ECLI:CZ:US:2013:4.US.3295.13.1
sp. zn. IV. ÚS 3295/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Michaelou Židlickou ve věci stěžovatelky Miloslavy Hoyerové, zastoupené JUDr. Pavlem Novotným, advokátem se sídlem Milady Horákové 10, Svitavy, proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 26 Co 61/2013- 83 ze dne 8. 8. 2013, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Dne 30. 10. 2013 bylo Ústavnímu soudu doručeno podání, jež Ústavní soud posoudil jako ústavní stížnost ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se s tvrzením porušení zejména čl. 36, čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 Ústavy a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu číslo 1 k Úmluvě - tedy svého práva na soudní ochranu a práva na ochranu vlastnictví - domáhá zrušení výše uvedeného usnesení krajského soudu, jímž byla nařízena exekuce na majetek povinné (stěžovatelky). Stěžovatelka přitom namítá, že platební výměry, podle nichž bylo k exekuci přistoupeno, jí nebyly řádně doručeny. Stěžovatelka navrhuje, aby jí Ústavní soud přiznal náhradu nákladů řízení podle §62 zákona o Ústavním soudu.
Ještě předtím, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému přezkumu napadeného usnesení, musel se vypořádat s otázkou, zda k tomu jsou splněny všechny zákonem stanovené podmínky.
Ústavní stížnost je založena na principu její subsidiarity k jiným procesním prostředkům, které zákon stěžovateli poskytuje k ochraně jeho práva [srov. Usnesení ze dne 28. dubna 2004 sp. zn. I. ÚS 236/04 (U 25/33 SbNU 475)], což znamená, že k jejímu věcnému projednání může dojít pouze za předpokladu, že stěžovatel tyto prostředky (efektivně) vyčerpal. V opačném případě by byla ústavní stížnost podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná. Uvedený princip se před nabytím účinnosti zákona č. 404/2012 Sb. neuplatnil bezvýjimečně. Stěžovatel totiž nebyl povinen vyčerpat i mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 83/2004 Sb.). Bylo jen na jeho rozhodnutí, zda takovýto prostředek využije. Zákonem č. 404/2012 Sb. byl §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu pozměněn v tom smyslu, že na rozdíl od dosavadní právní úpravy musí být nově vyčerpán i tento mimořádný opravný prostředek. I nadále nicméně platí, že pakliže následně došlo k jeho odmítnutí pro nepřípustnost z důvodu závisejícího na uvážení příslušného soudu, je stěžovateli zachována lhůta k podání ústavní stížnosti i proti rozhodnutí odvolacího soudu.
V projednávané věci je zřejmé, že stěžovatelka mohla proti napadenému usnesení podat dovolání podle §237 občanského soudního řádu, ve znění novely provedené zákonem č. 404/2012 Sb. O tomto byla krajským soudem řádně poučena.
Protože stěžovatelka tvrzení využití tohoto procesního prostředku neakcentuje - respektive rozhodnutí Nejvyššího soudu nenapadá, a to je určující - Ústavnímu soudu nezbylo než její ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou odmítnout. Návrh stěžovatelky ve smyslu §62 zákona o Ústavním soudu pak sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. listopadu 2013
Michaela Židlická, v. r.
soudce zpravodaj