ECLI:CZ:US:2013:4.US.3124.13.1
sp. zn. IV. ÚS 3124/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Vlastou Formánkovou o ústavní stížnosti Hany Roušarové, zastoupené Mgr. Markétou Vítovou, advokátkou se sídlem na adrese Praha 4, 5. května 1050/66, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. září 2013 č. j. 35 Co 264/2013-48 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. března 2013 č. j. 19 C 85/2012-28, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 10. října 2013, stěžovatelka podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími byla porušena její ústavně zaručená základní práva podle čl. 4 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z obsahu ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 19 C 85/2012 (dále jen "soudní spis") bylo zjištěno, že stěžovatelka se žalobou podanou dne 26. dubna 2012 u Obvodního soudu pro Prahu 2 domáhala zaplacení částky 100 000 Kč s přísl. po žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti z titulu náhrady nemajetkové újmy, která ji měla vzniknout v důsledku průtahů v řízení vedeném u stejného obvodního soudu pod sp. zn. 17 C 176/2008. Obvodní soud, rozsudkem napadeným ústavní stížností, uložil žalované povinnost zaplatit stěžovatelce částku ve výši 47 250 Kč s přísl. (výrok I.), co do částky 52 750 Kč s přísl. žalobu zamítl (výrok II.) a uložil žalované zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů řízení 17 472 Kč (výrok III.). K odvolání podanému stěžovatelkou, které směřovalo proti zamítavému výroku, Městský soud v Praze jako soud odvolací, rozsudkem rovněž napadeným ústavní stížností, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku o věci samé potvrdil a ve výroku o nákladech řízení změnil tak, že tyto náklady činí 8 034,40 Kč (výrok I.), dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala nesprávné právní posouzení věci obecnými soudy v otázce výše poskytnutého zadostiučinění, které podle názoru stěžovatelky vychází i z nesprávně zjištěného skutkového stavu. Stěžovatelka má za to, že obecné soudy v daném případě překročily meze volné úvahy, když se nevyvarovaly libovůle.
Před tím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, zkoumá Ústavní soud, zda návrh obsahuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou splněny podmínky jeho projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu, a to včetně podmínky ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, která vyžaduje před podáním ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně práva poskytuje (§72 odst. 3).
Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita k jiným procesním prostředkům, které zákon stěžovateli poskytuje k ochraně jeho práva, což znamená, že k jejímu věcnému projednání může dojít pouze za předpokladu, že stěžovatel tyto prostředky (efektivně) vyčerpal. V opačném případě by byla ústavní stížnost podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná. Před nabytím účinnosti zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se uvedený princip neuplatnil bezvýjimečně. Stěžovatel totiž nebyl povinen vyčerpat mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 83/2004 Sb.). Bylo jen na jeho rozhodnutí, zda takovýto prostředek [v praxi se jednalo zjevně o dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ve znění účinném do 31. prosince 2012] využije. Právní úprava dovolání a s ní související úprava podmínek přípustnosti ústavní stížnosti doznala však s účinností od 1. ledna 2013 podstatných změn v souvislosti s přijetím již zmiňovaného zákona č. 404/2012 Sb. Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., je nyní stěžovatel povinen vyčerpat i mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. To znamená, že musí vyčerpat i dovolání, jehož přípustnost (mimo jiné) závisí na posouzení podmínek uvedených v §237 o. s. ř., ve znění zákona č. 404/2012 Sb.
Ústavní soud v této souvislosti vyslovil názor, že jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzení o porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je uplatnitelná i jako dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř., ve znění zákona č. 404/2012 Sb., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (blíže k této otázce srov. podrobně odůvodněné usnesení Ústavního soudu ze dne 28. března 2013 sp. zn. III. ÚS 772/13, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
V projednávané věci je pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti určující v souladu s přechodnými ustanoveními čl. II odst. 1 a 7. a čl. IV odst. 1 zákona č. 404/2012 Sb. právě nová právní úprava, neboť k vydání stěžovatelkou napadeného rozhodnutí odvolacího soudu došlo po 1. lednu 2013. Poslední prostředek k ochraně práva stěžovatelky představuje tedy i v tomto případě dovolání, které, aby se mohl Ústavní soud vůbec ústavní stížností stěžovatelky zabývat, je třeba vždy (pokud procesní předpisy jeho přípustnost nevylučují) vyčerpat. S obsahu soudního spisu se pak nepodává, že by stěžovatelka dovolání podala, ovšem dvouměsíční lhůta k podání dovolání ji s ohledem na datum doručení rozsudku odvolacího soudu dne 4. října 2013, zůstává zachována.
Za daného stavu věci, kdy stěžovatelka nevyčerpala všechny zákonem stanovené procesní prostředky k ochraně svého práva, je její ústavní stížnost nepřípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb.). Z uvedeného důvodu soudkyně zpravodajka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podanou ústavní stížnost odmítla jako návrh nepřípustný podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 5. listopadu 2013
Vlasta Formánková v.r.
soudkyně zpravodajka