ECLI:CZ:US:2013:4.US.3143.12.1
sp. zn. IV. ÚS 3143/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Zdeňka Obšnajdra, zastoupeného JUDr. Monikou Kolrosovou, advokátkou advokátní kanceláře se sídlem v Praze 6, Evropská 116, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 919/2012-84 ze dne 16. května 2012 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na porušení jeho práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí.
Z předložené ústavní stížnosti a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 22 C 158/2007 Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem č. j. 22 C 158/2007-36 ze dne 28. května 2009 zamítl žalobu stěžovatele, aby bylo určeno, že volba Ing. Jaroslava Bernarda, CSc. starostou žalované České obce sokolské (dále jen "žalovaná") a volba Ing. Oldřicha Lomeckého I. místostarostou žalované, provedené rozhodnutím výboru žalované ze dne 23. června 2007, nejsou v souladu se stanovami žalované ze dne 21. února 1990, ve znění změn a doplňků, a uložil stěžovateli zaplatit žalované náklady řízení ve výši 16.948,- Kč. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 11 Co 522/2009-49 ze dne 3. března 2010 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. o věci samé potvrdil, ve výroku o nákladech řízení změnil tak, že žalované se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává a uložil stěžovateli zaplatit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 13.060,- Kč. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením č. j. 28 Cdo 919/2012-84 ze dne 16. května 2012 odmítl a nepřiznal žalované právo na náhradu nákladů řízení.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že přestože Nejvyšší soud v napadeném usnesení stěžovateli přiznává žalobní právo ve věci volby vrcholných funkcionářů sdružení, konstatuje na druhé straně, že v případě vad volebního aktu je člen občanského sdružení oprávněn napadnout žalobou rozhodnutí (deklaraci) příslušného orgánu sdružení, jež aprobovalo výsledek voleb a dovodilo z něj jemu odpovídající závěry, avšak takovým rozhodnutím v této věci nebyla (podle Nejvyššího soudu) volba provedená rozhodnutím výboru žalované ze dne 23. června 2007 (jak stěžovatel uvedl v žalobním petitu), ale notářsky ověřené prohlášení členů volební komise žalované z následujícího dne 24. června 2007. Protože stěžovatel napadl (jen) v podstatě volbu samotnou, platí podle Nejvyššího soudu závěry, které učinily nižší instance, tedy, že samotná volba funkcionářů občanského sdružení jako projev vůle účastníků volit nemůže být zpochybněna.
Nejvyšší soud tak stěžovateli podle ústavní stížnosti vytýká, že napadl v žalobě jen samotnou volbu funkcionářů sdružení, nikoliv notářsky ověřené prohlášení členů volební komise žalované z 24. června 2007, které podle právního závěru Nejvyššího soudu bylo příslušným rozhodnutím. Stěžovatel v této souvislosti namítá, že konstitutivním aktem, jímž jsou ustavováni funkcionáři občanského sdružení do statutárních orgánů sdružení, je rozhodnutí příslušného orgánu občanského sdružení podle stanov a v žádném případě to nemůže být osvědčení o prohlášení člena volební komise sepsané notářem ve formě notářského zápisu, které pouze deklaruje prohlášení člena volební komise o provedené volbě, avšak není konstitutivním rozhodnutím, kterým je přímo ustavován člen statutárního orgánu občanského sdružení podle ust. §6 odst. 2 písm. d) zákona č. 83/1990 Sb.
Podle názoru stěžovatele bylo dostačující, že se v žalobě domáhal určení, že volby funkcionářů žalované provedené rozhodnutím výboru žalované nejsou v souladu s jejími stanovami, což je v souladu s ust. §6 odst. 2 písm. d) zákona č.83/1990 Sb. V tomto kontextu poukazuje stěžovatel na přepjatý formalismus projevující se v právním názoru Nejvyššího soudu. Stěžovateli tak napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo podle jeho tvrzení upřeno právo člena občanského sdružení napadnout žalobou podle ust. §15 odst. l zákona č. 83/1990 Sb. volbu vrcholných funkcionářů občanského sdružení.
Stěžovatel též namítá existenci neodůvodněných průtahů v soudním řízení, a to zejména před Obvodním soudem pro Prahu 1.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Postup v soudním řízení včetně interpretace a aplikace právních předpisů je záležitostí obecných soudů.
Ústavní soud konstatuje, že důvody, pro které Nejvyšší soud rozhodl rozhodnutím, s nímž stěžovatel nesouhlasí, jsou v jeho odůvodnění v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, přičemž v tomto rozhodnutí neshledává ani (nepřípustný) přepjatý formalismus. Ústavní soud v záhlaví citované rozhodnutí považuje za projev nezávislého soudního rozhodování a pro stručnost odkazuje na jeho odůvodnění s tím, že žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele nezjistil.
K námitce stěžovatele stran průtahů v řízení před obecnými soudy Ústavní soud konstatuje, že tyto průtahy, byť by i existovaly a byly neodůvodněné, podle jeho ustálené judikatury samy o sobě nemohou vést ke kasaci ústavní stížností napadených rozhodnutí (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 628/03). Navíc pokud jde o řízení před Nejvyšším soudem, jehož jediné rozhodnutí stěžovatel navrhl zrušit, existenci průtahů Ústavní soud nezjistil, když od předložení dovolání Nejvyššímu soudu do rozhodnutí o něm neuplynuly ani dva měsíce.
Ústavní soud uzavírá, že svým přezkumem v záhlaví citovaných rozhodnutí nic, co by odporovalo jakýmkoli ústavně zaručeným právům stěžovatele, nezjistil, a proto mu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. dubna 2013
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu