ECLI:CZ:US:2013:4.US.3355.12.1
sp. zn. IV. ÚS 3355/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Süttö, zastoupeného Mgr. Petrem Šindelářem, LL.M., advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Karlových Varech, Moskevská 66, směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 4 Cmo 323/2010-321 ze dne 20. července 2011 a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni č.j. 47 Cm 43/2004-277 ze dne 20. července 2010, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na porušení čl. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky a na porušení svého práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí. S ústavní stížností spojil stěžovatel návrh na odklad jejich vykonatelnosti.
Z předložené ústavní stížnosti a ze spisu Krajského soudu v Plzni sp. zn. 47 Cm 43/2004 Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Plzni rozsudkem č. j. 47 Cm 43/2004-277 ze dne 20. července 2010 zamítl žalobu stěžovatele, kterou se domáhal na žalované HELLMICH, spol. s r.o. (dále jen "žalovaná") zaplacení částky 246.259,- Kč s úrokem z prodlení, na základě vzájemného návrhu žalované uložil stěžovateli zaplatit žalované částku 646.368,- Kč a dále uložil stěžovateli zaplatit žalované náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů ve výši 282.682,- Kč. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze rozsudkem č. j. 4 Cmo 323/2010-321 ze dne 20. července 2011 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a stěžovateli uložil zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 45.900,- Kč. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením č. j. 32 Cdo 456/2012-366 ze dne 12. června 2012 odmítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítá, že soud prvního stupně nerozhodl o jeho druhém návrhu na zpětvzetí žaloby a dále že dílo nebylo dokončeno, tudíž závazek stěžovatele dokončit dílo trval, a pokud mu žalovaná dokončit dílo neumožnila, odstoupil od smlouvy a k zániku závazku došlo tímto odstoupením stěžovatele od smlouvy, nikoli nemožností plnění. Proto se podle stěžovatele vypořádání mezi stěžovatelem a žalovanou mělo řídit ust. §548 odst. 2 obchodního zákoníku a stěžovatel měl nárok na zaplacení požadované částky.
Stěžovatel nesouhlasí s přiznáním bezdůvodného obohacení žalované na základě jejího vzájemného návrhu. Tvrdí, že plnění, kterého se mu dostalo od žalované na základě dohody o úhradě dluhu ze dne 27. srpna 2007, resp. na základě později zrušených rozsudků Krajského soudu v Plzni č. j. 47 Cm 43/2004-127 ze dne 26. května 2006 a Vrchního soudu v Praze č. j. 4 Cmo 190/2006-156 ze dne 20. dubna 2007, si započetl na svou pohledávku, kterou měl vůči žalované z uzavřené smlouvy o dílo. Stěžovateli tak podle jeho tvrzení bylo ze strany žalované plněno v plném rozsahu po právu, a proto nebyl povinen žalované z titulu bezdůvodného obohacení ničeho vydávat.
Stěžovatel též namítá, že soud prvního stupně a soud odvolací se důsledně nevypořádaly s námitkami a argumentací stěžovatele, kterou uvádí též v ústavní stížnosti. S důvody, které stěžovatel uváděl ve svém odvolání, se podle stěžovatele odvolací soud vypořádal stručně tak, že se s těmito argumenty již vypořádal soud prvního stupně s tím, že a na jeho závěrech není důvod cokoliv měnit. S takto stručným odůvodněním odvolacího soudu se stěžovatel neztotožňuje a rozhodnutí odvolacího soudu tak považuje za nepřezkoumatelné.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již v minulosti dovodil, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví. Jeho úkolem není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných zákony a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 68/93). Postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace jiných než ústavních předpisů při řešení konkrétních případů, je samostatnou záležitostí obecných soudů. Za předpokladu, že obecné soudy postupují v souladu s principy vyjádřenými v hlavě páté Listiny, nepřísluší Ústavnímu soudu ingerovat do jejich nezávislé rozhodovací činnosti a jejich rozhodnutí rušit.
Ústavní soud v posuzovaném případě žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah neshledal. Podle náhledu Ústavního soudu obecné soudy ve svých v záhlaví citovaných rozsudcích a Nejvyšší soud ve svém usnesení č. j. 32 Cdo 456/2012-366 ze dne 12. června 2012 dostatečně a logicky odůvodnily, jak došlo k zániku závazku stěžovatele zhotovit dílo pro žalovanou a podle jakého ustanovení je třeba posoudit nároky na vypořádání mezi stěžovatelem a žalovanou, a též jaký byl charakter plnění poskytnutých žalovanou stěžovateli na základě později zrušených rozsudků Krajského soudu v Plzni č. j. 47 Cm 43/2004-127 ze dne 26. května 2006 a Vrchního soudu v Praze č. j. 4 Cmo 190/2006-156 ze dne 20. dubna 2007, a tedy proč bylo stěžovateli uloženo zaplatit žalované vzájemným návrhem požadované částky. Obecné soudy se také dostatečně vypořádaly s argumentací uplatněnou před nimi stěžovatelem, přičemž odkaz na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně soudem odvolacím nelze považovat za protiústavní. Ústavní soud tak pouze poukazuje na odůvodnění uvedených rozhodnutí s tím, že je považuje za ústavně konformní projev nezávislého soudního rozhodování.
K námitce stěžovatele stran toho, že nebylo rozhodnuto o jeho druhém zpětvzetí žaloby, konstatuje Ústavní soud v souladu s unesením Nejvyššího soudu č. j. 32 Cdo 456/2012-366 ze dne 12. června 2012, že tato skutečnost sice zakládá vadu řízení, nicméně tato vada neměla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé, když řízení o tomto dalším stěžovatelově zpětvzetí žaloby by muselo být zastaveno pro překážku věci rozsouzené. K tomu dále dodává, že toto pochybení nedosahuje ústavněprávní roviny a nemůže tak být důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod stěžovatele, a proto mu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
K návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí podle ustanovení §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu Ústavní soud konstatuje, že užití tohoto institutu přichází v úvahu za situace, lze-li očekávat delší čas do vydání konečného rozhodnutí. V daném případě taková situace nenastala a návrh na odklad vykonatelnosti akcesoricky sdílí osud odmítané ústavní stížnosti.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. ledna 2013
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu