ECLI:CZ:US:2013:4.US.3552.12.1
sp. zn. IV. ÚS 3552/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti N. K., zastoupeného JUDr. Jarmilou Vilímkovou, advokátkou, AK se sídlem v Praze 1, Řeznická 3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012 č. j. 4 Tdo 457/2012-38, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 11. 2011 sp. zn. 2 To 8/2011 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2011 sp. zn. 4 T 3/2011 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem podaným elektronicky dne 14. 9. 2012, doplněným dne 17. 9. 2012 a 31. 10. 2012, se N. K. (dále jen "obviněný" případně "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v trestní věci Městského soudu v Praze (dále jen "nalézací soud") sp. zn. 4 T 3/2011.
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Dne 18. 7. 2011 nalézací soud obviněného, t. č. neznámého pobytu, jenž byl stíhán jako uprchlý ve smyslu §302 tr. řádu, mimo jiné uznal vinným trestným činem loupeže spáchaného jím jako spolupachatelem a jako pomocníkem, a odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon ho zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou.
Dne 24. 11. 2011 Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") z podnětu odvolání státního zástupce (v neprospěch obviněného), obviněného (do všech odsuzujících výroků) a poškozené společnosti GROUP BBS, s. r. o., se sídlem v Plzni (dále jen "poškozená"), rozsudek nalézacího soudu ze dne 18. 7. 2011 částečně zrušil ve výroku o vině pod bodem I. /2, 3, 4, trestu a výroku o náhradě škody týkající se poškozené a znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 trestního zákoníku jako spolupachatele, a odsoudil za tento zvlášť závažný zločin a dále též za pomoc k trestnému činu loupeže ve výroku skutkově blíže specifikovanému k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon ho zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou; obviněnému byla uložena povinnost společně a nerozdílně s již odsouzenými nahradit poškozené škodu ve výši 2 541 000 Kč; v ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nalézacího soudu nezměněn.
Dne 29. 5. 2012 Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") dovolání obviněného proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 24. 11. 2011 podané s odkazem na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) a k) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
III.
V části II. ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že dovolací soud a odvolací soud porušily jeho právo na nestranný a spravedlivý proces zaručené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), nedostály svým ústavním povinnostem dle čl. 90 a čl. 95 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a porušily i čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"); dovolací soud svým postupem porušil právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu dle čl. 36 odst. 1 Listiny a též ústavní povinnost uloženou soudům článkem 90 Ústavy.
Stěžovatel v části III. ústavní stížnosti dále uvedl, v čem spatřoval tvrzené porušení základních práv, přičemž poukázal na konkrétní skutkové okolnosti, pro něž byl trestně stíhán a uvězněn ve Španělsku, včetně okolností jeho vydání do České republiky k trestnímu stíhání a vzetí do vazby. Byl toho názoru, že sdělení obvinění pro skutky spáchané téměř před deseti lety, pro něž byl nyní souzen a odsouzen, bylo rozporné s Listinou.
V části IV. ústavní stížnosti stěžovatel poukázal na čl. 38 odst. 2 Listiny a tvrdil, že jeho "[s]tíhání a projednání před soudy téměř po deseti letech je v rozporu s tímto článkem, zvláště pak když byl stěžovatel téměř po dobu jednoho roku ve vazbě v ČR." Nalézacímu soudu vytkl, že důkazy neprováděl, ale převzal dokazování z dříve uskutečněných hlavních líčení u Krajského soudu v Praze. Nalézací soud nesprávně zjistil skutkový stav věci a nesprávně jej posoudil, protože se nelze pouze odvolat na rozsudek jiného soudu s tím, že skutky, které byly předmětem obžaloby, už byly v minulosti opakovaně posuzovány jinými soudy. Stěžovatel rozsah dokazování pokládal za nedostatečný a namítl, že soudy všech stupňů nepřipustily výslechy jím navrhovaných svědků a provedené důkazy vadně hodnotily.
Stěžovatel byl toho názoru, že mu měl být uložen souhrnný trest a že soudy všech stupňů nepřihlédly ke skutečnosti, že strávil pět let ve vazbě ve Španělsku na základě sdělení obvinění v řízení, které bylo ukončeno zprošťujícím rozsudkem.
Nalézací soud se k ústavní stížnosti, ač vyzván, nevyjádřil, vyjádření ostatních soudů vyžadována nebyla.
IV.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou z následujících důvodů.
Ústavní soud především konstatuje, že ústavní stížnost kromě obecných poukazů na jednotlivá ustanovení Ústavy, Listiny a Úmluvy neobsahuje relevantní ústavněprávní argumentaci, resp. že její argumentace se omezila na rekapitulaci skutkových okolností trestní věci stěžovatele a trestních řízení s nimi souvisících.
K obecně formulovaným námitkám o protiústavnosti napadených rozhodnutí Ústavní soud připomíná, že zásadně není povinen (namísto stěžovatele) zkoumat, které části rozhodnutí případně řízení k jejich vydání vedoucím by mohly zakládat zásah do některého z ústavně zaručených práv a svobod; jinak řečeno, k obecně formulovaným tvrzením Ústavní soud zpravidla nepřihlíží a shledává je zjevně neopodstatněnými.
Z argumentace stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, lze dovodit, že stěžovatel tvrdil porušení základního práva na spravedlivý proces zaručeného v hlavě páté Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy, a to nedostatky v dokazování (tj. nesprávným zjištěním skutkového stavu věci), nesprávným právním posouzením skutkového stavu věci obecnými soudy a jednáním a rozhodováním v jeho nepřítomnosti.
K tvrzení stěžovatele o vadném dokazování nepřipuštěním výslechů svědků R., M. a S. Ústavní soud připomíná, že pojetí spravedlivého procesu vycházející z hlavy páté Listiny [ve vztahu k dokazování zejména z článku 38 odst. 2 Listiny, resp. z článku 6 odst. 3 písm. c) a d) Úmluvy] zahrnuje mimo jiné právo na kontradiktorní řízení a princip rovnosti zbraní, dle nichž každá strana musí mít možnost předkládat důkazy k prokázání skutkového stavu svědčícího v její prospěch, a to v podmínkách, jež ji neuvádí do zřetelně nevýhodné situace vzhledem k protistraně. Obecné soudy jsou povinny řádně a nezaujatě posoudit návrhy, argumenty a důkazy předložené stranami a svá rozhodnutí dostatečně odůvodnit [srov. nález ze dne 4. 9. 2002 sp. zn. I. ÚS 113/02, N 109/27 SbNU 213 (217-218) a tam citovaná rozhodnutí]. Obecné soudy však disponují jistou mírou uvážení, pokud jde o přijatelnost důkazů předložených stranami sporu. Zejména mohou zamítnout důkazy, které nejsou pro vedené řízení relevantní nebo které vedou k prokázání skutečnosti, jejichž existence nemá vazbu na předmět sporu, v jehož rámci jsou předloženy; své rozhodnutí však musí dostatečně odůvodnit. Ústavní soud je toho názoru, že námitkami stěžovatele ohledně dokazování se dostatečně vyrovnal již odvolací soud na straně 19 svého rozsudku ze dne 24. 11. 2011.
K nesouhlasu s právním posouzením trestní věci stěžovatele obecnými soudy Ústavní soud připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace zákona obecnými soudy je omezená, neboť musí respektovat ústavní principy nezávislosti soudů a soudců zakotvené v čl. 81 a čl. 82 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"); jeho úlohou proto není obecné soudy při výkladu práva a při hodnocení skutkových okolností a důkazů nahrazovat [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, N 5/1 SbNU 41 (45-46)], ale (mj.) posoudit, zda rozhodnutí těchto soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, což v případě stěžovatele neshledal, a to ani ve vztahu k ústavní stížností napadenému rozhodnutí dovolacího soudu.
K tvrzení stěžovatele o porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, dle něhož "Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, ... a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. ...", Ústavní soud poukazuje např. na závěry plynoucí z nálezu ze dne 24. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 371/07 (N 170/47 SbNU 229), případně rozsudku Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Evropský soud") ze dne 14. 6. 2001 ve věci Medenica proti Španělsku, stížnost č. 20491/92 (dostupné na http://www.echr.coe.int a v časopise Soudní judikatura - Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, č. 5/2001). Z posledně uvedeného rozhodnutí Evropského soudu mj. plyne, že řízení, které proběhlo v nepřítomnosti obviněného, nebude samo o sobě neslučitelné s Úmluvou, pokud obviněný může později dosáhnout nového rozhodnutí o jeho trestním obvinění.
Zjevná neopodstatněnost tvrzení stěžovatele ohledně porušení čl. 38 odst. 2 Listiny plyne především z procesní úpravy umožňující obviněnému dosáhnout toho, aby obecný soud znovu - poté, co ho vyslechne - rozhodl po skutkové i právní stránce o oprávněnosti trestního obvinění proti němu (srov. ustanovení §306a tr. řádu).
Navíc i z průběhu řízení před Ústavním soudem (poznámka pod čarou*) plyne, že projednávání stěžovatelovy trestní věci bez jeho přítomnosti nebylo důsledkem protiústavní svévole soudní moci, ale volbou stěžovatele. Nic nenasvědčuje tomu, že by stěžovateli bylo v osobní účasti v trestním řízení jakkoliv bráněno.
Po celkovém posouzení Ústavní soud dospěl k názoru, že nalézací, odvolací i dovolací soud ve vztahu ke stěžovateli postupovaly v souladu s ústavními principy spravedlivého procesu a že řízení vedoucí k jeho pravomocnému odsouzení lze označit za řízení spravedlivé ve smyslu části páté Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy.
Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. února 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu
-----------------
*) K výzvě Ústavního soudu předložila dodatečně stěžovatelova advokátka plnou moc, kterou jí stěžovatel zmocnil k zastupování v řízení před Ústavním soudem; zdá se tedy, že měla možnost nejméně písemného kontaktu se svým klientem zdržujícím se (pro orgány veřejné moci) na neznámé adrese.