ECLI:CZ:US:2013:4.US.345.10.1
sp. zn. IV. ÚS 345/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného, ve věci stěžovatele JUDr. Františka Penka, zastoupeného advokátem JUDr. Františkem Zaorálkem, Thomayerova č. p. 25/3, Děčín IV, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 11. 2009 č. j. 25 Co 395/2009-162, a proti usnesení Nejvyššího soudu z 9. 7. 2012 č. j. 22 Cdo 2116/2010-194, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 5. 2. 2010 bylo Ústavnímu soudu doručeno podání, jež posoudil jako ústavní stížnost ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel jím napadl výrok II. a výrok I. rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 11. 2009 č. j. 25 Co 395/2009-162, pokud jím byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Praha - západ ze dne 7. 4. 2009 č. j. 4 C 219/2007-119 [4 C 248/2007, 4 C 392/2007, 4 C 366/2008] ve svých výrocích IV. a V.
Výroková část rozsudku ze dne 7. 4. 2009 založeného na čísle listu 119 přitom zní takto:
I. Určuje se, že zvýšení nájemného s účinností od 1. 8. 2007 na částku 3.215,68 Kč je neplatné.
II. Žaloba na určení neplatnosti zvýšení nájemného od 1. 1. 2008 na 3.214,21 Kč se zamítá.
III. Žaloba na určení neplatnosti zvýšení nájemného od 1. 2. 2009 na 4.348,81 Kč se zamítá.
{IV. Žaloba na uložení povinnosti uložit žalovaným zaplatit žalobci 12.000,- Kč se zamítá.}
{V. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným na náhradě nákladů řízení 18.521,- Kč k rukám JUDr. Stanislava Pavelky, advokáta.}
Výroková část rozsudku Krajského soudu v Praze z 18. 11. 2009 založeného na čísle listu 162 zní takto:
{I. Rozsudek soudu prvního stupně se v napadené části ve výroku II. - V. potvrzuje.}
{II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným náhradu nákladů odvolacího řízení 14.190,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám advokáta JUDr. Stanislava Pavelky.}
Stěžovatel, zastoupen advokátem Mgr. Miroslavem Faměrou, přitom dovozuje, že právě citovanými soudními rozhodnutími, respektive jejich jednotlivými výroky [označenými složenými závorkami], bylo porušeno zejména jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a princip právní jistoty plynoucí z čl. 1 Ústavy.
Dne 1. 10. 2012 bylo Ústavnímu soudu doručeno podání, jež Ústavní soud posoudil jako doplnění stěžovatelova podání z 5. 2. 2010. Tímto doplňujícím podáním, sepsaným právním zástupcem stěžovatele JUDr. Františkem Zaorálkem, stěžovatel s tvrzením porušení zejména principu právní jistoty a principu důvěry v právo, žádá zrušení usnesení Nejvyššího soudu z 9. 7. 2012 č. j. 22 Cdo 2116/2010-194 a rozsudku Krajského soudu v Praze z 18. 11. 2009 č. j. 25 Co 395/2009-162 v jeho výroku II. a v jeho výroku I., pokud jím byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Praha - západ ze dne 7. 4. 2009 č. j. 4 C 219/2007-119 [4 C 248/2007, 4 C 392/2007, 4 C 366/2008] ve výroku II., III. a V.
Výroková část rozhodnutí Nejvyššího soudu z 9. 7. 2012, založeného na čísle listu 194, zní takto:
{I. Dovolání se odmítá.}
{II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7.542,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalovaných JUDr. Stanislavem Pavelkou.}
Výroková část rozsudku Krajského soudu v Praze z 18. 11. 2009, založeného na čísle listu 162 (když výroky napadené doplněním ústavní stížnosti z 1. 10. 2012 jsou označeny složenou závorkou), zní takto:
{I. Rozsudek soudu prvního stupně se v napadené části ve výroku II. - V. potvrzuje.}
{II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným náhradu nákladů odvolacího řízení 14.190,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám advokáta JUDr. Stanislava Pavelky.}
Konečně výroková část rozsudku nalézacího soudu ze 7. 4. 2009, číslo listu 119 (když výroky napadené doplněním ústavní stížnosti z 1. 10. 2012 jsou označeny složenou závorkou), zní takto:
I. Určuje se, že zvýšení nájemného s účinností od 1. 8. 2007 na částku 3.215,68 Kč je neplatné.
{II. Žaloba na určení neplatnosti zvýšení nájemného od 1. 1. 2008 na 3.214,21 Kč se zamítá.}
{III. Žaloba na určení neplatnosti zvýšení nájemného od 1. 2. 2009 na 4.348,81 Kč se zamítá.}
IV. Žaloba na uložení povinnosti uložit žalovaným zaplatit žalobci 12.000,- Kč se zamítá.
{V. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným na náhradě nákladů řízení 18.521,- Kč k rukám JUDr. Stanislava Pavelky, advokáta.}
Protože - jak plyne z výše uvedeného - stěžovatel v řízení o ústavní stížnosti předložil dvě procesní plné moci vztahující se k řízení před Ústavním soudem proti týmž rozhodnutím (napadených v podstatě totožnou argumentací), respektive rozhodnutím vycházejícím z jednoho řízení před obecnými soudy, rozhodl Ústavní soud s odkazem na ust. §63 zákona o Ústavním soudu podle §24 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") a §28 odst. 3 o. s. ř. tak, že stěžovatel je v právě projednávaném řízení před Ústavním soudem zastoupen JUDr. Zaorálkem.
V řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí - jejich jednotlivé výroky, se přitom stěžovatel [jak plyne z ústavní stížnosti samotné i z vyžádaného soudního spisu] domáhal určení, že postupné zvyšování nájemného činěné žalovanými jako pronajímateli je neplatné. Rovněž se domáhal zaplacení částky 12.000,- Kč jako přeplatku ze zálohy na služby spojené s užíváním bytu. Obecné soudy přitom částečně daly stěžovateli zapravdu v tom, že zvýšení nájemného a záloh za služby učiněné do roku 2006 nebylo platné, neboť k pronajímateli nebylo zejména uvedeno, jaké služby má stěžovatel uhradit. Ostatní zvýšení nájemného obecné soudy aprobovaly, neboť podle nich existovala platná dohoda spoluvlastníků ve smyslu §139 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), což stěžovatel v ústavní stížnosti, stejně jako v řízení před obecnými soudy, zpochybňuje.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41) či sjednocovat jejich judikaturu. To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy); ani skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, str. 281). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí obecného soudu, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; protože Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, je jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízeních (rozhodnutími v nich vydaných) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka. V právě projednávané věci přitom nic takového neshledal.
Stěžovatelova argumentace - akcentující toliko formální interpretaci - vychází z toho, že k uzavření dohody ve smyslu §139 občanského zákoníku nikdy mezi spoluvlastníky předmětného domu nedošlo, neboť v okamžiku uzavření této dohody ještě "žádní spoluvlastníci" neexistovali - vlastnictví kupujících totiž vzniklo až vkladem kupní smlouvy do katastru nemovitostí. K tomu ovšem došlo až po uzavření zmíněné dohody ve smyslu §139 občanského zákoníku. K této stěžejní námitce - zvláště s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu - však například krajský soud mimo jiné v napadeném rozhodnutí konstatoval, že věcně právní účinky nastaly sice až vkladem smlouvy do katastru nemovitostí, budoucí spoluvlastníci však měli již předtím právo uzavřít dohodu ve smyslu §139 občanského zákoníku. S tímto závěrem se přitom ztotožňuje i Ústavní soud, když opačný výklad by byl příliš rigidní. To, že stěžovatel ve své ústavní stížnosti formuluje příklady naznačující možnou zneužitelnost tohoto přístupu, na správnosti uvedeného závěru obecných soudů nemůže nic změnit, neboť stěžovatelem vytvářené modelové situace jsou toliko umělé, až účelové.
Pokud konečně obecné soudy uzavřely, že stěžovatel neměl právo na slevu z nájemného ve smyslu §698 občanského zákoníku, neboť závady jím namítané neměly požadovanou závažnost, tak i tento závěr obecné soudy podle Ústavního soudu dostatečně odůvodnily.
Dle výše uvedených skutečností tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími (jejich jednotlivými výroky) nebyla porušena základní práva (svobody) stěžovatele daná ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána.
Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněnou, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 22. ledna 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu