ECLI:CZ:US:2013:4.US.3163.13.1
sp. zn. IV. ÚS 3163/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka, ve věci stěžovatele J. W., Vazební věznice Brno, právně zastoupeného advokátkou JUDr. Markétou Soukupovou, J. Průchy 1915, Most, proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 13. 6. 2013 sp. zn. 8 PP 26/2013 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 7. 2013 sp. zn. 7 To 314/2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 15. 10. 2013 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatel si podal dne 13. 2. 2013 k Městskému soudu v Brně žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, o kterém soud rozhodl dne 14. 3. 2013 tak, že žádost stěžovatele zamítl. K podanému odvolání Krajský soud v Brně svým usnesením ze dne 30. 4. 2013 uvedené rozhodnutí po stížnosti stěžovatele zrušil a uložil Městskému soudu v Brně, aby o věci znovu jednal. Po opětovném projednání Městský soud v Brně usnesením ze dne 13. 6. 2013 opět zamítl žádost stěžovatele. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel stížnost, kterou Krajský soud v Brně ústavní stížností napadeným usnesením zamítl.
Stěžovatel zásadně nesouhlasí s tím, že obecné soudy odůvodnily nevyhovění jeho žádosti tím, že od něj nelze v budoucnu očekávat vedení řádného života, když se při minulém podmíněném propuštění dopouštěl páchání trestné činnosti. Nebyl tak respektován požadavek zákona zabývat se při hodnocení podmínek podmíněného propuštění na svobodu okolnostmi vztahujícími se k budoucnosti a nikoli k minulosti. V souvislosti s uvedeným stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1735/10. Stejně tak stěžovatel zpochybnil i závěry obecných soudů týkající se neprokázání polepšení se, a to již v průběhu výkonu trestu odnětí svobody. Komise věznice posuzující chování stěžovatele v průběhu výkonu trestu dospěla k závěru, že stěžovatelem doposud vykonaná část trestu plní svůj výchovný účel a doporučila žádosti stěžovatele vyhovět. Vězeňský speciální pedagog k věci uvedl, že se stěžovatelem nejsou žádné problémy, nikdy nebyl kázeňsky trestán, zapojuje se aktivně do aktivit ve věznici. Dále podotkl, že stěžovatel je limitován tím, že je zařazen do speciálního programu na ochranu svědků, kdy tito musejí vykonávat veškerou činnost sami. Odůvodnění obecných soudů tak podle stěžovatele vychází z čisté libovůle, neboť nejsou dány podmínky pro to, aby stěžovatel nemohl být z výkonu trestu podmíněně propuštěn, v souvislosti s tím pak odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 380/11. Dále stěžovatel namítá, že mu nebylo umožněno být přítomen na jednání o stížnosti proti napadenému usnesení Městského soudu v Brně. Stěžovatel nebyl ani soudem vyzván k podání písemného návrhu na doplnění dokazování, v souvislosti s tím opět odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1735/10. Závěrem stěžovatel poukázal na skutečnost, že v době spáchání trestné činnosti byl účinný zákon č. 140/1961 Sb., avšak soudy obou stupňů rozhodovaly o podmíněném propuštění stěžovatele podle zákona 40/2009 Sb. Stěžovatel má za to, že i tímto postupem byla porušena jeho ústavní práva.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již v minulosti dovodil, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena jen tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.
K podmíněnému propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je nutno uvést, že se nejedná o nárokový právní institut, který by bylo nutno aplikovat bez dalšího za situace, kdy jsou ze strany odsouzeného splněny zákonné požadavky pro jeho aplikaci. Vždy musí být ponecháno na úvaze soudu, zda s ohledem na splnění zákonem stanovených podmínek podmínečného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody přistoupí, či nikoliv. Jedná se zde o volné uvážení soudu, které však nelze zaměňovat s libovůlí, a to zejména za situace, kdy soudy uvedly důvody, pro které nepřistoupily k podmíněnému propuštění na svobodu. V souvislosti s touto volnou úvahou soudu pak není od věci poukázat na bohatou trestní minulost stěžovatele, který se dopouštěl trestné činnosti i přesto, že byl podmíněně propuštěn. Jak uvádí v rámci svého odůvodnění krajský soud, v případě stěžovatele není jednoznačné, zda by se trestné činnosti nedopouštěl opakovaně a riziko podmíněného propuštění je tak příliš velké. Stěžovatel na jednu stranu tvrdí, že chtěl žít řádným životem, že podnikal, měl s manželkou příjem přes 80.000,- na stranu druhou, však neuhradil ničeho na způsobené škodě.
Stran projednání stížnosti bez přítomnosti stěžovatele nutno konstatovat, že jednou ze zásad či principů trestního řízení je jeho kotradiktornost a stěžovatel tak musí mít možnost se ke své věci vyjádřit, což se však v podstatě stalo již samotným podáním stížnosti. Dovolává-li se stěžovatel v souvislosti s uvedeným nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1735/2010, nutno konstatovat, že tam se jednalo o odlišnou situaci, neboť stížnostní soud své meritorní rozhodnutí o zamítnutí návrhu na podmíněné propuštění opřel o jiný hmotněprávní důvod, než jaký aplikoval prvoinstanční soud, aniž by přitom stěžovatelovi poskytl prostor pro vyjádření jeho stanoviska. To se v předmětném případě nestalo, neboť krajský soud vyšel a též dospěl k prakticky shodným skutkovým a právním závěrům jako nalézací soud.
K námitce stran aplikace pozdější právní úpravy lze uvést, že podle ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější. Trestností činu přitom rozumíme možnost, že pachatel bude pro určitý trestný čin uznán vinným a uložen mu trest či jiná trestní sankce. Trestnost činu je tedy charakteristikou určitého činu jako činu soudně trestného, který musí být popsán v trestním zákoně. Jsou to tedy všechny podmínky relevantní pro výrok o vině i o trestu, popř. o ochranném opatření. Z výše uvedeného plyne, že ustanovení §2 trestního zákoníku o časové působnosti nelze v daném případě aplikovat. V předmětném případě nedochází ke změně podmínek trestnosti činu, ale jen ke změně podmínek pro podmíněné propuštění.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud konstatuje, že neshledal existenci zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, proto mu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. listopadu 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu