ECLI:CZ:US:2013:4.US.333.13.1
sp. zn. IV. ÚS 333/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele Františka Šumbery, zastoupeného JUDr. Václavem Bubeníkem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Moravské Třebové, Cihlářova 4, směřující proti usnesení Okresního soudu ve Svitavách č. j. 4 Exe 817/2012-75 ze dne 13. prosince 2012 a proti příkazu k úhradě nákladů exekuce soudního exekutora Exekutorského úřadu Svitavy JUDr. Igora Olmy č. j. 111 EX 4697/12-46 ze dne 12. listopadu 2012 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na porušení čl. 2 odst. 2., čl. 2 odst. 3. a čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Ústavní soud zjistil, že soudní exekutor Exekutorského úřadu Svitavy JUDr. Igor Olma (dále jen "soudní exekutor") příkazem k úhradě nákladů exekuce č. j. 111 EX 4697/12-46 ze dne 12. listopadu 2012 (dále jen "příkaz") rozhodl o nákladech exekuce vedené proti stěžovateli tak, že stěžovateli uložil uhradit náklady exekuce ve výši 7.800,- Kč, z čehož 3.600,- Kč tvoří odměna soudního exekutora a 4.200,- Kč tvoří náhrada paušálních výdajů dle ust. §13 odst. 1 vyhlášky č. 330/2011 Sb. (výrok I.), výši oprávněnou Českou republikou - Ministerstvem spravedlnosti (dále jen "oprávněná") uhrazené zálohy na náklady exekuce uvedl ve výši 0,- Kč (výrok II.), uvedl, že z těchto částek bylo uhrazeno 1.800,- Kč a zbývá uhradit 6.000,- Kč a vyzval stěžovatele k úhradě nákladů exekuce a nákladů oprávněného v celkové výši 6.000,- Kč na specifikovaný účet soudního exekutora s tím, že v opačném případě bude po právní moci tohoto příkazu v souladu s ust. §87 odst. 4 exekučního řádu přistoupeno k vymáhání této částky (výrok IV.). K námitkám stěžovatele proti příkazu Okresní soud ve Svitavách usnesením č. j. 4 Exe 817/2012-75 ze dne 13. prosince 2012 příkaz změnil ve výroku I. a II. tak, že náklady exekuce činí celkem 3.900,- Kč s tím, že povinný uhradí soudnímu exekutorovi částku 2.100,- Kč, tedy paušální výdaje soudního exekutora (1.750,- Kč + 20 % DPH), do deseti dnů ode dne doručení tohoto usnesení.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že napadenými rozhodnutími nebyla respektována judikatura Ústavního soudu. V napadeném rozhodnutí (zřejmě má stěžovatel na mysli napadené usnesení okresního soudu) bylo podle stěžovatele rozhodnuto, že i když nedošlo k žádnému vymožení pohledávky, když ta byla okamžitě po doručení výzvy k úhradě v plné výši uhrazena, náleží exekutorovi částka 1.750,- Kč, což je snížený paušál výdajů exekutora, a to i když nic nebylo vymoženo a žádné náklady nevznikly.
Stěžovatel uvádí, že stanovil-li Okresní soud ve Svitavách v tomto případě, kdy vymáhaná částka činila 1.298,50 Kč a byla exekutorovi neprodleně uhrazena okamžitě po výzvě k úhradě, paušální náhrady nákladů exekuce na částku 1.750,- Kč, jež převyšuje vymáhanou částku a exekutorovi nevznikly žádné náklady, pak se při rozhodování o nákladech exekuce odchýlil a nerespektoval nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2930/09 a IV. ÚS 296/08, dle kterých pokud stěžovatel vymáhanou povinnost splnil ve lhůtě stanovené ve výzvě k dobrovolnému plnění, náleží soudnímu exekutorovi odměna v poloviční výši, tj. 1.500 Kč, a dále nikoli paušální náhrada hotových výdajů ve výši 3.500 Kč, ale pouze prokazatelně doložené náklady spočívající toliko v nákladech na zaslání jedné výzvy, které stěžovatel odhaduje na 50 Kč.
Stěžovatel namítá, že vzhledem k tomu, že tyto náklady zapříčinila výlučně oprávněná, měla by je nést ona, neboť před podáním návrhu na výkon rozhodnutí nevyzvala stěžovatele k úhradě dluhu. Tím, že soud nerespektoval závazné právní názory Ústavního soudu k nastolené problematice, aniž ve svém rozhodnutí předložil dostatečně odůvodněnou (konkurující) argumentaci způsobilou vyložit, proč se od této judikatury odchyluje, porušil podle stěžovatele i čl. 2 odst. 2 a čl. 2 odst. 3 Listiny a článek 89 odst. 2 Ústavy. Totéž platí podle stěžovatele i pro napadené rozhodnutí soudního exekutora.
