ECLI:CZ:US:2013:4.US.3303.12.1
sp. zn. IV. ÚS 3303/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného v právní věci stěžovatelky JATKY TISMICE, s. r. o., se sídlem Tismice 14, Český Brod, zastoupené JUDr. Jaroslavem Planetou, advokátem se sídlem Americká 15, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. června 2012, č. j. 30 Cdo 1510/2012-162, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2011, č. j. 23 Co 382/2011-117, a rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 6. dubna 2011, č. j. 7 C 80/2010-77, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), podána řádně a včas, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť v nich spatřuje neoprávněný zásah do svých ústavních práv zaručených hlavou pátou Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i práv vyplývajících z čl. 95 Ústavy České republiky.
Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se žalobou podanou u Okresního soudu v Kolíně (dále jen "okresní soud") domáhala určení neplatnosti kupní smlouvy o převodu nemovitostí, na kterých stojí provozovna stěžovatelky, do vlastnictví vedlejších účastníků, z nichž jeden je bývalým jednatelem stěžovatelky. Okresní soud tuto žalobu zamítl z důvodu nedostatku věcné legitimace účastníků spočívající v tom, že stěžovatelka nezažalovala všechny účastníky sporného právního vztahu. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozhodl o stěžovatelčině odvolání rozsudkem ze dne 29. listopadu 2011, č. j. 23 Co 382/2011-117, jímž potvrdil rozsudek soudu I. stupně. V odůvodnění svého rozhodnutí se však krajský soud neztotožnil s argumentací okresního soudu a konstatoval, že stěžovatelce nelze vytýkat, pokud v žalobě neoznačila osobu, která ztratila způsobilost být účastníkem řízení. Výrok rozsudku okresního soudu byl nicméně odvolacím soudem potvrzen, neboť krajský soud shledal nesplnění podmínek pro vyhovění žalobě v nedostatku naléhavého právního zájmu na straně stěžovatelky. Tento nedostatek je dle krajského soudu dán především tím, že případné vyhovění určovací žalobě nemůže právní postavení stěžovatelky, jakožto uživatele a nájemce sporné nemovitosti, nijak ovlivnit. Tento rozsudek napadla stěžovatelka dovoláním, které Nejvyšší soud zamítl rozsudkem ze dne 14. června 2012 č. j. 30 Cdo 1510/2012-162, v jehož odůvodnění se dovolací soud ztotožnil se závěry soudu odvolacího.
Proti všem výše uvedeným rozhodnutím brojí stěžovatelka projednávanou ústavní stížností, v níž obecným soudům vytýká procesní pochybení a nedodržení zásad spravedlivého procesu, jež měly za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé. Obecné soudy především pochybily, když klíčovou právní otázku celého sporu posoudily v rozporu se závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. června 1999 sp. zn. 24 Cdo 294/98. Tím stěžovatelce nedopřály rovné zacházení v soudním řízení a svůj odlišný postup navíc nijak nezdůvodnily. Stejně tak se v rozporu s ustálenou judikaturou žádný ze soudů nezabýval otázkou absolutní neplatnosti sporné smlouvy z důvodu její nemravnosti ve smyslu ustanovení §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"). Stěžovatelka v ústavní stížnosti obsáhle popisuje, v důsledku jakého jednání vedlejších účastníků je třeba spatřovat rozpor předmětné smlouvy s dobrými mravy. V této otázce obecné soudy nepřipustily v rozporu s judikaturou Ústavního soudu žádné dokazování, přestože stěžovatelka činila v tomto směru řadu návrhů. Odvolací soud pak nedodržel zákonný rámec přezkumu dle ustanovení §212 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, když sice správně vyhodnotil chybný názor okresního soudu ohledně jedné podmínky úspěšnosti určovací žaloby, sám však posléze bez jakéhokoliv návrhu začal rozdílně posuzovat jinou z těchto podmínek. V rozporu se zásadami spravedlnosti pak obecné soudy rozhodly i otázku náhrady nákladů řízení, kterou v plném rozsahu přiznaly vedlejším účastníkům, bez ohledu na jejich zjevně protiprávní a nemorální jednání. Ze všech výše uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala i veškeré další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k meritornímu přezkumu napadených rozhodnutí.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že není součástí soustavy obecných soudů, a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Interpretace jiných než ústavních předpisů náleží do výlučné kompetence obecných soudů, přičemž odlišný právní názor stěžovatele na výklad právního předpisu sám o sobě porušení jeho ústavně zaručených práv nezakládá. K porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny by v této souvislosti mohlo dojít toliko tehdy, jestliže by závěry obecných soudů byly v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly, nebo tehdy, jestliže by byla některá z norem podústavního práva interpretována způsobem, nacházejícím se v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), nebo jednalo-li by se o interpretaci založenou na ústavně nepřípustné svévoli (např. nerespektování kogentní normy). Jelikož z takto vymezených kritérií ústavněprávního přezkumu nebylo možno obecným soudům nic vytknout, nepříslušelo Ústavnímu soudu jejich úvahy jakkoliv přehodnocovat.
Lze toliko konstatovat, že Nejvyšší soud rozumně a s odkazy na relevantní judikaturu osvětlil, z jakého důvodu nelze na projednávaný případ použít závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. června 1999 sp. zn. 24 Cdo 294/98. Vzhledem k tomu, že soudy neshledaly existenci naléhavého právního zájmu, jakožto základní podmínky pro vyhovění určovací žalobě, je rovněž nedůvodná stěžovatelčina námitka v tom směru, že se obecné soudy chybně nezabývaly otázkou absolutní neplatnosti smlouvy dle ustanovení §39 občanského zákoníku. Vzhledem k charakteru určovací žaloby by totiž obecné soudy nemohly stěžovatelčině určovací žalobě vyhovět, ani kdyby smlouvu absolutně neplatnou shledaly. S ohledem na výše uvedené je tak třeba odmítnout i stěžovatelčin závěr, že obecné soudy měly povinnost provést jí navrhované důkazy ohledně neplatnosti sporné smlouvy.
Ze stejného důvodu se Ústavní soud nemůže ztotožnit se stěžovatelčinou námitkou stran překročení zákonného rozsahu přezkumu v rámci odvolacího řízení, neboť měl-li odvolací soud stěžovatelkou navrhované rozhodnutí, musel sám posoudit splnění obou základních podmínek (věcná legitimace a existence naléhavého právního zájmu), bez jejichž naplnění nelze určovací žalobě v žádném případě vyhovět.
Ve vztahu k rozhodování o náhradě nákladů řízení Ústavní soud ve své judikatuře konstantně zastává stanovisko, že je zásadně doménou obecných soudů, aby posuzovaly úspěch stran řízení ve věci a další okolnosti důležité pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Ústavní soud tedy není oprávněn přezkoumávat každé jednotlivé rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. To neplatí pouze tehdy, pokud by došlo v rozhodnutí obecného soudy k procesnímu excesu, který by neměl toliko povahu běžného porušení podústavního práva, nýbrž by měl již charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti. Dle náhledu Ústavního soudu nebyla v projednávaném případě výše uvedená premisa naplněna. Podle názoru obecných soudů a závěrů jejich konstantní judikatury bránila stěžovatelka svá práva prostřednictvím nevhodně zvoleného institutu určovací žaloby, a proto rozhodnutí o nákladech řízení následující zásadu úspěchu ve věci nemůže Ústavní soud považovat za procesní exces, a to ani v případě mravně i právně pochybného jednání vedlejších účastníků, kterým byla náhrada nákladů řízení přiznána.
Za dané situace tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. dubna 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu