ECLI:CZ:US:2013:4.US.3171.11.1
sp. zn. IV. ÚS 3171/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka v právní věci stěžovatele Lukáše Vodičky, zastoupeného JUDr. Ondřejem Moravcem, advokátem se sídlem Resslova 1253a, Hradec Králové, o ústavní stížnosti proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové č. j. 8 C 14/2011-44 ze dne 27. 7. 2011 a o návrhu na zrušení ustanovení §3 odst. 3 a §3a zákona č. 201/1997 Sb., o platu a některých dalších náležitostech státních zástupců a o změně a doplnění zákona č. 143/1992 Sb., o platu a odměně za pracovní pohotovost v rozpočtových a v některých dalších organizacích a orgánech, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 21. 10. 2011 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové (dále jen "okresní soud") č. j. 8 C 14/2011-44 ze dne 27. 7. 2011, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti České republice - Krajskému státnímu zastupitelství v Hradci Králové o zaplacení částky 9.900,- Kč s příslušenstvím, představující tvrzený nedoplatek mzdy za měsíc leden 2011.
Okresní soud v napadeném rozhodnutí konstatoval, že stěžovateli byl vyplacen plat ve výši stanovené platným zněním zákona č. 201/1997 Sb., o platu a některých dalších náležitostech státních zástupců a o změně a doplnění zákona č. 143/1992 Sb., o platu a odměně za pracovní pohotovost v rozpočtových a v některých dalších organizacích a orgánech, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 201/1997 Sb."), a proto jeho nárok na plat za měsíc leden zanikl. Ke stěžovatelem namítané protiústavnosti ustanovení §3 odst. 3 a §3a zákona č. 201/1997 Sb. okresní soud odkázal na závěry formulované Ústavním soudem v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/10 ze dne 28. 6. 2011.
Stěžovatel napadl předmětný rozsudek okresního soudu ústavní stížností, v níž namítal, že došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, jelikož se okresní soud v rámci posuzování ústavnosti ustanovení §3 odst. 3 a §3a zákona č. 201/1997 Sb. neobrátil na Ústavní soud postupem dle čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky, jak stěžovatel navrhoval, a toto své rozhodnutí nijak neodůvodnil. K věci samé stěžovatel uvedl, že bylo neoprávněně zasaženo do jeho práva na ochranu legitimního očekávání, a to opakovanými legislativními zásahy do způsobu výpočtu platu státního zástupce, jež vykazovaly natolik výrazné znaky svévole, že se svou intenzitou ocitly v rozporu s ústavním pořádkem České republiky. Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že žalovaný nárok mu byl odepřen na základě protiústavního ustanovení zákona, čímž bylo porušeno jak jeho subjektivní právo na nerušený výkon veřejné funkce a ochrany majetku, tak i princip nezávislosti státních zástupců. Stěžovatel popsal vývoj právní úpravy upravující plat státního zástupce a důvody přijetí zákona č. 425/2010 Sb., kterým byl zákon č. 201/1997 Sb. novelizován, a odkázal na nález Ústavního soudu Pl. ÚS 12/10 ze dne 7. 9. 2010 ve věci platů soudců, s tím, že ve vztahu k principům výkonu funkce státního zástupce lze dojít ke stejným závěrům. Stěžovatel konstatoval, že role soudce a státního zástupce je sice v mnoha aspektech odlišná, nicméně obsahově shodný princip nezávislosti a politické neutrality státního zastupitelství lze vyvodit z čl. 80 a z čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR. Stěžovatel uvedl, že neexistovaly věcné důvody pro snížení platů státních zástupců a že státní zástupce je na svém platu závislý. Důvody snížení platů státních zástupců pak ze strany politické reprezentace vnímal jako zásah vykazující znaky libovůle.
Z důvodů výše vyložených stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud ustanovení §3 odst. 3 a §3a zákona č. 201/1997 Sb., jakož i napadený rozsudek okresního soudu, zrušil. Vědom si probíhajícího řízení o přezkumu ústavnosti napadených ustanovení (řízení vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 20/11) stěžovatel požádal, aby mu bylo ve věci Pl. ÚS 20/11 přiznáno postavení vedlejšího účastníka ve smyslu §35 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možné přistoupit k jejímu projednání.
Z hlediska posouzení důvodnosti ústavní stížnosti byla klíčová otázka, zda jsou ustanovení §3 odst. 3 a §3a zákona č. 201/1997 Sb. souladná s ústavním pořádkem České republiky. Jelikož tato otázka již byla zodpovězena usnesením pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 20/11 ze dne 13. 8. 2013, jímž byl návrh na zrušení citovaných ustanovení odmítnut jako zjevně neopodstatněný, nelze ani v případě stěžovatele, jehož ústavní stížnost se opírala výlučně o tvrzenou protiústavnost aplikovaného předpisu, dospět k jinému závěru, než že k porušení jeho ústavně zaručených práv nedošlo.
Ústavní soud v nyní projednávané věci nepostupoval dle §35 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, neboť ve věci sp. zn. Pl. ÚS 20/11 se (vzhledem k tomu, že návrh byl shledán zjevně neopodstatněným) nekonalo ústní jednání a nebyla žádána vyjádření účastníků řízení; účast stěžovatele na tomto řízení by tedy byla čistě formální bez možnosti jeho výsledek jakkoliv ovlivnit. Námitky stěžovatele se totiž shodovaly s těmi, které již byly ve věci sp. zn. Pl. ÚS 20/11 navrhovatelem uplatněny.
Z důvodů výše vyložených Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost stěžovatele, jakož i s ní spojený návrh na zrušení ustanovení právního předpisu, odmítnout dle §43 odst. 2 písm. a) a b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. listopadu 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu