ECLI:CZ:US:2013:4.US.3227.12.1
sp. zn. IV. ÚS 3227/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Miloslavem Výborným o ústavní stížnosti nezl. Pavla P. (jedná se o pseudonym), zastoupeného opatrovnicí a zároveň právní zástupkyní Mgr. Pavlou Rajmanovou, advokátkou, AK se sídlem Ulrichovo nám. 737, 500 02 Hradec Králové, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 5. 2012 č. j. 12 Rodo 3/2012-30 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností stěžovatel z důvodů v ústavní stížnosti přednesených brojil proti shora označenému soudnímu rozhodnutí s tvrzením o porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s ustanoveními čl. 3 odst. 3 a 4 odst. 1 Listiny a čl. 1 a 96 Ústavy.
Konkrétně stěžovatel, osoba mladší patnácti let, v ústavní stížnosti sepsané jeho opatrovnicí a právní zástupkyní (advokátkou) vyložil, že návrh na jeho potrestání podaný Okresním státním zastupitelstvím v Hradci Králové byl Okresním soudem v Hradci Králové zamítnut, neboť poškozená (babička stěžovatele) by nedala souhlas s jeho trestním stíháním. Odvolací soud, jehož rozhodnutí stěžovatel ústavní stížností napadl, však dospěl k závěru, podle něhož v řízeních proti osobám mladším patnácti let otázka souhlasu poškozeného ve smyslu ustanovení §163 odst. 1 trestního řádu není právně relevantní, pročež rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle stěžovatele je tento právní závěr diskriminační, neboť mu nezajišťuje stejnou míru ochrany jako osobám starším patnácti let, což je navíc v rozporu se zásadou, podle níž by dětem a mladistvým měla být garantována vyšší právní ochrana.
Bližší obsah ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí, jakož i průběh řízení před soudy obou stupňů, jež jeho vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a současně i řádně zastoupenou.
Ústavní soud zabýval se nejprve otázkou, zda lze pro účely řízení o ústavní stížnosti připustit, aby jako právní zástupkyně (advokátka) stěžovatele vystupovala jeho opatrovnice, a to i při absenci speciální plné moci pro zastupování před Ústavním soudem. Přitom dospěl k závěru, že taková situace možná je.
Podle ustanovení §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být fyzické a právnické osoby jako účastníci nebo jako vedlejší účastníci řízení před Ústavním soudem zastoupeny advokátem v rozsahu stanoveném zvláštními předpisy.
V judikatuře Ústavního soudu bylo ustanovení §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu interpretováno tak, že vyžaduje zastoupení advokátem i za situace, kdy je stěžovatelem sám advokát, tedy osoba sama k zastupování před Ústavním soudem kvalifikovaná [srov. stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 1/96 ze dne 21. 5. 1996 (ST 1/9 SbNU 471)]. Svůj závěr odůvodnil Ústavní soud smyslem a účelem tohoto ustanovení, jímž je stanovení obecné povinnosti být v řízení před Ústavním soudem kvalifikovaně právně zastoupen, a to bez diferenciace vzhledem k druhu řízení před Ústavním soudem, jakož i vzhledem k druhu řízení, jež mu předcházelo, a současně i bez diferenciace povinnosti právního zastoupení v závislosti na stupni právní kvalifikace účastníků nebo vedlejších účastníků řízení. K tomu Ústavní soud rovněž dodal, že smyslem tohoto ustanovení není "pouze" zajistit kvalifikované právní zastoupení, nýbrž i garantovat vyšší stupeň objektivity účastníků řízení při posuzování vlastního postavení (k čemuž právě povinné zastoupení advokáta jiným advokátem přispívá).
Od této situace je však třeba odlišit stav, kdy advokát v řízení o ústavní stížnosti není sám stěžovatelem, nýbrž pouze opatrovníkem stěžovatele nemajícího plnou způsobilost k právním úkonům. V takovém případě identita osoby opatrovníka a právního zástupce není v rozporu s požadavkem objektivity, zdůrazněným v citovaném stanovisku pléna; nejedná se totiž stricto sensu o právní věc opatrovníka (advokáta), nýbrž o právní věc osoby od něj odlišné - v projednávaném případě dítěte mladšího patnácti let. Ústavní soud tedy konstatuje, že opatrovník stěžovatele - za předpokladu, že je sám advokátem - může v souladu se smyslem a účelem ustanovení §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (a zároveň v souladu s citovaným stanoviskem pléna Ústavního soudu) v řízení před Ústavním soudem vystupovat jako jeho právní zástupce.
Podle ustanovení §31 odst. 2 zákona o Ústavním soudu musí být sice právnímu zástupci udělena plná moc, v níž musí být výslovně uvedeno, že je udělena pro zastupování před Ústavním soudem, avšak v posuzované věci Ústavní soud dospěl k závěru, že striktní trvání na splnění tohoto požadavku bylo by výrazem přepjatého formalismu. Opatrovnice stěžovatele by totiž v tom případě musela plnou moc udělit sama sobě (v roli advokátky - právní zástupkyně), což je samo o sobě nesmyslné, a to navíc ačkoliv její vůle (jako opatrovnice stěžovatele) byla beze zbytku a způsobem neponechávajícím prostor pro pochybnosti vyjádřena již samotným podáním ústavní stížnosti. Zcela proti smyslu ochrany zájmů opatrovaného bylo by pak nutit opatrovnici, aby k zastupování před Ústavním soudem zmocnila jiného advokáta, neboť je nepochybné, že ona sama nejpodrobněji je s causou, v níž před obecnými soudy nezletilého zastupuje, seznámena.
S ohledem na shora uvedené tudíž Ústavní soud uzavírá, že opatrovnice stěžovatele, mohla v tomto řízení před Ústavním soudem rovněž plnit roli jeho právní zástupkyně (advokátky), a to i při absenci speciální plné moci pro zastupování před Ústavním soudem.
Po vyřešení této otázky však Ústavnímu soudu nezbylo než konstatovat, že ač je k projednání jemu předložené ústavní stížnosti příslušný, jedná se o návrh nepřípustný.
Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu jsou vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, a to nikoli pouze ve smyslu formálním. Stěžovaným rozhodnutím Krajského soudu v Hradci Králové stěžovatelova věc definitivně ukončena nebyla, pročež ochranu svých základních práv může stěžovatel plně uplatňovat v rámci dalšího řízení před obecnými soudy, a to i při vázanosti soudu prvního stupně rozhodnutím napadeným ústavní stížností. Teprve měl-li by stěžovatel po definitivním ukončení řízení za to, že jemu zaručená základní práva byla postupy či rozhodnutími obecných soudů porušena, mohl by se - přirozeně za splnění předepsaných ústavních a zákonných předpokladů - domáhat ochrany těchto práv v řízení před Ústavním soudem.
K nepřípustnosti ústavní stížnosti proti kasačním rozhodnutím vyjádřil se Ústavní soud v desítkách rozhodnutí, z nichž pro ilustraci možno odkázat např. na nález IV. ÚS 290/03 (N 34/32 SbNU, 321) či na usnesení Pl. ÚS 38/10 (U 1/60 SbNU, 759). Tuto rezolutní judikaturu Ústavní soud (byť ve vztahu ke kasačnímu rozhodnutí Nejvyššího soudu) nepatrně korigoval v nálezech Pl. ÚS 29/11 (odst. 26. až 30., srov. však též odlišná stanoviska soudců Ivany Janů, Vladimíra Kůrky, Jiřího Muchy, Jiřího Nykodýma a Miloslava Výborného) a nejnověji též v nálezu II. ÚS 2371/11 (odst. 32. až 44., též i právní věta) - oba tyto nálezy jsou dostupné na http://nalus.usoud.cz.
Výjimečné předpoklady přípustnosti ústavní stížnosti proti kasačnímu rozhodnutí citovanými nálezy postulované nejsou však v projednávané věci naplněny, a to především z toho důvodu, že řízení ve věci stěžovatele nebylo před obecnými soudy dosud ukončeno (k tomu srov. výslovně odst. 30. nálezu Pl. ÚS 29/11: "... kasační rozhodnutí se mohou výjimečně stát předmětem přezkumu, samozřejmě za předpokladu, že byly vyčerpány prostředky, které měl stěžovatel k dispozici v návaznosti na ně ..."; stejně odst. 39. nálezu II. ÚS 2371/11: "... se ... kasační rozhodnutí může stát předmětem přezkumu až poté, co stěžovatel vyčerpal prostředky, které měl k dispozici v návaznosti na kasační rozhodnutí.").
Z uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. ledna 2013
Miloslav Výborný, v. r.
soudce zpravodaj