Stěžovatel dále odkazuje na závěry Ústavního soudu vyjádřené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 1881/11, z něhož se cituje jeho bod 30.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení včetně interpretace a aplikace právních předpisů je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecný soud nebo jiný orgán vysloví právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.
Podle přesvědčení Ústavního soudu okresní soud v záhlaví citovaným rozhodnutím rozhodl věcně správně a zcela v souladu s exekučním řádem a jeho prováděcí vyhláškou č. 330/2001 i s principy zakotvenými v Listině, přičemž jeho rozhodnutí není v rozporu ani se stěžovatelem uváděnou judikaturou Ústavního soudu. Okresní soud tak řádně napravil pochybení soudního exekutora. S ohledem na tyto skutečnosti Ústavní soud především odkazuje na odůvodnění v záhlaví citovaného rozhodnutí okresního soudu.
Námitky stěžovatele uváděné v ústavní stížnosti považuje Ústavní soud za neopodstatněné a jeho odkazy na judikaturu Ústavního soudu za nepřípadnou.
Ve věcech, o nichž bylo rozhodováno Ústavním soudem pod sp. zn. I. ÚS 2930/09 a IV. ÚS 296/08 nedošlo k úhradě dluhu ve lhůtě stanovené ve výzvě exekutora k dobrovolnému plnění, nýbrž ještě dříve, než se povinní o exekuci dozvěděli, tedy před doručením usnesení o jejím nařízení, a tedy bez uvedené výzvy a jakékoli účasti exekutora. Vyhláška č. 330/2011 Sb. v rozhodném znění na tyto situace nepamatovala zvláštním ustanovením, které by modifikovalo (snižovalo) výši nákladů hotových výdajů exekutora (a proto Ústavní soud zasáhl).
Ve věci posuzované Ústavním soudem pod sp. zn. IV. ÚS 1881/11 bylo dlužníkem plněno stejně jako v projednávané věci ve lhůtě stanovené ve výzvě exekutora dle ust. §46 odst. 5 občanského soudního řádu a Ústavní soud uvedl, že v takovém případě lze (pro stanovení náhrady hotových výdajů exekutora) aplikovat závěry obsažené v nálezu sp. zn. I. ÚS 2930/09. Učinil tak ovšem za situace, kdy vyhláška č. 330/2011 Sb. v rozhodném znění na tyto situace stále nepamatovala zvláštním ustanovením, které by výši nákladů hotových výdajů exekutora modifikovalo (snižovalo).
V projednávaném případě stěžovatel zaplatil exekucí vymáhanou pohledávku po doručení usnesení o nařízení exekuce a výzvy exekutora ke splnění vymáhané povinnosti dle ust. §46 odst. 5 exekučního řádu, přičemž rozhodné znění vyhlášky č. 330/2011 Sb. (po novele č. 63/2012 Sb. účinné od dne 1. března 2012) na tuto situaci výslovně pamatuje, když v §13 odst. 3 stanoví, že exekutorovi náleží namísto náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 1 (v paušální částce 3.500,- Kč) náhrada hotových výdajů v paušální částce 1.750 Kč (ústavnost tohoto ustanovení nebyla stěžovatelem zpochybněna). A přesně tak bylo v projednávané věci rozhodnuto.
K argumentaci stěžovatele stran údajného zapříčinění nákladů exekuce výlučně oprávněnou, která stěžovatele měla opomenout před podáním návrhu na výkon rozhodnutí vyzvat k úhradě dluhu, Ústavní soud konstatuje, že povinnost věřitele zasílat před podáním návrhu na výkon rozhodnutí výzvu k ("dobrovolnému") plnění právní řád nestanovil a nedovodil ji ve svých rozhodnutích ani Ústavní soud.
Ústavní soud uzavírá, že svým přezkumem v záhlaví citovaných rozhodnutí nezjistil nic, co by odporovalo jakýmkoli principům, právům nebo svobodám zaručených ústavními normami České republiky, a to včetně těch stěžovatelem uváděných.
Proto Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Vzhledem k právě uvedenému závěru Ústavní soud stěžovatele nevyzýval k odstranění vady jeho podání, spočívající v tom, že v plné moci advokáta nebylo výslovně uvedeno, že je určena k zastupování před Ústavním soudem. Odstranění této vady by na rozhodnutí Ústavního soudu nemohlo ničeho změnit.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. února 2013
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu