ECLI:CZ:US:2013:4.US.322.13.1
sp. zn. IV. ÚS 322/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelky Zdenky Juráňové, zastoupené Mgr. Petrem Maršálkem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem ve Vsetíně, Stará cesta 676, směřující proti výroku II. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 21 Co 592/2012-254 ze dne 26. listopadu 2012 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka s odkazem na porušení práva domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a rovnosti účastníků řízení dle čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhala zrušení v záhlaví citovaného nákladového výroku rozhodnutí.
Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem č. j. 21 EC 89/2010-235 ze dne 23. května 2012 zamítl žalobu žalobkyně Jarmily Karpašové (dále jen "žalobkyně"), kterou se na stěžovatelce domáhala zaplacení částky 144.756,40 Kč s příslušenstvím (výrok I.), uložil žalobkyni zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů řízení ve výši 61.542,- Kč (výrok II.) a dále uložil žalobkyni zaplatit České republice náhradu nákladů řízení ve výši 3.810,- Kč (výrok III.). K odvolání žalobkyně a po jeho částečném zpětvzetí Krajský soud v Hradci Králové usnesením č. j. 21 Co 592/2012-254 ze dne 26. listopadu 2012 odvolací řízení proti výrokům I. a III. rozsudku soudu prvního stupně zastavil (výrok I.), ve výroku II. rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že stěžovatelce se náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok II.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.).
Stěžovatelka v ústavní stížnosti rekapituluje předchozí průběh řízení a namítá, že důvody hodné zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady nákladů řízení stěžovatelce podle ust. §150 občanského soudního řádu nebyly v projednávané věci dány.
Nepřiznání nákladů řízení stěžovatelce nemůže podle jejího tvrzení být ospravedlněno ani majetkovými, sociálními a osobními poměry žalobkyně, ani okolnostmi případu, kterými své rozhodnutí o nepřiznání náhrady nákladů řízení odvolací soud odůvodnil. Stěžovatelka v ústavní stížnosti předkládá argumenty, kterými důvody pro nepřiznání náhrady nákladů řízení vyslovené odvolacím soudem vyvrací.
Závěrem stěžovatelka uvádí, že pokud by odvolací soud přece jen dospěl k závěru, že jsou zde okolnosti zvláštního zřetele hodné, měl dle ust. §150 občanského soudního řádu možnost nepřiznat náklady řízení úspěšnému účastníku pouze zčásti, přičemž takové rozhodnutí by alespoň zčásti přispělo k naplnění principu právní jistoty a spravedlnosti. To však neučinil a nepřiznáním nákladů řízení v plné výši se stěžovatelka cítí být dotčena na svých základních právech, když jí vznikly náklady řízení, k jejichž vzniku nezavdala podle jejího tvrzení příčinu.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnosti napadený nákladový výrok a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již v minulosti dovodil, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví. Jeho úkolem není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných běžnými zákony a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 68/93). Postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace jiných než ústavních předpisů při řešení konkrétních případů, je samostatnou záležitostí obecných soudů. Za předpokladu, že obecné soudy postupují v souladu s principy vyjádřenými v hlavě páté Listiny, nepřísluší Ústavnímu soudu ingerovat do jejich nezávislé rozhodovací činnosti a jejich rozhodnutí rušit.
K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05 nebo IV. ÚS 131/08); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku se pojí s argumentem, že konkrétním rozhodnutím obecného soudu o nákladech řízení bylo dotčeno právo na spravedlivý proces, dovozované z čl. 36 odst. 1 Listiny. Poněvadž nemůže jít o nic jiného, než o zpochybnění interpretace a aplikace práva, resp. příslušných procesněprávních ustanovení, uplatní se zásada, že o protiústavní výsledek jde tehdy, jestliže je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli. Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí shora zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
Rozhodování o nákladech řízení a volba pro konkrétní případ přiléhavého ustanovení občanského soudního řádu je výlučně úkolem obecného soudu. Ust. §150 občanského soudního řádu je svou povahou výjimečnou normou dovolující soudu zvážit, zda rozhodnutí o nákladech řízení vycházející z obecně aplikované zásady úspěchu ve věci, oproštěné o další podstatné okolnosti případu, nezpůsobuje nepřiměřenou tvrdost vůči účastníku řízení. Vzhledem k tomu, že důvody hodné zvláštního zřetele jsou neurčitým právním pojmem, jenž je naplňován právě rozhodovací činností obecných soudů odkazem na konkrétní okolnosti případu, je (ne)aplikace ust. §150 občanského soudního řádu nevyhnutelně spojena s povinností obecného soudu přesvědčivě vysvětlit důvody svého postupu. Absence náležitého odůvodnění by naopak představovala ústavně nepřípustnou svévoli v jeho rozhodování. Ústavnímu soudu pak náleží pouze posouzení, zda se taková úvaha soudu vyplývající z citovaného ustanovení občanského soudního řádu opírá o rozumnou a logicky přijatelnou argumentaci náležitě rozvedenou v odůvodnění rozhodnutí.
V posuzovaném případě Ústavní soud žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah neshledal. Nákladový výrok rozhodnutí soudu prvního stupně odvolací soud napadeným výrokem změnil podle náhledu Ústavního soudu v souladu s ustanovením §150 občanského soudního řádu. Své rozhodnutí též odpovídajícím způsobem odůvodnil, přičemž z tohoto odůvodnění je jasně zřejmé, jaké důvody jej k aplikaci ust. §150 občanského soudního řádu vedly, a toto odůvodnění koresponduje relevantní judikatuře Ústavního soudu. Ústavní soud tak uzavírá, že v napadeném nákladovém výroku z hlediska ústavnosti žádné pochybení neshledal.
S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu bez přítomnosti účastníků odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. ledna 2013
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu