ECLI:CZ:US:2013:4.US.3391.12.1
sp. zn. IV. ÚS 3391/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka v právní věci stěžovatelky PKI-SKLOPECE Olomouc, spol. s r. o., se sídlem Šlechtitelů 10/700, Olomouc - Holice, zastoupené Mgr. Markétou Kellerovou, advokátkou se sídlem Černíkova 14, Brno, o ústavní stížnosti proti výroku II. a III. usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 7 Cmo 53/2012-184 ze dne 29. 5. 2012 a výroku II. rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, č. j. 6 Cm 258/2011-149 ze dne 8. 12. 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 3. 9. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů pro jejich rozpor s čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Z obsahu ústavní stížnosti a ze spisu Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci (dále jen "krajský soud"), sp. zn. 6 Cm 258/2011 Ústavní soud zjistil, že krajský soud rozsudkem č. j. 6 Cm 258/2011-149 ze dne 8. 12. 2011 zamítl žalobu Pavla Hasaly (dále jen "vedlejší účastník") proti stěžovatelce o zaplacení 15.160.221,30 Kč (výrok I.) a současně rozhodl, že se stěžovatelce dle §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), nepřiznává nárok na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Proti tomuto rozhodnutí podali odvolání jak vedlejší účastník, tak stěžovatelka; posledně uvedená toliko do výroku o nákladech řízení. Vedlejší účastník vzal posléze odvolání zpět, pročež Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") usnesením č. j. 7 Cmo 53/2012-184 ze dne 29. 5. 2012 odvolací řízení ve vztahu k odvolání vedlejšího účastníka zastavil (výrok I.). Ve výroku o nákladech řízení pak vrchní soud napadené rozhodnutí krajského soudu jako věcně správné potvrdil (výrok II.) a rozhodl, opět s odkazem na ustanovení §150 občanského soudního řádu, že se stěžovatelce nepřiznává právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.).
Stěžovatelka napadla nákladové výroky rozhodnutí krajského (výrok II.) a vrchního soudu (výrok II. a III.) ústavní stížností, v níž namítala, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces, jakož i ústavní princip rovnosti účastníků řízení. Neoprávněný zásah do svých ústavně zaručených práv spatřovala stěžovatelka především v tom, že obecné soudy aplikovaly ustanovení §150 občanského soudního řádu, aniž by pro takový postup byly splněny zákonné předpoklady. Krajský soud hodnotil jako důvody hodné zvláštního zřetele osvobození vedlejšího účastníka od soudních poplatků, jeho majetkovou situaci a podíl stěžovatelky na vzniku sporu. Vrchní soud se s těmito důvody ztotožnil a nad jejich rámec uvedl, že vedlejší účastník je fyzickou osobou, zatímco stěžovatelka je právnickou osobou s podnikatelskými zkušenostmi. Stěžovatelka naproti tomu měla za to, že skutečnost, že byl vedlejší účastník osvobozen od soudních poplatků, nemůže jít k její tíži. Institut soudních poplatků by měl sloužit jako bariéra neopodstatněných žalob, obecné soudy tedy měly s ohledem na absurdní konstrukci žaloby pečlivěji zkoumat, zda se nejednalo o zjevně bezúspěšné uplatňování práva. Kromě toho se měly obecné soudy zabývat otázkou, zda důvody osvobození trvaly po celou dobu řízení, neboť v průběhu dokazování vyšlo najevo, že vedlejší účastník měl příjmy z výkonu činnosti v zahraničí. O účelovém a šikanózním charakteru žaloby pak svědčí skutečnost, že vedlejší účastník v průběhu řízení navrhl mimosoudní vyrovnání ve výši 50.000,- Kč, což vypovídá o jeho snaze vymoci v podstatě jakékoliv plnění. Co se týče majetkové situace vedlejšího účastníka, Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 2862/07 konstatoval, že majetkové poměry procesních stran a jejich majetkové rozdíly nemohou být důvodem pro nepřiznání náhrady nákladů řízení straně, která na ně má právo. Obdobně v nálezu sp. zn. II. ÚS 3015/09 Ústavní soud vyjádřil názor, že ustanovení §150 občanského soudního řádu má sloužit ke zmírnění nespravedlivých situací, nikoliv ke zmírňování majetkových rozdílů. Vůči vedlejšímu účastníkovi nespravedlivá situace nenastala. Vedlejší účastník podal bezdůvodnou žalobu, neměl ve věci úspěch, což platí tím více v řízení odvolacím, v němž vzal odvolání zpět. Stěžovatelce tak vznikly náklady, které ani v nejmenším nezapříčinila, ale přesto je nucena tyto náklady nést. Obecné soudy nadto ke zjištění skutečné majetkové situace vedlejšího účastníka neprovedly dostatečné dokazování. Pokud jde o tvrzený podíl stěžovatelky na vzniku sporu, argument, že dodáním vadného díla a neplatným odstoupením od smlouvy stěžovatelka zapříčinila soudní spor, je absurdní a nereflektuje obchodní praxi. Jedná se o situace, které se v podnikatelském styku běžně vyskytují, a vedlejší účastník, jakožto podnikající osoba, na ně měl být připraven. Nadto byla premisa, že stěžovatelka dodala vadné dílo, chybná, neboť vady mohly být způsobeny samotným vedlejším účastníkem. Vrchnímu soudu stěžovatelka dále vytkla, že se s její argumentací dostatečně nevypořádal, ačkoliv taková povinnost pro něj plyne např. z nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3606/10. Argument, že stěžovatelka je ekonomicky silnějším subjektem, není případný, byla-li předmětem řízení tak vysoká částka. Stěžovatelce vznikly náklady v souvislosti s právním zastoupením, neboť i přes své přesvědčení o nedůvodnosti žaloby nemohla vedení sporu zanedbat. Vedlejší účastník, sám zastoupený ustanoveným právním zástupcem, zneužil svého práva a donutil svou žalobou stěžovatelku k vysokým výdajům, aniž by za to nesl jakoukoliv odpovědnost. Stěžovatelka odkázala na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 215/09 a navrhla, aby Ústavní soud rozhodl, jak výše uvedeno, tzn., aby svým nálezem napadená rozhodnutí v příslušném rozsahu zrušil.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná, a splňovala i veškeré další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k jejímu věcnému projednání.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti rozporovala názor obecných soudů, že existovaly důvody hodné zvláštního zřetele, pro něž bylo namístě náhradu nákladů řízení jinak úspěšnému účastníkovi nepřiznat. Stěžovatelka namítala, že závěry obecných soudů byly nesprávné a odporovaly judikatuře Ústavního soudu, přičemž dílem ani neměly dostatečnou oporu v obsahu spisu. Vrchnímu soudu stěžovatelka vytkla, že své rozhodnutí nedostatečně odůvodnil. K těmto námitkám lze uvést následující:
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li by takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout.
Ústavní soud dále podotýká, že problematika nákladů řízení není zpravidla předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity zakládající porušení základních práv a svobod. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo v dané věci nastat pouze za situace, kdy by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení občanského soudního řádu ze strany obecných soudů byl obsažen prvek svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, v důsledku přepjatého formalizmu nebo tehdy, jestliže by příslušné závěry obecného soudu nebyly odůvodněny vůbec či zcela nedostatečně (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 15, nález č. 98, str. 17 a násl., nebo nález Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2001 sp. zn. II. ÚS 444/01, publikován tamtéž, svazek 24, nález č. 163, str. 183 a násl.).
Výše uvedené závěry Ústavního soudu o omezeném přezkumu problematiky nákladů řízení potom platí tím spíše pro rozhodování dle ustanovení §150 občanského soudního řádu, které při existenci důvodů hodných zvláštního zřetele umožňuje soudu výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti úspěšnému účastníkovi nepřiznat. Aplikace citovaného ustanovení, svou podstatou výjimečného v tom, že soud může o náhradě nákladů řízení rozhodnout jinak, než by odpovídalo výsledku sporu, zcela přísluší soudům obecným, které nejlépe znají konkrétní okolnosti toho kterého případu, a proto je především jejich věcí, zda použijí možnosti dané jim uvedeným ustanovením či nikoliv (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 619/2000, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 22, nález č. 79, str. 165).
Ústavní soud napadené rozhodnutí v naznačeném rozsahu přezkoumal, nicméně žádné pochybení, jež by bylo možno kvalifikovat jako porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv, nenalezl.
Ústavní soud shrnul důvody, které mohou sloužit jako podklad pro aplikaci §150 občanského soudního řádu, např. v nálezu sp. zn. III. ÚS 3448/10 ze dne 14. 4. 2010 (publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 61, nález č. 71, str. 97 a násl.) takto:
"Závěr soudu o tom, zda tu jsou či nikoli důvody hodné zvláštního zřetele (§150 o. s. ř.), musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci; nejde přitom o libovůli soudu, ale o pečlivé posouzení všech rozhodných hledisek. Jimi jsou - doktrinálně i judikatorně nezpochybnitelně - majetkové, sociální a osobní poměry v řízení neúspěšného účastníka řízení, jakož i jejich poměření s poměry účastníka úspěšného, a stejně tak i tzv. okolnosti případu, tj. ty, jež identifikují uplatněný nárok, zejména z pohledu jeho skutkové i právní složitosti, procesní chování stran, důvody neúspěchu strany náhradově povinné a případně i konkrétní okolnosti další."
Dle přesvědčení Ústavního soudu obecné soudy v nyní projednávané věci z výše uvedených kritérií vycházely a jejich závěry měly dostatečnou oporu ve skutečnostech, které v průběhu řízení vyšly najevo. Výsledné rozhodnutí bylo založeno na komplexním zhodnocení všech spolupůsobících faktorů, tedy například skutečnost, že vedlejší účastník podal odvolání, které vzal následně zpět, jistě svědčila spíše pro přiznání náhrady nákladů odvolacího řízení stěžovatelce, nicméně v souhrnu s ostatními skutečnostmi vedla odvolací soud k závěru odlišnému. Argumentace stěžovatelky byla toliko subjektivní polemikou, založenou na odlišném hodnocení rozhodných skutečností, např. v otázce šikanózního charakteru žaloby, kterýžto názor obecné soudy zjevně nesdílely.
Ústavní soud má za to, že obecné soudy nevybočily svými úvahami ze zákonného rámce, proto mu nepříslušelo, s ohledem na výše vymezené meze ústavněprávního přezkumu, jejich závěry jakkoliv přehodnocovat. Nálezy, na něž stěžovatelka odkazovala, byly přijaty za odlišných skutkových okolností a na nyní projednávanou věc nedopadají.
K námitce stěžovatelky, vztahující se k nedostatku odůvodnění ze strany odvolacího soudu, Ústavní soud připomíná, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, resp. čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod sice obecné soudy zavazuje, aby svá rozhodnutí odůvodňovaly, nicméně tento závazek nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument (srov. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, Van Hurk proti Nizozemí, 1994). Skutečnost, že odvolací soud nepřisvědčil odlišnému hodnocení relevantních skutečností ze strany stěžovatelky, byla dostatečně patrná z faktu, že se v rámci svého odůvodnění přiklonil ke konkurenční argumentaci obsažené v rozsudku krajského soudu. Ani v tomto ohledu tedy Ústavní soud nemohl stěžovatelce přisvědčit.
Ústavnímu soudu tedy nezbylo než uzavřít, že jej stěžovatelka prostřednictvím své ústavní stížnosti, založené převážně na polemice se závěry obecných soudů v rovině podústavní, stavěla do role další instance v systému obecného soudnictví, která mu však, jak již bylo vyloženo výše, zásadně nepřísluší. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. října 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu