ECLI:CZ:US:2013:4.US.3452.12.1
sp. zn. IV. ÚS 3452/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti Ing. Marie Čauševićové, zastoupené Mgr. Markem Nemethem, advokátem, AK se sídlem v Praze 1, Opletalova 55, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2012 č. j. 21 Cdo 1850/2011-145, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 9. 2010 č. j. 11 Co 18/2010-108 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 11. 12. 2008 č. j. 10 C 147/2008-54 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem podaným telefaxem dne 10. 9. 2012, doplněným dne 11. a 21. 9. 2012, se Ing. Marie Čauševićová (dále jen "žalobkyně" případně "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o určení neplatnosti skončení pracovního poměru, a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 7 (dále jen "nalézací soud") k dalšímu řízení a novému rozhodnutí.
II.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu nalézacího soudu sp. zn. 10 C 147/2008 vyplývají následující skutečnosti.
Dne 11. 12. 2008 nalézací soud zamítl žalobu se žalobním návrhem, aby soud určil, že výpověď daná žalobkyni dne 3. 12. 2007 je neplatná a pracovní poměr vzniklý pracovní smlouvou ze dne 15. 3. 2005 mezi žalobkyní a žalovanou nadále trvá (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.).
Dne 15. 9. 2010 Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalobkyně rozsudek nalézacího soudu ze dne 11. 12. 2008 potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Dne 14. 6. 2012 Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 15. 9. 2010 odmítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II.).
III.
V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že obecné soudy porušily právo na spravedlivý proces tím, že nepřipustily důkaz protokolem z výslechu Ing. Hejčla ze dne 17. 8. 2006 v jiném řízení (čímž měla být prokázána jeho nevěrohodnost), řádně neodůvodnily, z jakého důvodu důkaz neprovedly, a v odůvodnění svých rozhodnutí se dostatečně nevyrovnaly se všemi skutkovými tvrzeními stěžovatelky, což založilo nepřezkoumatelnost jejich rozhodnutí.
Nalézací soud ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na svůj rozsudek ze dne 11. 12. 2008. Vyjádření odvolacího a dovolacího soudu vyžadována nebyla.
IV.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou z následujících důvodů.
Podstatu ústavní stížnosti Ústavní soud spatřoval v tvrzení stěžovatelky, že obecné soudy porušily základní právo na spravedlivé řízení dle hlavy páté Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zejména nesprávným postupem při dokazování, tj. opomenutím některých jí navrhovaných důkazů, a nesprávným posouzením důkazů v řízení provedených, v důsledku čehož porušily i zákaz diskriminace dle čl. 3 odst. 3 Listiny a právo na svobodnou volbu povolání dle čl. 26 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud připomíná, že pojetí spravedlivého procesu zahrnuje mimo jiné právo na kontradiktorní řízení a princip rovnosti zbraní, dle nichž každá strana musí mít možnost předkládat důkazy k prokázání skutkového stavu svědčícího v její prospěch, a to v podmínkách, jež ji neuvádí do zřetelně nevýhodné situace vzhledem k protistraně. Obecné soudy jsou povinny řádně a nezaujatě posoudit návrhy, argumenty a důkazy předložené stranami a svá rozhodnutí dostatečně odůvodnit [srov. nález ze dne 4. 9. 2002 sp. zn. I. ÚS 113/02, N 109/27 SbNU 213 (217-218) a tam citovaná rozhodnutí]. Obecné soudy však disponují jistou mírou uvážení, pokud jde o přijatelnost důkazů předložených stranami. Zejména mohou zamítnout důkazy, které nejsou pro vedené řízení relevantní nebo které vedou k prokázání skutečnosti, jejichž existence nemá vazbu na předmět řízení, v jehož rámci jsou předloženy; svá rozhodnutí ovšem musí dostatečně odůvodnit
Ústavní soud je toho názoru, že neprovedení stěžovatelkou navrženého důkazu protokolem o jednání ze dne 17. 8. 2006 ve věci sp. zn. 26 C 25/2006 nalézací soud dostatečně a ústavně akceptovatelným způsobem odůvodnil na str. 3 rozsudku; tento postup akceptoval odvolací soud, který se v odůvodnění svého rozsudku ztotožnil se závěry a posouzením nalézacího soudu a konstatoval, že důkazní řízení bylo úplné a napadený rozsudek shledal správným.
Ve vztahu k napadenému usnesení dovolacího soudu ústavní stížnost neobsahovala jakékoliv relevantní ústavněprávní námitky; ani Ústavní soud neshledal jakýkoliv náznak protiústavnosti tohoto rozhodnutí.
Po celkovém posouzení Ústavní soud dospěl k názoru, že nalézací, odvolací i dovolací soud ve vztahu ke stěžovatelce postupovaly v souladu s ústavními principy spravedlivého procesu a že řízení vedoucí k vydání ústavní stížností napadených rozhodnutí lze označit za řízení spravedlivé ve smyslu části páté Listiny. Podstatou práva na spravedlivý proces, resp. základním principem spravedlivého řízení, je z hlediska ústavních procesních práv mj. i princip, dle něhož je soud povinen poskytnout stěžovatelce veškeré možnosti k uplatnění zaručených práv. Ústavní soud je po celkovém posouzení řízení před obecnými soudy toho názoru, že stěžovatelce možnost hájit svá práva zákonem odpovídajícím způsobem poskytnuta byla a z ústavní stížnosti ani z napadených rozhodnutí nelze dovodit nic, co by prokazovalo opak.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. ledna 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu