ECLI:CZ:US:2013:4.US.3168.13.1
sp. zn. IV. ÚS 3168/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele Jána Skaly, zastoupeného JUDr. Václavem Sosnou, advokátem se sídlem na adrese Zlín, Ševcovská 4075, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. ledna 2011 č. j. 22 Cm 232/2003-291, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. listopadu 2011 č. j. 7 Cmo 198/2011-324 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2013 č. j. 32 Cdo 1202/2012-353, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 16. října 2013, stěžovatel podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 22 Cm 232/2003 bylo zjištěno, že stěžovatel se žalobou podanou dne 2. září 2002 domáhal zaplacení částky 546 840 Kč z titulu bezdůvodného obohacení. Krajský soud v Brně žalobu zamítl. K odvolání podanému stěžovatelem Vrchní soud v Olomouci, jako soud odvolací, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a Nejvyšší soud pak dovolání podané stěžovatelem odmítl pro jeho nepřípustnost.
Vzhledem k tomu, že bližší obsah ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba je podrobně rekapitulovat.
Stěžovatel v ústavní stížnosti vyslovil nesouhlas s tím, že Krajský soud v Brně nepřipustil stěžovatelem navržené důkazy a ani Vrchní soud v Olomouci pak nezohlednil skutečnost, že stěžovatel k navrhovaným důkazům dostatečně uvedl svá skutková tvrzení ve svých písemných podáních. Tím mu bylo podle jeho názoru ve věci rozhodujícími soudy odepřeno právo na spravedlivý proces. Nejvyššímu soudu pak stěžovatel vytýkal nesprávný právní názor, konkrétně že procesní vady předcházejících rozsudků nezakládají dovolací důvod, a to ani tehdy, když by se jednalo o takové porušení práva, které by ve svém důsledku bylo porušením práva dovolatele na spravedlivý proces. Stěžovatel považuje za nesprávný i závěr dovolacího soudu, který v odůvodnění svého rozhodnutí bez jakékoliv argumentace jen konstatoval, že stěžovatel neunesl břemeno tvrzení a důkazní břemeno. Stěžovatel má rovněž za to, že dovolací soud svým závěrem, že dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nepřípustně zúžil právo stěžovatele na spravedlivý proces. Na podporu svých tvrzení stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 6. října 2011 vydaný pod sp. zn. IV. ÚS 670/09 (N 173/63 SbNU 33).
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a konstatuje, že argumenty, které stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, nevedou k závěru, že ústavní stížnost je opodstatněná.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti [srov. kupř. nález Ústavního soudu ze dne 25. září 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46
SbNU 471), dostupný na http://nalus.usoud.cz].
Ústavní soud žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit porušení tvrzených práv stěžovatele, neshledal. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel toliko nesouhlasí se závěry, které ve věci rozhodující soudy vyvodily, a ze strany Ústavního soudu se domáhá přehodnocení způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho názoru. Ústavní soud ověřil, že napadená rozhodnutí jsou zcela logickým, srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodněna, ve věci rozhodující soudy podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Krajský soud v Brně pak na str. 5 v odůvodnění svého rozsudku podrobně vysvětlil, proč neprovedl důkazy stěžovatelem navržené. Pokud se týká výtek stěžovatele adresovaných Nejvyššímu soudu, lze jen stručně uvést, že Nejvyšší soud řádně odůvodnil, proč nemohlo být podané dovolání shledáno přípustným, přičemž tvrzení, adresovaná Nejvyššímu soudu v ústavní stížnosti, nelze než označit za zcela zavádějící a nepřípadná. V závěrech učiněných ve věci rozhodujícími soudy, a to ani v usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto dovolání stěžovatele, neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Ústavní soud proto nemá důvod argumentaci uvedenou v odůvodnění napadených rozhodnutí znovu podrobně opakovat a zcela na ni odkazuje.
Z obecného pohledu si je pak třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Jestliže stěžovatel nesouhlasí se závěry učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou.
Uvedené závěry nejsou ani v rozporu s nálezem Ústavního soudu, na který stěžovatel v ústavní stížnosti odkázal, neboť tento na nyní projednávaný případ nedopadá.
Stěžovateli se nezdařilo doložit porušení namítaných ústavně zaručených práv zaručených ústavním pořádkem České republiky, proto Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 21. listopadu 2013
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu