ECLI:CZ:US:2013:4.US.3465.12.1
sp. zn. IV. ÚS 3465/12
Nález
Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného (soudce zpravodaj) - ze dne 1. února 2013 sp. zn. IV. ÚS 3465/12 ve věci ústavní stížnosti Luboše Mesznera, zastoupeného Mgr. Michalem Kojanem, advokátem, se sídlem Pařížská 28, 110 00 Praha, proti výroku II usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6. 2. 2012 č. j. 66 EXE 1660/2011-20 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2012 č. j. 11 Co 212/2012-56, jimiž byla stěžovateli uložena povinnost k náhradě paušálně určených hotových výdajů exekutora, za účasti 1. Obvodního soudu pro Prahu 4 a 2. Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a soudního exekutora JUDr. Milana Makaria, Exekutorský úřad Praha-západ, jako vedlejšího účastníka řízení.
I. Výrok II usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6. 2. 2012 č. j. 66 EXE 1660/2011-20 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2012 č. j. 11 Co 212/2012-56 se ruší, neboť postupem předcházejícím jejich vydání byl nerespektováním judikatury Ústavního soudu porušen článek 89 odst. 2 Ústavy a v důsledku toho i článek 2 odst. 3 Ústavy a článek 2 odst. 2 a článek 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Návrh na náhradu nákladů řízení se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. V ústavní stížnosti se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených usnesení obecných soudů vydaných v jeho exekuční věci pro porušení práva na spravedlivý proces zaručeného článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), vlastnického práva a článku 1, článku 2 odst. 3 a článku 89 odst. 2 Ústavy, jakož i článku 2 odst. 2 Listiny. Dále žádal přiznání náhrady nákladů řízení o ústavní stížnosti ve výši 3 120 Kč sestávající se ze dvou úkonů právní služby po 1 000 Kč, dvou režijních paušálů po 300 Kč a DPH s odůvodněním, že Městský soud v Praze při svém rozhodování nerespektoval pro něj závaznou judikaturu Ústavního soudu, na kterou byl výslovně upozorněn, a proto je namístě "poskytnout ochranu i nákladům" takto vzniklým.
II.
2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 66 EXE 1660/2011 zjistil Ústavní soud následující.
3. Obvodní soud pro Prahu 4 výrokem I usnesení ze dne 6. 2. 2012 č. j. 66 EXE 1660/2011-20 dle ustanovení §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. zastavil exekuci nařízenou na majetek stěžovatele usnesením téhož soudu ze dne 19. 4. 2011 č. j. 66 EXE 1660/2011-13 k návrhu oprávněného podanému k soudnímu exekutorovi dne 1. 2. 2010 a postoupenému soudu dne 30. 3. 2011, a to z důvodu zániku práva oprávněného, neboť stěžovatel dlužnou částku dne 26. 4. 2010 oprávněnému uhradil. Dále stěžovateli uložil povinnost zaplatit soudnímu exekutorovi na náhradě nákladů exekuce částku ve výši 4 200 Kč (výrok II) sestávající se z náhrady hotových výdajů exekutora v paušální částce 3 500 Kč dle ustanovení §13 vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, a DPH ve výši 700 Kč; právo na náhradu nákladů řízení oprávněnému nepřiznal (výrok III). Vysvětlil, že stěžovatel dlužnou částku uhradil dobrovolně mimo rámec exekuce, a proto soudnímu exekutorovi nepřísluší odměna, avšak náleží mu náhrada paušálně určených hotových výdajů, neboť procesní zavinění za zastavení řízení leží na straně stěžovatele, jestliže návrh na nařízení exekuce byl podán u soudního exekutora důvodně a exekutorovi i v této fázi řízení již vznikly náklady přinejmenším v souvislosti s vedením spisu, korespondencí s účastníky a doručováním usnesení o nařízení exekuce účastníkům. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení mezi účastníky soud aplikoval ustanovení §150 o. s. ř., přičemž důvody zvláštního zřetele hodné shledal ve skutečnosti, že ačkoli oprávněný si již před nařízením exekuce musel být vědom úhrady vymáhané pohledávky povinným, nereagoval procesně odpovídajícím způsobem, tj. zpětvzetím návrhu na nařízení exekuce, a zavinil tak vznik dalších nákladů exekuce. Městský soud v Praze usnesením ze dne 13. 6. 2012 č. j. 11 Co 212/2012-56 usnesení soudu prvního stupně ve výroku II změnil jen tak, že doplnil číslo účtu, na který má stěžovatel zaplatit náklady exekuce, jinak jej v tomto výroku, jakož i ve výroku III potvrdil (výrok I), neboť se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
III.
4. Stěžovatel je přesvědčen, že v případě dobrovolného plnění rok před doručením návrhu na nařízení exekuce soudu, byť po jeho podání k exekutorskému úřadu, neměla mu být uložena povinnost k náhradě paušálně určených hotových výdajů exekutora, ale pouze účelně vynaložených a doložených nákladů. Na podporu svého názoru poukazuje na bod 21 nálezu sp. zn. IV. ÚS 1881/11 ze dne 16. 1. 2012 (N 13/64 SbNU 129) s tím, že dopadá na jeho věc a není důvodu se od právních závěrů v něm vyjádřených odchylovat. Dodává, že na tento nález, jakož i na nález sp. zn. II. ÚS 3726/11 ze dne 19. 1. 2012 (N 18/64 SbNU 179) ve svém odvolání výslovně upozornil, přičemž je notorietou, že soudní exekutor je schopen doložit účelně vynaložené náklady ve výši zlomku soudem přiznané částky. Má též za to, že reálné výdaje vzniklé exekutorskému úřadu po dni 3. 5. 2010, kdy exekutorský úřad neformálně vyzval oprávněného ke zvážení dalšího procesního postupu s ohledem na skutečnost, že stěžovatel svůj dluh oprávněnému uhradil, by měly jít k tíži oprávněného.
IV.
5. Ústavní soud si vyžádal vyjádření od účastníků řízení a vedlejšího účastníka.
6. Obvodní soud pro Prahu 4 ve vyjádření k ústavní stížnosti v plném rozsahu odkázal na odůvodnění napadených usnesení a uvedl, že z jejich znění i z celého obsahu spisu je zřejmé, že soud postupoval v souladu s občanským soudním řádem, zákonem č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, i dalšími souvisejícími předpisy a že nedošlo k porušení žádného Ústavou, resp. Listinou zaručeného práva stěžovatele.
7. Městský soud v Praze navrhl zamítnutí ústavní stížnosti jako nedůvodné a konstatoval, že důvody jeho rozhodnutí jsou uvedeny v napadeném usnesení, přičemž mu nezbylo než na toto odůvodnění odkázat, aniž by je mohl blíže rozvádět nebo doplňovat, protože odůvodnění jeho rozhodnutí má zásadně obsahovat vše, co bylo podkladem daného usnesení.
8. Stěžovatel v replice k vyjádřením obou obecných soudů uvedl, že nemá jak se k nim vyjádřit, protože soudy pouze odkázaly na odůvodnění svých rozhodnutí, a proto stěžovateli "zůstává nadále utajena" odpověď na otázku, z jakého důvodu Městský soud v Praze neaplikoval právní závěry obsažené v závazném nálezu sp. zn. IV. ÚS 1881/11, pročež jeho vyjádření považuje za ryze formalistické a učiněné pouze ze slušnosti k Ústavnímu soudu. Má za to, že je ve své podstatě a důsledku vyjádřením neslušným, a proto nejenže by mělo být ústavní stížnosti vyhověno, ale i přiznána náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem.
9. Vedlejší účastník Exekutorský úřad Praha-západ, soudní exekutor JUDr. Milan Makarius, se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
V.
10. Za souhlasu účastníků řízení bylo od ústního jednání upuštěno podle ustanovení §44 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
VI.
11. Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek projednatelnosti ústavní stížnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou ústavní stížnost předložil včas k podání ústavní stížnosti oprávněný a řádně zastoupený stěžovatel; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je též důvodná.
12. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
13. Rozhodováním o úhradě nákladů exekuce v případě dobrovolného plnění povinným a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces a ochrany vlastnického práva se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zabývá opakovaně. V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 8/06 ze dne 1. 3. 2007 (N 39/44 SbNU 479; 94/2007 Sb.) Ústavní soud při posuzování ústavnosti vyhlášky č. 330/2001 Sb. zformuloval základní zásady odměňování exekutorů. Podle Ústavního soudu by ústavně konformní úprava odměn exekutora neměla vycházet z přímé závislosti odměny na výši vymoženého plnění, ale odrážet složitost, odpovědnost a namáhavost exekuční činnosti podle jednotlivých druhů a způsobů výkonu exekuce.
14. Aplikuje tyto zásady, Ústavní soud dovodil, že v situaci, kdy povinný splní svoji povinnost dobrovolně zcela mimo rámec exekučního řízení, tj. ještě předtím, než se sám o exekuci dozví na základě doručení usnesení o nařízení exekuce, nemohl již soudní exekutor vymoci nic, a tudíž základem pro určení jeho odměny je částka nulová [srov. nález sp. zn. II. ÚS 1540/08 ze dne 29. 7. 2009 (N 171/54 SbNU 175), bod 15, nález sp. zn. II. ÚS 1061/10 ze dne 17. 8. 2010 (N 164/58 SbNU 409), nález sp. zn. I. ÚS 2930/09 ze dne 21. 1. 2010 (N 13/56 SbNU 125), bod 15, nález sp. zn. II. ÚS 3726/11 ze dne 19. 1. 2012 (N 18/64 SbNU 179), bod 14, všechny dostupné též na http://nalus.usoud.cz]. Na to pak navazuje nutnost vyčíslit náhradu hotových výdajů nikoliv paušální částkou, ale pouze na základě prokazatelných výdajů, které vznikly soudnímu exekutorovi do okamžiku, než bylo stěžovatelem dlužné plnění uhrazeno [srov. nález sp. zn. I. ÚS 2930/09 ze dne 21. 1. 2010 (N 13/56 SbNU 125), bod 15, nález sp. zn. II. ÚS 3726/11 ze dne 19. 1. 2012 (N 18/64 SbNU 179), bod 13]. Exekuční řízení sice již bylo zahájeno, a to dnem, kdy exekuční návrh došel exekutorovi, avšak bylo teprve ve svých počátcích a nedospělo do fáze, v které již byla vykonána řada úkonů, v souvislosti s kterými exekutorovi vznikly hotové výdaje v takové výši, že by přiznání paušální náhrady hotových výdajů bylo případné a spravedlivé.
15. Citované judikatorní závěry plně dopadají na stěžovatelovu věc, neboť stěžovatel svůj dluh zaplatil téměř jeden rok před tím, než soudní exekutor postoupil exekuční návrh oprávněného obvodnímu soudu a než obvodní soud exekuci na majetek stěžovatele nařídil, tedy stěžovatel plnil dobrovolně mimo rámec exekuce. Obecné soudy v souladu s nálezovou judikaturou Ústavního soudu správně dovodily, že soudnímu exekutorovi v takové situaci náleží nulová odměna, avšak pochybily při rozhodování o náhradě hotových výdajů exekutora tím, že tuto judikaturu již nesledovaly, a určily ji v paušální výši, a nikoli pouze v rozsahu, v kterém byly hotové výdaje soudním exekutorem účelně vynaloženy a prokázány. Vzhledem k tomu, že návrh na nařízení exekuce byl podán před okamžikem splnění dlužné povinnosti stěžovatelem, a tedy důvodně, je stěžovatel povinen uhradit účelně vynaložené hotové výdaje soudního exekutora v prokázané výši, a to až do okamžiku splnění jeho dluhu, resp. oznámení této skutečnosti soudnímu exekutorovi. Není přípustné, aby později vynaložené hotové výdaje soudního exekutora nesl stěžovatel; naopak tyto jdou k tíži oprávněného, který adekvátně procesně nereagoval, tj. nevzal zpět návrh na nařízení exekuce, a dopustil tak vznik neúčelných nákladů.
16. Lze shrnout, že Městský soud v Praze a Obvodní soud pro Prahu 4 při rozhodování o náhradě hotových výdajů soudního exekutora nerespektovaly nosné důvody nálezů Ústavního soudu k nastolené problematice, aniž ve svém rozhodnutí předložily dostatečně odůvodněnou (konkurující) argumentaci způsobilou vyložit, proč se od této judikatury odchylují, čímž porušily článek 2 odst. 2 Listiny a článek 2 odst. 3 Ústavy, jenž soudům ukládá především postupovat v souladu s pravidly spravedlivého procesu (článek 36 odst. 1 Listiny), jakož i článek 89 odst. 2 Ústavy [k tomu srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 252/04 ze dne 25. 1. 2005 (N 16/36 SbNU 173), nález sp. zn. IV. ÚS 301/05 ze dne 13. 11. 2007 (N 190/47 SbNU 465), body 59-72, případně též nález sp. zn. IV. ÚS 2603/07 ze dne 21. 5. 2008 (N 96/49 SbNU 433), bod 51].
17. Z výše vyložených důvodů shledal Ústavní soud podanou ústavní stížnost důvodnou a výrok II usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6. 2. 2012 č. j. 66 EXE 1660/2011-20, jakož i usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2012 č. j. 11 Co 212/2012-56 zrušil podle ustanovení §82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
18. Návrh na přiznání náhrady nákladů řízení odmítl Ústavní soud jako zjevně neopodstatněný dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona, neboť přiznání náhrady nákladů řízení v řízení před Ústavním soudem je rozhodnutím spíše výjimečným, přicházejícím v úvahu pouze tehdy, odůvodňují-li to zejména okolnosti případu, přičemž úspěch ve sporu v řízení před Ústavním soudem jediným kritériem pro přiznání náhrad nákladů řízení není; naplnění jiných předpokladů pro opačné rozhodnutí v projednávané věci Ústavní soud neshledal.