ECLI:CZ:US:2013:4.US.330.13.1
sp. zn. IV. ÚS 330/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti společností 1. RTA JIŽNÍ ČECHY, a. s., 2. RTA JIŽNÍ MORAVA, a. s., 3. RTA OSTRAVA, a. s., 4. RTA VÝCHODNÍ ČECHY, a. s. a 5. RTA ZLÍN, a. s., všechny se sídlem v Praze 4 - Michle, Nuselská 499/132, všech zastoupených Mgr. Robertem Klenkou, advokátem, AK se sídlem v Praze 1, Klimentská 1207/10, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 11. 2012 č. j. 6 As 48/2012-129 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem předaným k poštovní přepravě dne 23. 1. 2013 se společnosti RTA JIŽNÍ ČECHY, a. s., RTA JIŽNÍ MORAVA, a. s.,, RTA OSTRAVA, a. s., RTA VÝCHODNÍ ČECHY, a. s. a RTA ZLÍN, a. s., všechny se sídlem v Praze 4 (dále jen "žalobkyně" případně "stěžovatelky") domáhaly, aby Ústavní soud nálezem vyslovil, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu (dále jen "kasační soud") vydaným v řízení o kasační stížnosti Rady pro rozhlasové a televizní vysílání se sídlem v Praze 2 (dále jen "žalovaná") bylo porušeno právo na soudní ochranu dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na uplatňování státní moci jen v zákonem stanovených mezích zaručené v čl. 2 odst. 2 Listiny, a tento rozsudek zrušil.
II.
Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Dne 28. 6. 1994 žalovaná udělila FTV Prima, spol. s r. o., se sídlem v Praze 8 (v té době pod názvem FTV Premiéra, s. r. o.; dále jen "FTV Prima" případně "osoba zúčastněná na řízení") licenci k provozování televizního programu, s podmínkou poskytnout část svého vysílacího času držitelům licencí k regionálnímu a lokálnímu televiznímu vysílání k šíření svých programů v délce nejvýše dvou hodin denně v časovém intervalu od 15.00 do 18.00 hodin.
Dne 17. 1. 2012 žalovaná vydala na základě žádosti FTV Prima osvědčení, jímž osvědčila, že v souladu s ustanovením §24 písm. f) zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů (dále jen "zákon o vysílání") ke dni 17. 1. 2012 zanikla FTV Prima platnost licence č. 012/94 k provozování celoplošného televizního vysílání programu Prima televize udělené na základě rozhodnutí ze dne 28. 6. 1994.
Dne 28. 6. 2012 Městský soud v Praze (dále jen "správní soud") o žalobě podané žalobkyněmi rozhodl tak, že osvědčení žalované ze dne 17. 1. 2012 zrušil, věc vrátil žalované k dalšímu řízení a rozhodl o nákladech řízení.
Dne 7. 11. 2012 Nejvyšší správní soud (dále jen "kasační soud") o kasační stížnosti žalované a osoby zúčastněné na řízení proti rozsudku správního soudu ze dne 28. 6. 2012 rozhodl tak, že tento rozsudek zrušil (výrok I.), žalobu proti osvědčení žalované ze dne 17. 1. 2012 odmítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení o žalobě a o kasační stížnosti (výroky III. až V.).
III.
V ústavní stížnosti stěžovatelky tvrdily, že v důsledku znemožnění dalšího regionálního vysílání v centrálním programu FTV Prima nemohly pokračovat ve svém podnikání, čímž došlo ke ztrátě upotřebitelnosti jejich majetku a zásahu do ochrany dobré víry v nabytá práva konstituované akty veřejné moci a chráněné čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), do práva vlastnit majetek chráněného čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), do práva podnikat chráněného čl. 26 odst. 1 Listiny a do práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Stěžovatelky poukázaly na nálezy ze dne 7. 9. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 34/09 (N 187/58 SbNU 647) a ze dne 12. 3. 2001 sp. zn. II. ÚS 544/2000 (N 41/21 SbNU 363) a uvedly, že dlouhodobě jednaly v oprávněné důvěře v práva spojená s provázanými licencemi, která jim byla také opakovaně potvrzena jak žalovanou, tak i soudy, zejména dlouhodobě ustálenou judikaturou kasačního soudu.
