ECLI:CZ:US:2013:4.US.3310.11.1
sp. zn. IV. ÚS 3310/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka, ve věci stěžovatelky KRÁLOVOPOLSKÁ, a. s., Křižíkova 68a, Brno, právně zastoupené advokátem JUDr. Alešem Ondrušem, Těsnohlídkova 9, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011 sp. zn. 20 Cdo 1702/2009, Krajského soudu v Brně ze dne 1. 6. 2011 sp. zn. 20 Co 174/2008 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 26. 11. 2007 sp. zn. 96 Nc 6377/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 3. 11. 2011 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatelka se v roce 2001 nacházela ve stavu úpadku. V rámci procesu soudního vyrovnání vyplatil stěžovatel svým věřitelům 30% jejich pohledávek včetně příslušenství. V době řešení úpadku stěžovatelky byl u Krajského soudu v Brně veden soudní spor mezi stěžovatelkou jakou žalovanou a žalobkyní ČSOB investiční společnost, a. s. Tato žalobkyně však nepřihlásila své tvrzené pohledávky za stěžovatelkou do soudního vyrovnání, což mělo za následek zánik povinnosti stěžovatelky tyto pohledávky hradit, a to ve smyslu ustanovení §63 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen "ZKV"). Žalobkyně následně zahájila na základě pravomocného platebního rozkazu vůči majetku stěžovatelky exekuci ohledně částky 5.000.000,- Kč s příslušenstvím. Do prováděné exekuce exekuční soudy zahrnuly i původní náklady řízení žalobkyně ve výši 235.650,- Kč, které jí byly přiznány platebním rozkazem ze dne 26. 3. 1998 a měly tedy být řádně přihlášeny do soudního vyrovnání stěžovatelky společně s hlavní žalovanou pohledávkou. Ohledně částky nákladů řízení 235.650,- Kč všechny soudy rozhodly tak, že se na tuto částku nevztahuje ustanovení §63 odst. 1 ZKV. Tento závěr považuje stěžovatelka za první závažné porušení svého práva na spravedlivý proces. Druhým pochybením pak je to, že přestože se stěžovatelce podařilo dosáhnout pravomocného zamítnutí nařízení exekuce v rozsahu více než 90% exekuovaných částek - 5.000.000,- Kč a úroků z prodlení od roku 1997 - nebyla jí přiznána vůbec žádná náhrada nákladů exekučních řízení. Dle náhledu stěžovatelky po skončení vyrovnání vznikla žalobkyni pouze pohledávka z dalších nákladů řízení ve výši 408.234,45 Kč. Předmětem prováděné exekuce tak nemohla být částka 643.884,45 Kč, nýbrž pouze částka výše uvedená. Důvodem je především ta skutečnost, že tato část nákladů řízení skutečně vznikla až po povolení vyrovnání stěžovatele. Náklady řízení ve výši 235.500,- Kč měla žalobkyně přihlásit do soudního vyrovnání stěžovatelky. Jelikož tak neučinila, zanikla povinnost stěžovatelky hradit tuto částku ve smyslu §63 odst. 1 ZKV. Stěžovatelka rovněž zásadně nesouhlasí s tím, že obecné soudy aplikovaly na náhradu nákladů exekučního řízení ustanovení §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.").
Procesní vývoj projednávaného případu byl následující. Ústavní stížností napadeným usnesením rozhodl Městský soud v Brně tak, že nařídil proti stěžovatelce výrokem I. exekuci podle vykonatelného platebního rozkazu pro pohledávku oprávněného ve výši 5.000.000,- Kč a nákladů předchozího řízení ve výši 643.884,45 Kč. Výrokem II. pověřil soud výkonem exekuce exekutorku JUDr. Janu Tvrdkovou. Výrokem III. byla stěžovatelce uložena povinnost uhradit oprávněnému a exekutorce náklady exekuce, jejichž výše měla být vyčíslena samostatným usnesením.
Stěžovatelka si proti tomuto usnesení podala odvolání, přičemž Krajský soud v Brně svým usnesením ze dne 29. 9. 2008 výše citované usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že návrh oprávněného na nařízení exekuce na majetek stěžovatelky pro pohledávku ve výši 5.000.000,- Kč a náklady předchozího řízení ve výši 643.884,45 Kč s tím, aby provedením exekuce byla pověřena exekutorka JUDr. Jana Tvrdková a stěžovatelce byla uložena povinnost uhradit oprávněnému a exekutorce náklady řízení, se zamítl. Svým výrokem II. Krajský soud v Brně nepřiznal stěžovatelce náhradu nákladů exekučního řízení vůči oprávněnému. Výrokem III. byla oprávněnému uložena povinnost zaplatit soudní exekutorce JUDr. Janě Tvrdkové odměnu a náklady exekuce.
Následně si jak stěžovatelka, tak i oprávněná podaly proti výše citovanému usnesení Krajského soudu v Brně dovolání, o němž rozhodl ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyšší soud tak, že dovolání povinného zamítl a k dovolání oprávněné rozhodl tak, že ve vztahu k zamítnutému návrhu na nařízení exekuce pro částku 5.000.000,- Kč jej zamítl a ve zbytku jej zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
Ústavní stížností napadeným usnesením rozhodl Krajský soud v Brně svým výrokem I. tak, že usnesení soudu prvního stupně v části výroku, kterým byla nařízení exekuce na majetek povinného výlučně pro náklady předchozího řízení ve výši 643.884,45 Kč s tím, že provedením exekuce byla pověřena soudní exekutorka JUDr. Jana Tvrdková a povinnému uložena povinnost zaplatit oprávněnému a exekutorce náklady exekuce, se potvrzuje. Současně nebyla povinnému přiznána náhrada nákladů exekučního řízení.
III.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí orgánů státní moci z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře již mnohokrát vymezil rozsah svých pravomocí ve vztahu k obecné pravomoci soudů a konstatoval, že je vždy nutno vycházet z teze, podle níž není Ústavní soud součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu tedy vykonávat dohled či dozor nad rozhodovací činností obecných soudů a nelze jej tedy vnímat jako další odvolací orgán.
V předmětném případě je třeba konstatovat, že ve vztahu k výroku I. napadeného usnesení Nejvyššího soudu je předmětná ústavní stížnost podána opožděně, neboť právnímu zástupci stěžovatelky bylo usnesení Nejvyššího soudu doručeno dne 12. 4. 2011, přičemž ústavní stížnost byla podána k poštovní přepravě dne 2. 11. 2011. Dále nutno uvést, že částí výroku II. napadeného usnesení Nejvyššího soudu, jíž byl krajským soudem zamítnut návrh na nařízení exekuce pro 5.000.000,- Kč, nemohlo dojít k zásahu do práv stěžovatelky, neboť tímto bylo jejímu návrhu fakticky "vyhověno". Ve vztahu ke zbývající části uvedeného výroku nutno konstatovat, že tento je kasační povahy a ústavní stížnost je ve vztahu k němu nepřípustná.
Za situace, kdy se věc posouvá toliko do roviny posouzení ústavnosti náhrady nákladů řízení, lze odkázat na bohatou judikaturu Ústavního soudu, který v ní konstatoval, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku (srov. např. nález ve věci sp. zn. I. ÚS 653/03, in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 33, č. 69, str. 189). Ústavní soud dále ve svých rozhodnutích vztahujících se k předmětné problematice uvedl, že úkolem obecného soudu není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě nákladů řízení podle výsledku sporu, nýbrž je třeba přihlížet ke všem okolnostem, které by mohly mít vliv na stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení, jež účastník účelně vynaložil při uplatňování či bránění svých práv. Oproti tomu Ústavní soud také judikoval, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. jejich výše, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Jakkoliv se pak může takové rozhodnutí soudu z hlediska zákonnosti jevit sporným, Ústavní soud v souladu se svojí dosavadní judikaturou konstatoval, že rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces (srov. usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 303/02, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 27, č. 25, str. 307).
Stran náhrady nákladů řízení mezi účastníky před soudem prvního stupně a odvolacím soudem v části, týkající se zamítnutí návrhu oprávněného na nařízení exekuce pro 5.000.000,- Kč, kdy krajský soud aplikoval ustanovení §150 o. s. ř., lze opět odkázat na recentní judikaturu Ústavního soudu. Z ní vyplývá, že z hlediska premis ústavního práva je nutno předně zhodnotit, zda krajský soud aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. řádně odůvodnil a zda ve svém rozhodování nepodlehl libovůli. Z napadeného usnesení krajského soudu je zcela zřejmé, ke kterým skutečnostem krajský soud při posuzování nákladů přihlédl (srov. předposlední odstavec usnesení krajského soudu). Z odůvodnění napadeného rozhodnutí zřetelně vyplývá (§157 o. s. ř.), jakou úvahou byl obecný soud veden a na základě jakých skutečností shledal důvod pro aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. Ústavní soud v takovém postupu obecného soudu porušení základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces ústavně garantovaného čl. 36 odst. 1 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod nespatřuje. Závěr krajského soudu o aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. nelze současně vnímat ani jako překvapivý, neboť jmenovaný soud k němu přistoupil v dané věci již ve svém usnesení ze dne 29. 9. 2008 sp. zn. 20 Co 174/2008 a stěžovatelce tak byl dán procesní prostor pro seznámení se s názorem krajského soudu a zvolení tomu odpovídající právní argumentace. Z ústavněprávního hlediska tak není krajskému soudu čeho vytknout.
Závěrem lze poukázat na skutečnost, že Ústavní soud není superrevizní instancí, jejímž úkolem by bylo perfekcionisticky upravovat řízení, která proběhla před obecnými soudy a dohledávat jakákoliv pochybení či nezákonnosti napadených rozhodnutí. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li rozhodnutími těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody, což se však dle mínění Ústavního soudu v předmětném případě nestalo.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl ve vztahu k výroku I. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011 sp. zn. 20 Cdo 1702/2009 pro opožděnost (ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu), ve vztahu k výroku II. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011 sp. zn. 20 Cdo 1702/2009 pro nepřípustnost (ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu) a ve vztahu k usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 6. 2011 sp. zn. 20 Co 174/2008 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 26. 11. 2007 sp. zn. 96 Nc 6377/2007 pro zjevnou neopodstatněnost [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. srpna 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu