ECLI:CZ:US:2013:4.US.3127.12.1
sp. zn. IV. ÚS 3127/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti M. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Příbram, zastoupeného JUDr. Ivou Háječkovou, advokátkou, AK se sídlem v Českých Budějovicích, U Trojice 780/5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2012 č. j. 6 Tdo 227/2012-71, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 2. 2011 č. j. 10 To 141/2010-977 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 9. 2010 sp. č. j. 17 T 14/2009-880 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem doručeným elektronicky dne 15. 8. 2012, doplněným dne 16. 8. 2012, 17. 8. 2012 a 20. 8. 2012, se M. K. (dále jen "obviněný" případně "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud zrušil v celém rozsahu v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v trestní věci Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "nalézací soud") sp. zn. 17 T 14/2009, a věc vrátil Vrchnímu soudu v Praze (dále jen "odvolací soud") nebo nalézacímu soudu k dalšímu řízení, případně tato rozhodnutí "v celém rozsahu zrušil, jednání obviněného právně kvalifikoval pouze jako účastenství ve formě pomoci k trestnému činu nebo nadržování k trestnému činu dle §173 odst. 1 trestního zákoníku platného od 1. 1. 2010, a uložil obviněnému trest na samé spodní sazbě takto stanovené trestní sazby, jehož výkon by podmíněně odložil na přiměřenou zkušební dobu."
II.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu nalézacího soudu sp. zn. 17 T 14/2009 vyplývají následující skutečnosti.
Dne 27. 9. 2010 nalézací soud uznal obviněného (spolu s dalšími spoluobviněnými jako spolupachateli podle §9 odst. 2 tr. zák.) vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 tr. zák. účinného do 31. 12. 2009, odsoudil k trestu odnětí svobody na dobu šesti let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou, uložil povinnost nahradit poškozené škodu ve výši 1 320 Kč a se zbytkem uplatněných nároků na náhradu škody poškozenou odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
Dne 8. 2. 2011 odvolací soud odvolání obviněného a dalších spoluobviněných zamítl.
Dne 25. 4. 2012 Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") dovolání obviněného (a dalších spoluobviněných) odmítl.
III.
V podstatné části ústavní stížnosti stěžovatel popsal dosavadní průběh a výsledky řízení před obecnými soudy všech stupňů a polemizoval s jejich skutkovými a právními závěry.
V rámci stručné ústavně právní argumentace stěžovatel tvrdil, že soudy všech stupňů jeho věc nesprávně právně posoudily, uložený trest byl nepřiměřeně přísný, mezi skutkovými zjištěními a právní kvalifikací skutku absentoval "potřebný vztah", popis skutku v rozsudku nalézacího soudu nezahrnoval všechny zákonné znaky skutkové podstaty inkriminovaného trestného činu, v důsledku čehož byla porušena základní práva a svobody, zejména právo domáhat se stanoveným postupem u nezávislého a nestranného soudu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a základní práva zaručená v čl. 37 odst. 2 a 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny. Dovolací soud porušil čl. 8 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo obviněného být přítomen u jednání soudu, být slyšen a mít přístup ke spisu; stěžovatel dále požadoval revizi skutkových zjištění učiněných soudy a navrhl, aby Ústavní soud provedl důkazy, které navrhoval, ale které nebyly provedeny, tj. důkazy vyhotovením písmoznaleckého posudku a místním ohledáním místa činu.
V doplnění ústavní stížnosti ze dne 17. 8. 2012 stěžovatel uvedl, že "se dovolává možnosti přezkoumání skutkových zjištění", na nichž byla ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů všech stupňů založena a jimiž došlo k porušení práva na svobodu pohybu dle čl. 2 Protokolu č. 4 k Úmluvě a práva na spravedlivý proces. Odvolacímu a dovolacímu soudu vytkl, že při posuzování opodstatněnosti jeho odvolání věc nesprávně právně posoudily. Nesouhlasil s názorem dovolacího soudu "který si věc zjednodušil a uvedl, že není oprávněn přezkoumávat důkazy" a polemizoval s jeho závěry. Tvrdil též porušení práva na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí dle čl. 7 odst. 1 Listiny, práva na osobní svobodu a zákonnost jejího zbavení dle čl. 8 Listiny a dále čl. 10. čl. 14, čl. 26, čl. 33, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 2 Listiny.
Nalézací soud se k ústavní stížnosti, ač vyzván, nevyjádřil, vyjádření dalších soudů vyžadována nebyla.
IV.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost v kasačním požadavku zjevně neopodstatněnou a v eventuálním petitu projednání neschopnou z následujících důvodů.
Podstatu ústavní stížnosti Ústavní soud spatřoval v tvrzení stěžovatele, že obecné soudy porušily základní právo na spravedlivý proces zaručené v části páté Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy, zejména nesprávným právním posouzením jeho trestní věci obecnými soudy.
Ústavní soud připomíná, že pojetí spravedlivého procesu zahrnuje mimo jiné právo na kontradiktorní řízení a princip rovnosti zbraní, dle nichž každá strana musí mít možnost předkládat důkazy k prokázání skutkového stavu svědčícího v její prospěch, a to v podmínkách, jež ji neuvádí do zřetelně nevýhodné situace vzhledem k protistraně. Obecné soudy jsou povinny řádně a nezaujatě posoudit návrhy, argumenty a důkazy předložené stranami, a svá rozhodnutí dostatečně odůvodnit [srov. nález ze dne 4. 9. 2002 sp. zn. I. ÚS 113/02, N 109/27 SbNU 213 (217-218) a tam citovaná rozhodnutí].
Prověřování úplnosti důkazů, stejně jako správnosti jejich hodnocení ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. řádu, je především povinností nalézacího soudu, a pro případ, že byl podán řádný opravný prostředek, tak i soudu odvolacího, k čemuž dle názoru Ústavního soudu v posuzované věci došlo.
K nesouhlasu stěžovatele s právním posouzením jeho trestní věci Ústavní soud připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace zákona obecnými soudy je omezená, neboť musí respektovat ústavní principy nezávislosti soudů a soudců zakotvené v čl. 81 a čl. 82 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy; jeho úlohou proto není obecné soudy nahrazovat [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, N 5/1 SbNU 41 (45-46)], ale (mj.) posoudit, zda rozhodnutí těchto soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, což v případě stěžovatele neshledal.
Ústavní soud je toho názoru, že všechny námitky uplatněné v ústavní stížnosti byly v podstatě opakováním námitek již stěžovatelem uplatněných v řízení před obecnými soudy, zejména v odvolání a dovolání, a že tyto soudy se s nimi ústavně konformním způsobem bezezbytku vyrovnaly, jak plyne z odůvodnění jejich rozhodnutí.
Po celkovém posouzení věci proto Ústavní soud dospěl k názoru, že nalézací, odvolací i dovolací soud ve vztahu ke stěžovateli postupovaly v souladu s ústavními principy spravedlivého procesu a že řízení vedoucí k jeho pravomocnému odsouzení lze označit za řízení spravedlivé ve smyslu části páté Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy. Podstatou práva na spravedlivý proces, resp. základním principem spravedlivého řízení, je z hlediska ústavních procesních práv mj. i princip, dle něhož je soud povinen poskytnout stěžovateli veškeré možnosti k uplatnění zaručených práv. Ústavní soud je po celkovém posouzení trestního řízení toho názoru, že stěžovateli možnost hájit svá práva zákonem odpovídajícím způsobem poskytnuta byla a z ústavní stížnosti ani z napadeného rozhodnutí nelze dovodit nic, co by prokazovalo opak.
Pro úplnost Ústavní soud připomíná notoricky známou a z Ústavy České republiky vyplývající skutečnost, že stojí mimo systémy obecných civilních, trestních či správních soudů, jeho pravomoc v řízení o ústavních stížnostech je založena na principu kasace protiústavních rozhodnutí, čemuž odpovídá nemožnost projednat eventuální stížnostní žádání, aby v trestní věci stěžovatele sám rozhodl; stran tohoto požadavku byla ústavní stížnost odmítnuta pro absenci pravomoci, slovy zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") "příslušnosti", Ústavního soudu k požadovanému rozhodnutí.
Na základě výše uvedených důvodů byla proto ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu odmítnuta, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu