ECLI:CZ:US:2013:4.US.3390.12.1
sp. zn. IV. ÚS 3390/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Miloslava Výborného o ústavní stížnosti obchodní společnosti PEVA Prachatice, spol. s r. o., se sídlem Skalka 694, 383 01 Prachatice, zastoupené JUDr. Alanem Korbelem, advokátem, AK se sídlem Vodičkova 17, 110 00 Praha, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2012 č. j. 55 Co 146/2012-57 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. 11. 2011 č. j. 21 C 69/2011-34, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhala zrušení shora označených rozsudků obecných soudů vydaných v řízení o zaplacení částky 46 912 Kč.
Z napadených rozhodnutí připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že stěžovatelka žalovala Českou republiku - Ministerstvo spravedlnosti o zaplacení předmětné částky jako náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona ČNR č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti. Škodu měly představovat náklady odvolacího řízení, ke kterému by podle stěžovatelky nedošlo, pokud by se Městský soud v Praze nedopustil v řízení vedeném pod sp. zn. 11 Cm 106/2006 pochybení při doručování písemností určených žalované obchodní společnosti ČE-NOVA CZ, spol. s r. o. Obvodní soud pro Prahu 2 po provedeném dokazování ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobu zamítl. Postup Městského soudu v Praze při doručování písemností v původním řízení nepovažoval za nesprávný úřední postup ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., neboť šlo o úkony, které přímo směřovaly k vydání rozsudku pro zmeškání. Pokud byl tento rozsudek k odvolání žalované strany v odvolacím řízení zrušen (z důvodů doručování na nesprávnou adresu žalované), nejednalo se o zrušení pravomocného rozhodnutí soudu pro nezákonnost ve smyslu §8 citovaného zákona, ale o běžný postup při použití opravného prostředku. Obvodní soud pro Prahu 2 rovněž zdůraznil, že o věci samé rozhodl soud prvního stupně zamítavým rozsudkem, jehož součástí bylo i rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2010 č. j. 11 Cm 106/2006-137, potvrzený usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 11. 2010 č. j. 4 Cmo 264/2010-152), a že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení je konečné a pravomocné a nebylo nikdy zrušeno. Obvodní soud pro Prahu 2 odmítl možnost domáhat se cestou žaloby na náhradu škody proti státu nového rozhodnutí o nákladech řízení a vyložil, že ne každé "snížení majetku" lze automaticky podřadit pod pojem škoda, jak má na mysli ustanovení §442 obč. zák. s odkazem na ustanovení §26 zákona č. 82/1998 Sb. Odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze označil za nedůvodné a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 potvrdil jako správný s tím, že v řízení o odpovědnosti státu za škodu není soud oprávněn sám posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení a podmínku nezákonnosti rozhodnutí považuje za splněnou pouze tehdy, bylo-li pravomocné rozhodnutí skutečně jako nezákonné zrušeno nebo změněno příslušným orgánem.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti oponovala právním závěrům Obvodního soudu pro Prahu 2 a Městského soudu v Praze, tvrdila, že soudy obou stupňů vyložily příslušná ustanovení zákona č. 82/1998 Sb. restriktivně a s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1455/2007 setrvala v přesvědčení, že jí byla způsobena škoda, kterou lze podřadit pod ustanovení §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Ústavní soud ve své judikatuře již dříve uvedl, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. V projednávané věci bylo z napadených rozsudků zřejmé, že Obvodní soud pro Prahu 2 se návrhem stěžovatelky řádně zabýval, věc posoudil z hlediska všech zákonných podmínek, při jejichž splnění je možno nárok na náhradu škody přiznat, podrobně rozvedl, kterými ustanoveními právních předpisů se při svém rozhodování řídil a svoje rozhodnutí náležitě odůvodnil, zejména srozumitelně vyložil, že s ohledem na princip presumpce správnosti rozhodnutí soud v řízení o odpovědnosti státu za škodu není oprávněn sám posuzovat zákonnost konkrétního rozhodnutí vydaného v jiném řízení. Městský soud v Praze odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně přezkoumal a potvrdil jak z hlediska skutkových závěrů, tak i právního hodnocení. Ústavní soud neshledal v závěru obecných soudů o nesplnění podmínky vzniku nároku na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb. žádný, natož pak extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu k pravidlům spravedlivého procesu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Pokud se týká stěžovatelčina nesouhlasu s právním hodnocením věci, Ústavní soud ve své rozhodovací praxi vymezil, která pochybení při aplikaci a interpretaci norem jednoduchého práva mají ústavně právní relevanci, avšak ani takové v projednávané věci neshledal. Námitkami, které v tomto směru stěžovatelka vznesla, se Obvodní soud pro Prahu 2 i Městský soud v Praze zabývaly, reagovaly na ně a svůj právní názor přiměřeným a přezkoumatelným způsobem vyložily. V jejich rozhodování Ústavní soud neshledal nesoulad ústavně nesouladného charakteru ve smyslu vybočení ze všeobecně akceptovaného (doktrinárního) chápání dotčených právních institutů, či nepředvídatelné interpretační libovůle, a proto ústavní stížnost stěžovatelky, opakující argumenty již předložené obecným soudům, hodnotil jako s výsledkem řízení nesouhlasnou polemiku, která však nebyla (a obecně není) způsobilá přivodit kasaci napadených rozhodnutí. Oproti jejímu očekávání tak právní názory, které byly v dané věci obecnými soudy užity, za protiústavní - ve shora uvedeném smyslu - mít nelze.
Ze shora uvedených důvodů byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 2. ledna 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu