ECLI:CZ:US:2013:4.US.356.13.1
sp. zn. IV. ÚS 356/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti Jiřího Lobkowicze, zastoupeného Mgr. Petrem Niplem, advokátem se sídlem na adrese Praha 4, Na Pankráci 11/449, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. listopadu 2012 č. j. 28 Cdo 281/2012-921 a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. září 2011 č. j. 28 Co 310/2010-881, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 25. ledna 2013 a doplněné podáním ze dne 4. února 2013, stěžovatel podle ustanovení §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho základní ústavně zaručená práva podle čl. 95 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina).
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Mělníku sp. zn. 7 C 15/2005 (dále jen "soudní spis") bylo zjištěno, že žalobce AEROCENTRUM, spol. s r. o. se žalobou podanou dne 4. února 2005 domáhal po žalovaných, kterými byli 1) stěžovatel, 2) Antoine Lobkowicz a 3) Pozemkový fond České republiky určení, že oprávněné osoby (stěžovatel a Antoine Lobkowicz) nejsou vlastníky pozemků situovaných v k. ú. Hořín. Okresní soud v Mělníku rozsudkem ze dne 23. února 2010 č. j. 7 C 15/2005-588 žalobě vyhověl a určil, že oprávněné osoby nejsou vlastníky v rozsudku specifikovaných pozemků v k. ú. Hořín (výrok I.) a dále určil, že tímto rozsudkem se nahrazuje v rozsahu ve výroku I. specifikovaných nemovitostí rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu v Mělníku ze dne 3. prosince 2004 č. j. 1957/PÚ/2004-1429/Letiště (výrok II.). Soud prvního stupně o žalobách žalobců rozhodl v řízení podle části páté o. s. ř., když znovu projednal věc, která byla předmětem výše uvedeného rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu v Mělníku, kterým bylo rozhodnuto o obnově vlastnického práva stěžovatele a Antoine Lobkowicze. Na rozdíl od správního orgánu dospěl soud prvního stupně, zejména na základě závěrů znaleckého posudku vypracovaného znaleckým ústavem Univerzitou Pardubice, Dopravní fakultou Jana Pernera, k závěru, že předmětné pozemky byly po jejich přechodu na stát zastavěny letištěm Hořín, které je uceleným souborem nemovitostí, tzv. areálem, jenž tvoří překážku ve vydání nemovitostí oprávněným osobám ve smyslu §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě") a stavba Letiště Hořín jako celek nepochybně brání zemědělskému nebo lesnímu využití předmětných pozemků.
Na základě odvolání podaného stěžovatelem a Antoine Lobkowiczem Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 3. února 2011 č. j. 28 Co 310/2010-736 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. a II. změnil tak, že žalobu na určení zamítl. Nejvyšší soud pak k podanému dovolání napadený rozsudek Krajského soudu v Praze v celém rozsahu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Krajský soud v Praze v pořadí druhým rozsudkem ze dne 8. září 2011 č. j. 28 Co 310/2010-881, jenž je napaden ústavní stížností, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. potvrdil. K dovolání podanému stěžovatelem Nejvyšší soud usnesením ze dne 14. listopadu 2012 č. j. 28 Cdo 281/2012-921, rovněž napadeným ústavní stížností, dovolání odmítl podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. pro nedostatek zásadního významu napadeného rozsudku odvolacího soudu. Dovolací soud konstatoval, že překážkou pro vydání pozemků podle §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě může být právě jejich funkční spojení se stavbami, které plní určený účel, dále případný zvláštní režim, jemuž pozemky podléhají a jsou tak účelově spjaty s přilehlou stavbou či provozem, a konečně pokud je výměra pozemků, jež mají být vydány, v přiměřeném poměru či naopak nepoměru vůči ostatním pozemkům v areálu. Ze skutkových zjištění nižších instancí, jimiž je dovolací soud vázán, je patrno, že sporné pozemky tvoří součást uceleného areálu letiště Hořín a jsou k jeho provozu nezbytně nutné. Dovolací soud zjistil, že odvolací soud vycházel z řádně zjištěného skutkového stavu a jeho právní posouzení je v souladu s právní úpravou i ustálenou judikaturou.
Stěžovatel v ústavní stížnosti velmi podrobně rozvedl průběh řízení před obecnými soudy a vyjádřil nesouhlas s konečným rozhodnutím soudů. Stěžovatel poukázal na skutečnost, že pro vydání pozemků je rozhodný stav ke dni 24. června 1991 s tím, že v rozhodné době se na předmětných pozemcích nacházelo tzv. "základní letiště", včetně souboru staveb užívaných pro letecké práce v zemědělství. Podle názoru stěžovatele bylo v řízení prokázáno, že o celistvosti a nedělitelnosti areálu Hořín se nedá vůbec hovořit, neboť areál je fakticky rozdělen a používán ke zcela rozdílným, nikterak nesouvisejícím, podnikatelským činnostem, které s údajným provozem "letiště" nemají vůbec nic společného s tím, že žádné letiště "Mělník Hořín" de lege neexistuje.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a konstatoval, že argumenty, které stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, nevedou k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Ústavní soud žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit porušení tvrzených práv stěžovatele, neshledal. Z obsahu soudního spisu i odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí opakovaně zabývaly a svá rozhodnutí zcela logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnily. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel pouze polemizuje se závěry, které soudy vyvodily, a ze strany Ústavního soudu se domáhá přehodnocení způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů přitom neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto lze bez dalšího odkázat na podrobná odůvodnění napadených rozhodnutí.
Z obecného pohledu si je pak třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou.
Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 3. dubna 2013
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu