ECLI:CZ:US:2013:4.US.3583.11.1
sp. zn. IV. ÚS 3583/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 20. listopadu 2013 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka v právní věci stěžovatele K. M., zastoupeného Dr. Hynkem Applem, advokátem se sídlem Jiráskova 9, Přerov, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 9 To 374/2011 ze dne 8. 9. 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 1. 12. 2011 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označeného usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") pro jeho rozpor s čl. 8 odst. 2, čl. 36 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Ze spisu Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") sp. zn. 89 T 72/2010 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem městského soudu č. j. 89 T 72/2010-2234 ze dne 28. 2. 2011 shledán vinným, že společně s dalšími spoluobžalovanými v době od 6. 1. 2009 nejpozději do 12. 1. 2009 převzali na přesně nezjištěném místě od dosud neustanovené osoby osobní motorové vozidlo, ačkoliv věděli, že toto bylo odcizeno, přičemž stěžovatel předmětné motorové vozidlo dne 12. 1. 2010 (jde zjevně o chybu v psaní, správně má být uvedeno 12. 1. 2009) převezl na základě pokynů spoluobžalovaných I. B. a M. V. do obce B., kde jej M. S. ukryl na svém pozemku a kde bylo dne 15. 3. 2009 zajištěno orgány Policie ČR. Za trestný čin podílnictví dle §251 odst. 1 písm. a), 2 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, spáchaný ve formě spolupachatelství, uložil městský soud stěžovateli trest odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání šedesáti měsíců, a peněžitý trest ve výši 50.000,- Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání pěti měsíců. Odvolání stěžovatele proti tomuto rozsudku bylo usnesením krajského soudu sp. zn. 9 To 374/2011 ze dne 8. 9. 2011 jako nedůvodné zamítnuto.
Stěžovatel napadl posledně uvedené rozhodnutí ústavní stížností, v níž krajskému soudu vytkl, že o odvolání rozhodl zcela formálně, aniž by jakkoliv reagoval na vznesené námitky. Krajský soud dle stěžovatele závažným způsobem pochybil, pokud se omezil toliko na konstatování správnosti rozhodnutí městského soudu a na tvrzení, že se s obhajobou všech spoluobžalovaných dostatečně vypořádal již soud prvního stupně. Stěžovatel totiž v řízení před městským soudem žádné konkrétní námitky nevznesl a učinil tak až v odvolání, poté, co se seznámil s úvahami a způsobem, jímž soud prvního stupně jednotlivé důkazy hodnotil. Jestliže se za těchto okolností krajský soud k námitkám stěžovatele nijak nevyjádřil, činí to jeho rozhodnutí nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů. Stěžovatel následně zopakoval argumenty, které uplatnil již ve svém odvolání a které dle jeho názoru odvolací soud pominul. Jednalo se o nedostatky ve skutkových zjištěních městského soudu, kdy měl stěžovatel za to, že nebylo zřejmé, z čeho byla ztotožněna jeho osoba, dále jaký osobní automobil byl převážen, zda byl stěžovatelem převážen odcizený automobil a z čeho byla dovozována subjektivní stránka v úmyslné formě. Stěžovatel zdůraznil, že z hlediska zásady presumpce neviny nese důkazní břemeno stát, což nebylo v nyní projednávané věci respektováno. V řízení před obecnými soudy nebyl proveden žádný důkaz, jímž by byla jednoznačně prokázána jeho vina; neexistují ani nepřímé důkazy, které by vytvářely logickou, ničím nenarušenou a uzavřenou soustavu, z níž by nemohl vyplývat jiný závěr, než učinil soud ve své skutkové větě. Stěžovatel měl za to, že vydáním napadených rozhodnutí došlo k neoprávněnému zásahu do jeho ústavně zaručených práv, proto navrhl, aby Ústavní soud rozhodl, jak výše uvedeno, tzn., aby napadené rozhodnutí krajského soudu svým nálezem zrušil.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k jejímu projednání.
Stěžovatel jednak namítal, že se krajský soud nevypořádal s jeho odvolacími argumenty, a dále že v řízení před obecnými soudy nebylo spolehlivě prokázáno, že se trestné činnosti dopustil.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li by takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. Nic takového však v nyní projednávané věci zjištěno nebylo.
Pokud jde o prve uvedenou námitku, krajskému soudu lze vytknout, že odůvodnění jeho rozhodnutí bylo, vztaženo k osobě stěžovatele, poněkud zkratkovité, když tento soud uvedl, že "podle názoru odvolacího soudu se soud I. stupně velmi podrobně zabýval uplatněnou obhajobou uvedených obžalovaných, kterou tito v podstatě zopakovali v odvolacím řízení, když dokazování ve věci bylo provedeno v potřebném rozsahu a hodnocení jednotlivých důkazů samostatně i v jejich souvislostech odpovídá zásadám formální logiky." Výše uvedené je ovšem třeba interpretovat tak, že jádrem obhajoby stěžovatele byla polemika se skutkovými zjištěními učiněnými soudem prvního stupně, která však dle názoru odvolacího soudu nemohla jejich správnost zpochybnit do té míry, aby to zavdalo podklad k jejich revizi. První část věty o zopakování obhajoby se stěžovatele netýká, tato se vztahuje k těm spoluobžalovaným, kteří své námitky uplatnili již v řízení před soudem prvního stupně.
Odůvodnění usnesení krajského soudu sice bylo velmi stručné, nicméně odvolací soud se v něm s námitkami stěžovatele, co do jejich podstaty a smyslu, vypořádal. Dle názoru Ústavního soudu se za daných okolností nejedná o natolik závažnou procesní vadu, aby konstituovala porušení ústavně zaručeného práva stěžovatele na soudní ochranu a spravedlivý proces.
K druhé námitce stěžovatele, že důkazy, jež byly v trestním řízení provedeny, neposkytovaly dostatečnou oporu pro závěr o jeho vině, Ústavní soud poznamenává, že mu dle ustálené judikatury nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41). Ústavní soud by byl povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257), popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. nález Ústavního soudu ze 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 4, nález č. 79, str. 255 a násl.). Ústavní soud v tomto smyslu řízení před obecnými soudy přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, nenalezl. Z rozhodnutí městského soudu bylo dostatečně zřejmé, z jakých skutkových zjištění vycházel a jakými úvahami se při hodnocení jednotlivých důkazů řídil. Pakliže například stěžovatel rozporoval význam telefonické komunikace mezi jednotlivými obžalovanými, jak ji vyhodnotil soud prvního stupně, jedná se o otázku, do níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout toliko za existence extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich odvozenými učiněnými skutkovými zjištěními. Takový nesoulad však Ústavním soudem zjištěn nebyl, proto mu nepříslušelo úvahy městského, potažmo krajského soudu, jakkoliv přehodnocovat.
Jelikož Ústavní soud neshledal existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, nezbylo mu, než jeho ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. listopadu 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu