ECLI:CZ:US:2013:4.US.3115.12.1
sp. zn. IV. ÚS 3115/12
Nález
Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného (soudce zpravodaj) - ze dne 21. ledna 2013 sp. zn. IV. ÚS 3115/12 ve věci ústavní stížnosti JUDr. Karla Frimla, CSc., zastoupeného Mgr. Vojtěchem Veverkou, advokátem se sídlem v Kladně, nám. Starosty Pavla 40, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2012 č. j. 30 Cdo 1166/2012-101, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2011 č. j. 68 Co 177/2011-81 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. 10. 2010 č. j. 12 C 404/2009-35 vydaným v řízení o zaplacení 75 000 Kč z titulu přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem v exekučním řízení.
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2011 č. j. 68 Co 177/2011-81 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. 10. 2010 č. j. 12 C 404/2009-35 se ruší, neboť jimi bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II. Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění:
I. Část rekapitulační
1. Ústavní stížností doručenou dne 15. 8. 2012 se JUDr. Karel Friml, CSc., (dále jen "povinný" nebo "žalobce", případně "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil "napadené rozsudky obecných soudů v zamítavých výrocích", přičemž z obsahu ústavní stížnosti bylo zřejmé, že měl na mysli v záhlaví uvedená rozhodnutí vydaná v řízení o zaplacení 75 000 Kč z titulu přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem ve smyslu §13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "zákon o odpovědnosti za škodu"), v exekučním řízení vedeném nejdříve u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 34 Nc 5526/2005 a posléze u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 13 Nc 10085/2008.
I.A Zjištěné skutečnosti
2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 12 C 404/2009 vyplývají následující skutečnosti.
Exekuce pro částku 5 075 Kč
3. Dne 19. 4. 2005 byl Obvodnímu soudu pro Prahu 6 doručen návrh JUDr. Ivy Hubáčkové (dále jen "oprávněná") na nařízení exekuce na movitý i nemovitý majetek povinného pro částku 5 075 Kč s příslušenstvím.
4. Dne 22. 4. 2005 Obvodní soud pro Prahu 6 usnesením sp. zn. 34 Nc 5526/2005 nařídil exekuci a jejím provedením pověřil soudního exekutora O. K. (dále též jen "exekutor"). Exekutor vydal exekuční příkazy prodejem nemovitostí a přikázáním pohledávky z účtu povinného; exekuční příkazy zaslal exekutor katastrálnímu úřadu a České spořitelně, a. s.
5. Dne 16. 5. 2005 povinný podal proti usnesení o nařízení exekuce ze dne 22. 4. 2005 odvolání, poukázal na nepřiměřenost exekuce postižením celého jeho majetku včetně nemovitosti, v níž vykonával advokátní praxi, na podjatost soudkyně a přiložil doklad o zaplacení částky 5 075 Kč; dne 24. 2. 2006 povinný vzal odvolání zpět.
6. Dne 2. 6. 2006 exekutor vydal příkaz k úhradě nákladů exekuce ve výši 11 648,23 Kč a nákladů oprávněné ve výši 5 533,50 Kč, proti němuž povinný podal námitky, jimž exekutor nevyhověl; součástí námitek byla i námitka podjatosti soudců Obvodního soudu pro Prahu 6. Jelikož povinný vznesl námitku podjatosti i soudců Městského soudu v Praze jako soudu nadřízeného Obvodnímu soudu pro Prahu 6, rozhodoval o této námitce Vrchní soud v Praze, který usnesením ze dne 5. 11. 2007 rozhodl, že všichni soudci Městského soudu v Praze jsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí této věci a věc přikázal k projednání a rozhodnutí Krajskému soudu v Praze.
7. Dne 16. 7. 2008 Krajský soud v Praze rozhodl o vyloučení všech soudců Obvodního soudu pro Prahu 6 z projednávání a rozhodnutí věci (o určení výše náhrad exekuce) sp. zn. 34 Nc 5526/2005 a přikázal věc Okresnímu soudu Praha-západ.
8. Dne 12. 1. 2009 Okresní soud Praha-západ příkaz exekutora k úhradě nákladů exekuce ze dne 2. 6. 2006 zrušil a věc exekutorovi vrátil k doplnění.
9. Dne 6. 2. 2009 Okresní soud Praha-západ náklady exekuce určil částkou 5 089,93 Kč, náklady oprávněné částkou 3 748,50 Kč.
10. Exekuční řízení dosud nebylo skončeno; podle informativního výpisu z katastru nemovitostí ke dni 22. 11. 2012 je vlastnické právo povinného k bytové jednotce v Praze-Sedlci stále omezeno exekučním příkazem k prodeji nemovitostí.
Řízení o zadostiučinění za nemajetkovou újmu
11. Žalobce se domáhal po České republice - Ministerstvu spravedlnosti (dále jen "žalovaná") podle zákona o odpovědnosti za škodu přiměřeného zadostiučinění v částce 75 000 Kč za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem, tj. nevydáním rozhodnutí v přiměřené lhůtě ve smyslu §13 citovaného zákona v exekučním řízení výše specifikovaném. Žalobce uvedl, že své nároky v tomto řízení, které dosud neskončilo, uplatňuje za celou dobu jeho trvání do podání žaloby.
12. Dne 15. 10. 2010 Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl, že žalovaná je povinna žalobci zaplatit ve stanovené lhůtě částku 24 750 Kč s příslušenstvím (výrok I), žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 50 250 Kč s příslušenstvím, zamítl (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III).
13. Dne 17. 10. 2011 k odvolání žalobce proti zamítavému výroku o věci samé a výroku o nákladech řízení Městský soud v Praze rozsudek nalézacího soudu ze dne 15. 10. 2010 v zamítavém výroku II o věci samé rozsudkem změnil tak, že žalovaná je povinna ve stanovené lhůtě zaplatit žalobci 13 750 Kč s příslušenstvím, jinak ho v tomto výroku potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení před nalézacím a odvolacím soudem (výrok II). V poučení mj. uvedl, že proti výroku, jímž byl rozsudek nalézacího soudu změněn, je dovolání přípustné.
14. Dne 6. 6. 2012 Nejvyšší soud dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 17. 10. 2011 odmítl (výrok I) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II). V odůvodnění mj. uvedl, že v rozsahu, ve kterém se dovolatel domáhá zrušení potvrzující části výroku I rozsudku odvolacího soudu, se jedná o peněžité plnění ve výši 36 500 Kč, neboť z žalobcem požadované celkové částky 75 000 Kč bylo žalobci rozhodnutím nalézacího a odvolacího soudu přiznáno zadostiučinění v celkové výši 38 500 Kč. Jelikož dovoláním dotčeným potvrzujícím výrokem nebylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 50 000 Kč [§237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.], není dovolání ani v tomto rozsahu přípustné a jeho přípustnost nemůže založit ani nesprávné poučení odvolacího soudu o tom, že dovolání je přípustné.
I.B Průběh řízení před Ústavním soudem
1. Argumentace stěžovatele
15. Stěžovatel tvrdil, že postupem obecných soudů a formalistickým výkladem zejména ustanovení §13 odst. 1 a §31a zákona o odpovědnosti za škodu a porušováním ustanovení §6, §101 odst. 1 a §14 a násl. o. s. ř. bylo porušeno základní právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a základní právo domáhat se svých práv u nezávislého a nestranného soudu zaručené čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
16. Stěžovatel byl toho názoru, že "[š]ikanózní exekuce oprávněné, která byla dlouholetou soudkyní Obvodního soudu pro Prahu 6, pro pouhých 5 075 Kč byla v podstatě osobní pomstou, pro kterou byla státní moc zneužita." V exekuční věci šlo o dovolací náklady, v souvislosti s nimiž se dotázal advokáta oprávněné, zda na nich trvá, "když v minulosti obdržela oprávněná velké majetky, 5 automobilů a další dary. Bez odpovědi byl podán exekuční návrh."
17. Exekutor stěžovateli zabavil prakticky veškerý jeho majetek (včetně advokátní kanceláře) ve výši desetitisícinásobně přesahující výši dlužné částky, ačkoliv z prvního dotazu bance musel zjistit, že dlužnou pohledávku lze okamžitě z účtu strhnout. Předmětem opakovaného rozhodování soudu byly i "zbytnělé náklady exekučního řízení."
18. Pohledávka byla bezprostředně po zjištění povinným uhrazena, exekuce však není stále ukončena; exekutor K. byl v mezidobí v jiné věci trestně stíhán a odsouzen, nedostatky v jeho postupu však žalovaná neshledala, a navíc sdělila, že nikdo po něm exekuční spis nepřevzal a že nemůže nic podniknout. Exekutorská komora odmítla zjednat nápravu.
19. Stěžovatel má dodnes blokovanou část majetku, nemůže s ním disponovat a není zřejmě ze strany žádného státního orgánu ochota se věcí zabývat, což bylo jedním z důvodů, pro který se rozhodl požadovat přiměřené zadostiučinění a náhradu nemajetkové újmy. Žalovaná však odmítla jakékoliv pochybení v exekuční věci s tím, že neshledala ani nezákonnost, ani nesprávný úřední postup.
20. Nalézací soud alespoň zčásti uznal oprávněnost nároku, nesprávně však hodnotil význam řízení pro stěžovatele; pro něho exekuční řízení už samo o sobě bylo těžkým poškozením jeho osobní i profesní pověsti a nemožnost disponovat prakticky celým majetkem je vážnou újmou zasahující i do života jeho rodiny, jakož i do jeho majetkové stability. Stěžovatel nesouhlasil s názorem nalézacího soudu v odůvodnění jeho rozsudku na str. 6, že "význam exekučního řízení nemůže dosahovat stejné úrovně jako řízení nalézací." Poukázal na skutečnosti uvedené v žalobě ze dne 15. 12. 2009, v odvolání podaném dne 21. 1. 2011 a v dovolání.
21. Stěžovatel dále namítl, že "příplatek" přisouzený odvolacím soudem neodpovídal hlediskům zákona o odpovědnosti za škodu a nevedl ani k nápravě v jeho věci, neboť exekuční řízení dosud trvá, k čemuž vůbec při stanovení přiměřené výše náhrady soudy nepřihlédly. Stěžovatel též uvedl, že rozsudek byl připraven již před konáním odvolacího jednání dne 17. 10. 2011, neboť jeho koncept nalezl založený v soudním spise.
2. Vyjádření účastníků řízení a replika stěžovatele
22. Nalézací soud ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého ústavní stížností napadeného rozsudku.
23. Odvolací soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že ji ve vztahu k svému rozhodnutí považuje za zjevně neopodstatněnou a že neporušil žádné z ústavních práv stěžovatele; odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a navrhl ústavní stížnost zamítnout.
24. Dovolací soud ve vyjádření k ústavní stížnosti konstatoval, že dovolání stěžovatele odmítl bez věcného posouzení věci, neboť nebylo subjektivně ani objektivně přípustné; proti tomuto závěru stěžovatel v ústavní stížnosti žádným způsobem nebrojil.
25. Stěžovatel v replice k vyjádřením odvolacího a dovolacího soudu uvedl, že žádný ze soudců, kteří o jeho věci rozhodovali, se ani v nejmenším nepozastavil nad tím, jak exekuce - povolená kolegyní "oprávněné", která byla z toho důvodu jednoznačně podjatá a jako soudkyně vyloučená ve smyslu §14 odst. 1 o. s. ř. - byla od počátku nezákonná, prakticky zničila jeho profesní pověst, mnoho let budovanou a osvědčenou čest i praxi, že přes naprostou jednoduchost věci dosud ani po více než sedmi letech není skončena, takže nemůže disponovat se svým majetkem, a byla zcela nepřiměřená a zlovolná. Ani dovolací soud nezajímalo, že koncept rozsudku odvolacího soudu byl před jednáním již připraven a navíc i založen ve spise. Z nadmíru stručných vyjádření, jež považuje za nesprávná a nedůstojná, je patrná neskrývaná povýšenost "všech soudních instancí, jistých si svou věcí."
3. Upuštění od ústního jednání
26. Ústavní soud nenařídil ústní jednání, neboť měl za to, že by od něj nebylo možno očekávat další objasnění věci [§44 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); srov. též sdělení Ústavního soudu z 18. 12. 2012 č. Org. 72/12 publikované pod č. 469/2012 Sb.].
II. Vlastní přezkum
27. Ústavní stížnosti, jejíž podstatou bylo tvrzení stěžovatele o porušení základního práva na spravedlivý proces, Ústavní soud zčásti vyhověl z následujících důvodů.
II.A K projednatelnosti ústavní stížnosti z hlediska včasnosti jejího podání
28. Před vlastním meritorním posouzením věci Ústavní soud zkoumal splnění podmínek řízení o ústavní stížnosti, zejména včasnost jejího podání. Dospěl přitom k závěru, že z hlediska ryze formálního byla ústavní stížnost napadající rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu podána po lhůtě stanovené zákonem o Ústavním soudu, neboť stěžovatelem podané dovolání bylo nepřípustné ex lege, a to z důvodů podrobně vyložených v usnesení dovolacího soudu. Dovolání stěžovatele nebylo tedy odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na uvážení dovolacího soudu (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), pročež podání tohoto mimořádného opravného prostředku stran lhůty k podání ústavní stížnosti při pravidelném běhu okolností nemohlo by přivodit důsledky v citovaném ustanovení předvídané [k tomu srov. např. usnesení ze dne 12. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 45/04 (U 32/33 SbNU 523), dostupné též na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud však vzhledem k obsahu poučení v napadeném rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2011, jímž bylo stěžovateli sděleno (byť nesprávně), že může proti výroku, kterým byl rozsudek nalézacího soudu potvrzen, podat tzv. podmíněně přípustné dovolání, neodmítl podanou ústavní stížnost pro opožděnost, a neupřel tak stěžovateli přezkum opodstatněnosti jeho návrhu ve vztahu k rozhodnutím nalézacího a odvolacího soudu. Jiný postup mohl by být pociťován jako denegatio iustitiae, neboť bylo právem stěžovatele spolehnout se na to, že se mu ohledně přípustnosti opravného prostředku dostává ze strany odvolacího soudu (tedy orgánu veřejné moci) poučení správného.
II.B K tvrzenému porušení základního práva na spravedlivý proces
dle hlavy páté Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy
29. Podstatou ústavní stížnosti byl nesouhlas stěžovatele se způsobem, jakým obecné soudy prvního a druhého stupně aplikovaly ustanovení §31a zákona o odpovědnosti za škodu, zejména některá kritéria pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění příkladmo uvedená v odstavci 3 citovaného ustanovení; jinak řečeno, stěžovatel nesouhlasil s právním posouzením jeho věci obecnými soudy a s pokračujícím exekučním řízením.
1. Obecné principy
K nesouhlasu stěžovatele s právním posouzením jeho věci obecnými soudy
30. K nesouhlasu stěžovatele s právním posouzením věci obecnými soudy je nutno připomenout, že právo na spravedlivý proces zakotvené v hlavě páté Listiny, garantující mj. spravedlivé a veřejné projednání věci nezávislým a nestranným soudem v přiměřené lhůtě, při zachování principu rovnosti účastníků, resp. v čl. 6 odst. 1 Úmluvy, je procesní povahy; jeho účelem je zaručit především spravedlivost řízení, na jehož základě se k rozhodnutí došlo.
31. Výklad a aplikace zákona přísluší v prvé řadě obecným soudům; nebyl-li jejich výklad svévolný, nemůže jej Ústavní soud nahradit svým. Ústavní soud tedy není povolán přezkoumávat, zda obecné soudy z provedených důkazů vyvodily správná či nesprávná skutková zjištění a následně i správnost z nich vyvozených právních závěrů - s výjimkou případů, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit ústavně zaručená práva či svobody [srov. např. nález ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 (N 66/8 SbNU 149); nález ze dne 29. 8. 2006 sp. zn. I. ÚS 398/04 (N 154/42 SbNU 257)]. Jinak řečeno, pravomoc Ústavního soudu ověřovat správnost skutkových zjištění, resp. interpretace a aplikace zákona obecnými soudy, je omezená, a zejména není jeho úlohou tyto soudy nahrazovat [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)]; jeho rolí je (mj.) posoudit, zda rozhodnutí soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná.
32. Požadavek, aby soudní rozhodnutí dostatečně uváděla důvody, na nichž jsou založena, je součástí a obecným principem základního práva na spravedlivý proces, který sice není výslovně v Listině či Úmluvě formulován, vyplývá však z konstantní judikatury Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva.
33. Ústavní soud tak např. již v nálezu ze dne 26. 9. 1996 sp. zn. III. ÚS 176/96 (N 89/6 SbNU 151) mj. uvedl, že je zcela nezbytné, aby rozhodnutí obecných soudů nejen odpovídala zákonu, ale aby také odůvodnění vydaných rozhodnutí odpovídalo kritériím daným ustanovením §157 odst. 2 in fine, odst. 3 o. s. ř., neboť jen věcně správná (zákonu zcela odpovídající) rozhodnutí a náležitě, tj. zákonem vyžadovaným způsobem, odůvodněná rozhodnutí naplňují - jako neoddělitelná součást "stanoveného postupu" - ústavní kritéria plynoucí z čl. 36 odst. 1 Listiny. Obecný soud je povinen se s argumentací účastníka v odůvodnění svého rozhodnutí (zejména jestliže předestřenou argumentaci odmítá) dostatečným a výstižným způsobem vypořádat, a to natolik, aby bylo zcela zřejmé, jaké důvody jej k tomu vedly. Jestliže by tedy obecný soud v odůvodnění svého rozhodnutí opomenul právní argumentaci žalobce, je zřejmé, že svým rozhodnutím (jeho odůvodněním) vykročil z uvedených kritérií.
34. V zamítavém nálezu ze dne 9. 12. 2010 sp. zn. III. ÚS 1320/10 (N 247/59 SbNU 515) Ústavní soud uvedl, že "Ústavnímu soudu ... přísluší posoudit, zda obecný soud při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění vycházel z pravidel plynoucích z ustanovení §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. a zda své závěry řádně, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logiky, odůvodnil. Do samotného zhodnocení konkrétních okolností případu, z pohledu zmíněných zákonných kritérií obecnými soudy, Ústavní soud zásadně není oprávněn vstupovat, ledaže by příslušné závěry bylo možno označit za skutečně ‚extrémní', vymykající se zcela smyslu a účelu dané právní úpravy. Pak totiž by takový postup mohl být shledán jako rozporný s ústavně zaručeným základním právem účastníka řízení ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny. ‚Pouhý? nesouhlas s tím, jak obecný soud zhodnotil tu kterou okolnost, resp. s tím, že některé z hodnocených skutečností přisoudil menší či naopak větší váhu než skutečnosti jiné, věc (ústavní stížnost) do ústavní roviny posunout zásadně nemůže."
K významu předmětu řízení pro poškozeného z hlediska základního práva na ochranu majetku
35. Stěžovatel se zadostiučinění za nemajetkovou újmu domáhal za situace, kdy (jak již výše bylo konstatováno) exekuční řízení proti němu trvalo (a dosud formálně neskončilo), byť svůj žalobní návrh na náhradu nemajetkové újmy omezil dobou jeho trvání "do podání žaloby." V této souvislosti lze připomenout, že doručení usnesení o nařízení exekuce mělo pro stěžovatele jako povinného (kromě jiných) i závažné důsledky projevující se ve sféře ústavně zaručených základních práv a svobod zaručených ústavním pořádkem, konkrétně práva na ochranu majetku (podrobněji viz dále v bodech 36 a násl.). Jak totiž plyne z ustanovení §44a odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, " ... nesmí povinný po doručení vyrozumění nakládat se svým majetkem včetně nemovitostí a majetku patřícího do společného jmění manželů, vyjma běžné obchodní a provozní činnosti, uspokojování základních životních potřeb svých a osob, ke kterým má vyživovací povinnost, a udržování a správy majetku." Nařízení exekuce proti povinnému se nepochybně projevilo i v jeho soukromém životě chráněném článkem 10 Listiny a článkem 8 Úmluvy.
36. I když posouzení ústavnosti exekučního řízení z hlediska základního práva na ochranu vlastnictví nebylo předmětem ústavní stížnosti, nelze od něj odhlédnout při posuzování významu předmětu řízení pro poškozeného z hlediska §31a odst. 3 písm. e) zákona o odpovědnosti za škodu. Současný stav neskončené exekuce lze totiž považovat za trvající a zjevně protiústavní zásah do základního práva stěžovatele na pokojné užívání majetku zakotveného v čl. 11 Listiny, resp. čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, který zní:
Článek 1
Ochrana majetku
Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva.
Předchozí ustanovení nebrání právu států přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem a zajistily placení daní a jiných poplatků nebo pokut.
37. Základní právo na ochranu majetku zaručené výše uvedenými články Listiny a Úmluvy není absolutní a stát do něj může za podmínek stanovených těmito články zasáhnout. Test ústavnosti zásahu státu do práva na ochranu majetku spočívá v posouzení, zda se jednalo o majetek, zda k zásahu došlo na základě zákona, byl nezbytný v demokratické společnosti a sledoval legitimní cíl.
38. V případě nařízení exekuce podle exekučního řádu bude podmínka zákonnosti zpravidla splněna, neboť zákon tento postup umožňuje; obdobně lze předpokládat, že exekuce bude zpravidla sledovat legitimní cíl, kterým je dosáhnout uspokojení pohledávky oprávněného.
39. Zásah však také musí být "nezbytný v demokratické společnosti", tj. ospravedlněn naléhavou společenskou potřebou a zejména přiměřený sledovanému legitimnímu cíli. Při posuzování významu předmětu řízení pro poškozeného ve smyslu §31a odst. 3 písm. e) zákona o odpovědnosti za škodu bude nutno přihlédnout i k tomu, zda nařízením a provedením exekuce byla zachována spravedlivá rovnováha mezi relevantními zájmy, tj. zájmem oprávněného na uspokojení pohledávky na straně jedné a zájmem povinného na pokojném užívání jeho majetku na straně druhé. V této souvislosti hraje významnou roli výše vymáhané pohledávky na straně jedné a rozsah a délka omezení základního práva povinného na pokojném užívání jeho majetku na straně druhé. Požadavek "spravedlivé rovnováhy" nebude dosažen tam, kde nebude existovat rozumný vztah přiměřenosti mezi použitými prostředky a cílem, jehož mělo být dosaženo jakýmkoliv opatřením zbavujícím osobu jejího majetku, resp. omezujícím ji v nakládání s ním. Tudíž rovnováha, které musí být dosaženo, mezi požadavky obecného zájmu společnosti a požadavky základních práv bude narušena, pokud dotčená osoba musela nést "nepřiměřené břemeno".
Aplikace obecných principů na projednávaný případ
40. Nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku ze dne 15. 10. 2012 na str. 6 a násl. mimo jiné uvedl, že
* význam řízení pro žalobce, vzhledem k druhové stránce řízení, resp. jeho předmětu, hodnotí jako nižší než standardní,
* předmět řízení nelze zahrnout pod řízení, se kterými by spojoval potřebu zvýšené péče soudu o rychlé vyřízení věci, neboť obecně platí, že z hlediska nemajetkové újmy (v tomto řízení nejde o majetkovou škodu) význam řízení vykonávacího či exekučního nemůže dosahovat stejné úrovně jako řízení nalézací,
* význam řízení je dále snižován tím, že žalobce nepodal žádný adekvátní prostředek, který by směřoval k urychlení řízení; na druhé straně se však o průběh řízení zajímal, podával urgence a podání, byť ne vždy příslušným adresátům či v době, kdy zrovna k průtahům nedocházelo,
* rovněž nelze přehlédnout, že k faktickému ukončení exekuce došlo již vymožením příslušné částky, nicméně bylo následně rozhodováno o opravných prostředcích žalobce do příkazů exekutora o nákladech exekuce a oprávněné, tj. řízení nadále trvalo, neboť do doby konečného rozhodnutí o těchto nákladech nebylo zřejmé, jaké částky budou žalobci uloženy,
* uvedené snížení významu "je však do jisté míry navyšováno tím, že exekuce byla prováděna skutečně do jisté míry nepřiměřeně vzhledem k výši exekvované částky, jakkoliv základním smyslem je pohledávku proti povinnému vymoci (nicméně skutečně by zřejmě postačilo vydání exekučního příkazu na přikázání pohledávky z účtu, exekuční příkaz na řadu nemovitostí již byl nadbytečný), dále navyšováno tím, že exekutor za situace, kdy bylo po vydání druhého příkazu exekutora o nákladech exekuce a nákladech oprávněné jasné, že žalobcem složená částka bude na tyto náklady dostačující, neoznámil bankovnímu ústavu a katastrálnímu úřadu vymožení exekuce, byť ... formálně exekuční řízení stále probíhá, fakticky však kdyby uvedené exekutor učinil, resp. tak alespoň učinil po vydání posledního usnesení ... , nemohla by žalobci již žádná újma z již nadále zcela formálního řízení vznikat. Na druhé straně však žalobce o uvedené exekutora neurgoval ... ",
* v souhrnu nalézací soud hodnotil význam řízení pro žalobce jako nižší než standardní,
* pokud šlo o výši požadovaného zadostiučinění, dle nalézacího soudu nebyla přiměřená všem okolnostem případu,
* nepřiměřenost exekuce vzhledem k výši exekvované částky a neodblokování bankovního účtu žalobce nalézací soud posoudil jako "okolnosti mající vliv na intenzitu majetkové újmy",
* co se týká skutečnosti, že exekuční řízení dosud nebylo skončeno, v případě vedení exekuce více způsoby, jak tomu byl v případě žalobce, je exekuce skončena až usnesením o zastavení exekuce; jelikož žalobce v tomto případě částku sám složil, měla být exekuce zastavena v obou způsobech jejího vedení.
41. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku ze dne 6. 6. 2012 poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2007 sp. zn. 20 Cdo 3516/2006 a konstatoval, že exekuční řízení dosud formálně neskončilo a exekuci je třeba zastavit dle ustanovení §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. V daném případě se nejednalo o věc banální, a to s ohledem na složitost procesní, když byla podána celá řada opravných prostředků a procesních návrhů. Poškozený nebyl ve věci nečinný, naopak podal stížnost na způsob vedení exekučního řízení a nelze mu přičíst žádné chování, které by vedlo k prodloužení celkové doby řízení a ke snížení celkové výše přiměřeného odškodnění. Nelze přehlédnout, že ve věci samé byl pro pochybení dvakrát zrušen příkaz exekutora k úhradě nákladů exekuce, jejichž výše byla nesprávně stanovena, žalobce dokonce uhradil náklady exekuce v nesprávné výši a teprve v roce 2009, kdy bylo o nákladech exekuce pravomocně rozhodnuto, mu byl přeplatek nákladů vrácen.
42. Ústavní soud připouští, že obecným soudům se z jejich pohledu význam předmětu řízení o přiměřené zadostiučinění pro nedůvodné průtahy v exekučním řízení mohl jevit nízký. V projednávaném případě je však toho názoru, že spravedlivost řízení (a jeho význam pro stěžovatele) je třeba posuzovat v jeho celku a širších souvislostech.
43. Jelikož, jak bylo výše uvedeno, nalézací soud i odvolací soud zcela opomenuly přihlédnout k závažným dopadům evidentně šikanózně nařízené a prováděné exekuce do ústavně chráněných základních práv stěžovatele, nezbývá než jejich ústavní stížností napadená rozhodnutí posoudit jako ústavně nesouladná, a to nejen v jejich odůvodněních, ale i v rozsudečných výrocích. V této souvislosti opětovně připomíná Ústavní soud, že hlava pátá Listiny, resp. článek 6 odst. 1 Úmluvy zavazují soudy odůvodňovat své rozsudky (byť je nelze vykládat tak, že vyžadují detailní odpověď na každý argument). Rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí. Proto otázku, zda soud porušil svoji povinnost odůvodnit rozhodnutí vyplývající z článku 6 odst. 1 Úmluvy, lze posoudit jen ve světle okolností daného případu.
44. Nalézací soud i odvolací soud dle přesvědčení Ústavního soudu ve svých rozhodnutích zcela pominuly, že exekutorem zvolený způsob exekuce prakticky na celý majetek povinného, s nímž dodnes stěžovatel nemůže zcela volně disponovat, pro částku 5 075 Kč byl prima facie šikanózní, neproporcionální a tím i nezákonný a neústavní, zjevně nasvědčující zásahu do základního práva na ochranu vlastnictví zaručeného čl. 11 Listiny, resp. na pokojné užívání majetku dle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, jakož i do základního práva na soukromý život zaručeného čl. 10 Listiny a čl. 8 Úmluvy, jak bylo výše již naznačeno. Z tohoto širšího pohledu závěr nalézacího soudu o malém významu předmětu řízení pro poškozeného nemůže obstát a navíc je i v příkrém rozporu s jím zjištěnými skutečnostmi i jeho vlastními rozhodovacími důvody výše uvedenými, zejména s jeho názorem, že "skutečně by zřejmě postačilo vydání exekučního příkazu na přikázání pohledávky z účtu, exekuční příkaz na řadu nemovitostí již byl nadbytečný." Stejně tak i odvolací soud ze svých výše uvedených zjištění o vadném postupu exekutora nevyvodil tomu odpovídající závěry ve vztahu k významu řízení pro povinného.
45. K tvrzení o porušení spravedlivého procesu odvolacím soudem tím, že již před ústním jednáním vytvořil koncept svého rozsudku a založil jej do spisu, Ústavní soud uvádí, že tento postup nepovažuje za porušení hlavy páté Listiny či čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Návrh rozsudku připravený předem (a poté případně i neformálně projednaný členy senátu) obecný soud nijak nezavazuje ani mu nezabraňuje po slyšení stran přijmout názor jiný (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 21. 9. 1993 ve věci Kremzow proti Rakousku, stížnost č. 12350/86, §70 a 72). Pro uvedené nebylo též třeba k tomuto tvrzení stěžovatele vést dokazování (jež ostatně nebylo ani navrhováno).
46. Ústavní soud neshledal opodstatněným ani tvrzení stěžovatele o porušení práva na spravedlivý proces z hlediska základního práva domáhat se svých práv u nezávislého a nestranného soudu, neboť obecné soudy evidentně v jeho věci jednaly a rozhodly.
III. Závěr
47. Rozsudek nalézacího soudu Ústavní soud zrušil též z důvodů procesní ekonomie.
48. Usnesení dovolacího soudu ze dne 6. 6. 2012 nebylo výslovně uvedeno v petitu formulovaném v závěru části III ústavní stížnosti. Jak však bylo již výše naznačeno, z obsahu ústavní stížnosti bylo zřejmé, že stěžovatel požadoval zrušení i tohoto rozhodnutí, ačkoliv vůči němu nevznesl jakoukoliv relevantní ústavněprávní argumentaci, a též ani Ústavní soud neshledal v něm jakýkoliv náznak zásahu do některého ze stěžovatelových základních práv či svobod. Ústavní soud proto ústavní stížnost v této části odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný, a to i s přihlédnutím k vlastní judikatuře představované mj. nálezem ze dne 1. 11. 2006 sp. zn. IV. ÚS 700/05 (N 201/43 SbNU 247), v jehož bodu 28 uvedl, že "deklaratorní výrok o odmítnutí dovolání opřený o jeho nepřípustnost se začasté základních práv dovolatele (oprávněného v takovém případě napadnout ústavní stížností rozsudek soudu odvolacího) nikterak bezprostředně nedotýká." Podobně v nálezu ze dne 4. 12. 2008 sp. zn. I. ÚS 428/06 (N 215/51 SbNU 673) Ústavní soud konstatoval, že "[u]snesení Nejvyššího soudu má ostatně toliko deklaratorní charakter." Pro uvedené v projednávané věci další existence Ústavním soudem nezrušeného rozhodnutí Nejvyššího soudu nezpůsobí žádnou právní nejistotu ve vztazích mezi účastníky sporu; pouze její vznik mohl by odůvodnit kasaci rozhodnutí dovolacího soudu, neboť to jinak odpovídalo všem kautelám zákonného a ústavně souladného procesního rozhodování.
49. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti zčásti vyhověl podle ustanovení §82 zákona o Ústavním soudu a zčásti ji odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.