ECLI:CZ:US:2013:4.US.3152.12.1
sp. zn. IV. ÚS 3152/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Miloslava Výborného o ústavní stížnosti 1) Tomáše Kratochvíla a 2) Hany Kratochvílové, obou zastoupených Mgr. Václavem Kotkem, advokátem, AK se sídlem třída Kpt. Jaroše 9, 602 00 Brno, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2012 č. j. 30 Cdo 1728/2011-80, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2011 č. j. 13 Co 560/2010-64 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. 10. 2010 č. j. 21 C 105/2009-41 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelé s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva") a porušení čl. 2 odst. 3 a čl. 90 Ústavy domáhali zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů vydaných v řízení o zaplacení částky 350 000 Kč a 250 000 Kč.
Z napadených rozsudků připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že stěžovatelé se žalobou proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti domáhali náhrady nemajetkové újmy pro každého z nich ve výši 250 000 Kč podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona ČNR č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti. Nemajetková újma jim měla být způsobena nepřiměřenou délkou trestního řízení vedeného proti nim u Městského soudu v Brně (sp. zn. 10 T 263/2004, později sp. zn. 10 T 110/2008), které skončilo zproštěním obžaloby; prvý stěžovatel navíc žádal i náhradu nemajetkové újmy ve výši 100 000 Kč z důvodu přerušení správního řízení o prodloužení platnosti jeho zbrojního průkazu.
Obvodní soud pro Prahu 2 po provedeném dokazování žalobu zamítl z důvodu promlčení nároku. K odvolání stěžovatelů Městský soud v Praze rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Soudy obou stupňů podrobně vyložily, od kdy bylo třeba počítat běh šestiměsíční subjektivní promlčecí lhůty stanovené v §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., přerušené po dobu projednávání nároku u Ministerstva spravedlnosti ode dne 22. 12. 2008 do 1. 6. 2009. Dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud připustil pouze pro posouzení vztahu podmínky předběžného projednání nároku podle §14 odst. 3 a lhůty stanovené v §15 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., v tomto rozsahu je neshledal důvodným a zamítl je, ve zbylém rozsahu dovolání odmítl.
V ústavní stížnosti stěžovatelé podrobně zrekapitulovali průběh a výsledky řízení vedeného před Ministerstvem spravedlnosti a soudy všech tří stupňů. Uvedli, že svoje námitky směřující proti právnímu posouzení věci soudem prvního a druhého stupně koncentrovali do čtyř otázek zásadního právního významu, které předestřeli Nejvyššímu soudu v dovolání. Stěžovatelé je rozvedli i v ústavní stížnosti a svoje závěry podrobně konfrontovali s právními závěry Nejvyššího soudu.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Ústavní soud již dříve ve své rozhodovací praxi vyložil, že s ohledem na své postavení není oprávněn přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, pokud v jejich rozhodovací činnosti současně nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy. Při výkonu dohledu nad dodržováním ústavních principů spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy) obecnými soudy není úkolem Ústavního soudu, aby rozhodl, zda právní závěry obecných soudů ze skutkových zjištění učiněné byly správné či nikoliv; to ovšem s výjimkou případů, kdy se obecný soud dopustí skutkového či právního omylu, kterým porušil některé z práv nebo svobod zakotvených v rovině ústavní. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy, stejně tak mu nepřísluší nahrazovat hodnocení obecných soudů (tj. skutkové a právní posouzení věci) svým vlastním. Pokud jde o důkazní řízení, Ústavní soud ve své judikatuře vymezil, jaká pochybení v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu mají ústavněprávní relevanci a odůvodňují zásah Ústavního soudu. Jsou to jednak případy důkazů neprávem opomenutých, případy důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, jakož i případy svévolného hodnocení důkazů provedených bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického hlediska. Po prostudování napadených rozsudků obecných soudů a ústavněprávní argumentace stěžovatelů Ústavní soud neshledal, že by k takovému pochybení došlo i v projednávané věci.
Ústavní soud akceptoval i právní posouzení věci. Závěr obecných soudů o tom, že v trestním řízení docházelo k nesprávnému úřednímu postupu (v důsledku nepřiměřené délky trestního stíhání), což stěžovatelé mohli pociťovat jako újmu, je zcela v souladu s úsudkem, že se o této újmě dovídali postupně. Zjištění, že řízení, v němž došlo k nesprávnému úřednímu postupu, bylo pravomocně ukončeno dne 16. 7. 2008, kdy soud v hlavním líčení, jehož se účastnil stěžovatel a právní zástupce obou stěžovatelů, vyhlásil zprošťující rozsudek, rovněž neodporoval závěr, že právě od tohoto data počala stěžovatelům běžet šestiměsíční lhůta k uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy. Odlišné argumentaci stěžovatelů vycházející z data, kdy soud vyznačil na rozsudek doložku právní moci, Ústavní soud nepřisvědčil; doložka právní moci je pouhým úředním osvědčením o právní skutečnosti, sama o sobě právní skutečností není. Z tohoto důvodu bylo nevýznamné, že právní zástupce stěžovatelů se seznámil s existencí vyznačené doložky právní moci až dne 29. 7. 2008, stěžovatelé až po svém návratu z dovolené dne 11. 8. 2008. Přijetí odlišného výkladu stěžovatelů by ve svých důsledcích mohlo vést k tomu, že počátek běhu lhůty by závisel na nahodilém chování úředních či jiných osob, pro což v zákonem upraveném postupu o náhradu nemajetkové újmy nemůže být dán prostor.
Při posouzení uplatnění nároků stěžovatelů u Ministerstva spravedlnosti a způsobu jejich předběžného projednání, šlo ze strany obecných soudů, resp. soudu dovolacího, o výklad a aplikaci podústavního práva, které Ústavní soud vyhodnotil jako ústavně konformní. Ústavní soud připomíná, že do rozhodovací činnosti obecných soudů obecně nezasahuje, a to ani v případě porušení běžné zákonnosti; činí tak pouze tehdy, pokud by právní argumentace obecného soudu svévolně a iracionálně vybočila z množiny možných významů zákona či zvolená interpretace právní normy odporovala jakémukoliv možnému výkladu zákona, k němuž lze dospět na základě některé z výkladových metod. V projednávané věci nedostatek takového charakteru či intenzity neshledal.
Ústavní soud též nepřisvědčil námitce stěžovatelů označující napadená rozhodnutí za nepřezkoumatelná, naopak má za to, že soudy všech tří stupňů se věcí náležitě zabývaly, svoje rozhodnutí přiměřeným způsobem odůvodnily a s tvrzením stěžovatelů uplatněnými na jejich obranu se plně vyrovnaly; napadené rozsudky tak považoval za rozhodnutí učiněná v ústavních mezích.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 28. ledna 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu