ECLI:CZ:US:2013:4.US.3178.13.1
sp. zn. IV. ÚS 3178/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Vlastou Formánkovou o ústavní stížnosti stěžovatelky SCELET, s. r. o., se sídlem Praha 4, Hrubínova 878/15, IČ: 261 78591, zastoupené prof. JUDr. Zbyňkem Kiesewetterem, DrSc., advokátem se sídlem na adrese Praha 6, Zavadilova 1888/22, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. dubna 2013 sp. zn. 28 Cdo 2645/2012 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 23. července 2013 č. j. 10 C 304/2010-108, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 17. října 2013, se stěžovatelka domáhala podle ustanovení §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími byla porušena její ústavně zaručená základní práva podle čl. 36, čl. 37 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod a podle čl. 112 Ústavy České republiky. Ústavní stížnost spojila stěžovatelka podle ustanovení §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu s návrhem na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Z předložené ústavní stížnosti a přiložených příloh Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 6 v právní věci stěžovatelky jako žalobkyně proti žalované České republice - Ministerstvu obrany o vydání bezdůvodného obohacení 1 500 000 Kč s příslušenstvím rozsudkem ze dne 20. června 2011 sp. zn. č. j. 10 C 304/2010 žalobě vyhověl. K odvolání podanému žalovanou Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. ledna 2012 č. j. 30 Co 509/2011-69 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé pod bodem I. změnil jen tak, že zamítl částečně žalobu o zaplacení úroku z prodlení a prodloužil lhůtu k plnění. Proti potvrzující části rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 23. dubna 2013 č. j. 28 Cdo 2645/2012-88 rozsudek Městského soudu V Praze v části výroku I., jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, a ve výrocích II. a III. a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 v části výroku I., jíž bylo žalované uloženo, aby stěžovatelce zaplatila 1 500 000 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení a ve výroku II. zrušil a věc v uvedeném rozsahu vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k dalšímu řízení. Obvodní soud pro Prahu 6 rozhodl znovu rozsudkem ze dne 23. července 2013 č. j. 10 C 304/2010-108. Obě posledně vydaná rozhodnutí napadla stěžovatelka ústavní stížností.
Ústavní soud nejprve posoudil, zda jsou splněny podmínky projednání ústavní stížnosti stanovené zákonem o Ústavním soudu.
Ústavní soud setrvale judikuje, že ústavní stížností lze napadat především konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, neboť ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. listopadu 1995; N 78/4 SbNU 243). Výjimky, které z tohoto pravidla připustil, se týkaly přezkumu rozhodnutí, která uzavírají určitou část řízení nebo která řeší dílčí procesní otázku, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo; to však pouze pokud jsou taková rozhodnutí způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele a pokud je námitka porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod koncentrována jen do tohoto stadia řízení a nemohla by již být, v rámci dalšího řízení (např. při uplatňování procesních prostředků proti meritorním rozhodnutím), efektivně uplatněna. Takovou výjimku však projednávaný případ nepředstavuje.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 23. července 2013 č. j. 10 C 304/2010-108 bylo možno podat odvolání do 15 dnů od jeho doručení k Městskému soudu v Praze prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 6. Proto nebylo v řízení rozhodnutím konečným, proti němuž by bylo možno podat ústavní stížnost (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Ústavní soud respektuje princip subsidiarity, jeden ze základních principů ústavního soudnictví, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Ústavní soud tak může do činnosti obecných soudů zasáhnout jen v případě, že v jejich rozhodování shledá porušení základních práv a svobod stěžovatele a pouze tehdy, není-li možné nápravu zjednat před obecnými soudy samými.
Z těchto skutečností pak nelze než dovodit, že ústavní stížnost byla podána předčasně a jedná se tudíž o návrh nepřípustný. Soudkyni zpravodajce nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Podle ustanovení §79 zákona o Ústavním soudu, ústavní stížnost nemá odkladný účinek, Ústavní soud však může vykonatelnost napadených rozhodnutí za podmínek stanovených v odst. 2 citovaného ustanovení odložit. S přihlédnutím k závěrům učiněným v meritu věci Ústavní soud neshledal pro takový postup důvod. Návrh na odložení vykonatelnosti má akcesorickou povahu, to znamená, že sdílí osud ústavní stížnosti a pokud je ústavní stížnost odmítnuta z některých procesních důvodů (§43 odst. 1), je odmítnut i návrh na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 29. října 2013
Vlasta Formánková v.r.
soudkyně zpravodajka