Vydáním osvědčení ze dne 17. 1. 2012 o zániku licence byly porušeny principy ochrany práv nabytých v dobré víře, právní jistoty a ochrany legitimních očekávání; došlo též k "vyprázdnění" majetkových práv stěžovatelek a jejich faktickému vyvlastnění.
Stěžovatelky poukázaly na pojem "majetek", jak je vykládán v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Evropský soud"), a opakovaly, že vydání osvědčení žalovanou a rozsudku kasačním soudem vedlo k porušení práva vlastnit majetek a práva na jeho ochranu; poukázaly na usnesení ze dne 23. 9. 2005 sp. zn. III. ÚS 456/05 a nález ze dne 21. 10. 2008 sp. zn. IV. ÚS 1735/07 (N 177/51 SbNU 195).
Kasační soud porušil právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny tím, že upřednostnil formalistický výklad §65 s. ř. s. před poskytnutím soudní ochrany, jak to dříve učinil správní soud svým rozhodnutím ze dne 28. 6. 2012.
Stěžovatelky dále namítly, že kasační soud usnesením ze dne 12. 9. 2012 přiznal kasační stížnosti odkladný účinek, ačkoliv nebyly splněny základní podmínky pro vydání takového rozhodnutí.
IV.
Kasační soud ve vyjádření k ústavní stížnosti v plném rozsahu odkázal na odůvodnění svého ústavní stížností napadeného rozsudku ze dne 7. 11. 2012.
K námitkám o nedostatečném poskytnutí ochrany ze strany žalované a návazně na to kasačním soudem uvedl, že zánik licence nastává v případě dle ustanovení §24 písm. f) zákona o vysílání ex lege na základě žádosti provozovatele. Žalovaná v takových případech o zániku licence nerozhoduje ve správním řízení a tudíž ani nemá prostor pro to, aby poskytovala ve specifickém případě tzv. sdílené licence zvláštní ochranu provozovatelům vysílání, kteří jsou na základě zanikající licence oprávněni se připojovat do vysílání majitele licence. Případné poskytnutí zvláštní ochrany ostatním provozovatelům vysílání v situacích, kdy u tzv. sdílené licence požádá majitel licence o její ukončení, je zejména na zákonodárci. Pokud zákonodárce přijal takovou právní úpravu, která zvláštní ochranu ostatním provozovatelům licencí v takovém případě neposkytuje, a právní úprava nedává správním orgánům ani správním soudům prostor pro zohlednění specifika tzv. sdílených licencí, bylo by v rozporu s principem dělby moci, kdyby si správní soudy či správní orgán takovou pravomoc přisvojily. Ani případné zrušení osvědčení by nemohlo z právního hlediska nic změnit na existujícím faktu, že k zániku licence došlo ze zákona na základě žádosti majitele licence.
K námitkám stěžovatelek, že rozhodl v rozporu se svou ustálenou judikaturou, kasační soud poukázal na odstavce 41. a 42. odůvodnění napadeného rozsudku. Neakceptoval ani tvrzení stěžovatelek, že jim v řízení o kasační stížnosti nebylo umožněno vznést námitky, a poukázal na obsah spisu, z něhož plyne opačný závěr, tj. že k uplatnění svých případných námitek měly dostatek času, stejně jako k návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Závěrem kasační soud poukázal na svůj s projednávanou věcí související rozsudek sp. zn. 6 As 43/2012.
Stěžovatelky repliku k vyjádření kasačního soudu nepodaly.
V.
Ústavní soud ústavní stížnost shledal zjevně neopodstatněnou z následujících důvodů.
K tvrzenému porušení základního práva na spravedlivý proces
Stěžovatelky v ústavní stížnosti především namítaly, že napadeným rozsudkem kasačního soudu bylo porušeno základní právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny, a to ústavně nekonformní interpretací ustanovení §24 písm. f) zákona o vysílání. Jinak řečeno, tvrzenou "nespravedlivost" napadeného rozsudku spatřovaly především v nesprávném právním posouzení jejich věci kasačním soudem.
K tomuto tvrzení stěžovatelek Ústavní soud připomíná, že hlava pátá Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), konkrétně nic neuvádí o tom, jak mají být posouzeny v řízení shromážděné důkazy a jak má být následně ta která věc správním soudem případně kasačním soudem právně posouzena. Zakládají obecně "právo na spravedlivé projednání" věci, jehož obsahem však není, jak se stěžovatelky mylně domnívají, právo na projednání věci v souladu s právním názorem některé strany.
Ústavní soud tedy není povolán přezkoumávat, zda správní či kasační soud z provedených důkazů vyvodil správná či nesprávná skutková zjištění a následně i správnost z nich vyvozených právních závěrů - s výjimkou případů, což ale projednávaná věc není, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit ústavně zaručená práva či svobody [srov. např. nález III. ÚS 31/97, Sb. n. u., sv. 8, str. 149 (161); nález I. ÚS 398/04, Sb. n. u., sv. 42, str. 257 (261)]. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním [nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)].
Ústavní soud konstatuje, že ve věci stěžovatelek rozhodovaly správní soudy obou stupňů, přičemž právě kasačnímu soudu ve smyslu ustanovení §12 zák. č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, přísluší - jako vrcholnému soudnímu orgánu ve věcech patřících do pravomoci soudů ve správním soudnictví - zajišťovat jednotu a zákonnost rozhodování tím, že mj. rozhoduje o kasačních stížnostech v případech stanovených tímto zákonem.
Kasační soud dle přesvědčení Ústavního soudu dostatečně posoudil jednotlivé stížnostní body obsažené v kasační stížnosti žalované a osoby zúčastněné na řízení, a své rozhodnutí řádně zdůvodnil. Toto rozhodnutí bylo přijato v rámci řízení, v němž byly stěžovatelky právně zastoupeny, mohly předkládat stanoviska a navrhovat důkazy, které považovaly za nutné, jakož i argumenty na podporu svých tvrzení. Ústavní soud ovšem není další soudní instancí, která by meritorně měla znovu podrobit předmětnou spornou věc dalšímu zkoumání. Odlišuje-li se právní názor stěžovatelek od názoru vysloveného kasačním soudem v rozhodnutí o kasační stížnosti, neznamená to ještě porušení základního práva na soudní ochranu, resp. na spravedlivý proces.
K tvrzenému porušení základního práva na ochranu majetku a základního práva podnikat
V ústavní stížnosti stěžovatelky tvrdily - jak bylo již konstatováno výše - že v důsledku zániku licence FTV Prima nemohly pokračovat ve svém podnikání, čímž došlo ke škodám na jejich majetku a zásahu do ochrany dobré víry v nabytá práva konstituovaná akty veřejné moci chráněné čl. 1 odst. 1 Ústavy, do práva vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny a do práva podnikat zaručeného čl. 26 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud je toho názoru, že licence stěžovatelek k regionálnímu a lokálnímu televiznímu vysílání bylo možné považovat za majetek ve smyslu čl. 11 Listiny, resp. čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Základní právo na ochranu majetku zaručené uvedenými články však není absolutní a stát do něj může za podmínek stanovených těmito články zasáhnout.
V projednávaném případě je ovšem zřejmé, že k inkriminovanému zásahu došlo nikoliv rozhodnutím orgánu veřejné moci (zásahem státu), ale v důsledku zákonného postupu FTV Prima, jež nepochybně byla oprávněna v souladu se základním právem svobodně podnikat zaručeným v čl. 26 odst. 1 Listiny požádat RTV o ukončení vysílání; tím zanikla platnost dříve jí udělené licence a výše zmíněné licence udělené regionálním provozovatelům televizního vysílání se staly obsoletními.
Ústavní soud připouští, že zánik možnosti provozovat regionální televizní vysílání v rámci licence FTV Prima se mohl negativně projevit v majetkové sféře stěžovatelek. Je však toho názoru, že z ustanovení §15 odst. 1 písm. c) nyní již neplatného zákona č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, stejně jako ustanovení §24 nyní platného zákona o vysílání (výše již zmíněný zákon č. 231/2001 Sb.), nelze dovodit jakékoliv legitimní očekávání časově neomezeného využívání licencí k regionálnímu televiznímu vysílání stěžovatelek v rámci licence FTV Prima, čehož si stěžovatelky mohly být nepochybně vědomy při zahájení svých podnikatelských aktivit v předmětné oblasti. K tvrzenému neústavnímu zásahu veřejné moci do základního práva na ochranu majetku, resp. na jeho pokojné užívání, stejně jako práva podnikat, tudíž dle přesvědčení Ústavního soudu nedošlo.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 11. dubna 2012
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu