ECLI:CZ:US:2013:4.US.3590.12.1
sp. zn. IV. ÚS 3590/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Miloslava Výborného o ústavní stížnosti Mgr. Petra Stejskala, správce konkurzní podstaty úpadce VITKA Brněnec, a. s., se sídlem Pod Vinicí 729, 552 03 Česká Skalice, zastoupeného Mgr. MUDr. Zdeňkem Kubicou, advokátem, AK se sídlem Revoluční 1, 110 00 Praha, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 11. 2009 č. j. 20 Co 370/2009-134 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. 2. 2009 č. j. 56 C 195/2008-66, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů vydaných v řízení o zaplacení částky 55 000 000 Kč s příslušenstvím.
Z napadených rozsudků připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že stěžovatel žaloval obchodní společnost Raiffeisenbank, a. s., Praha, o zaplacení žalované částky ve prospěch konkurzní podstaty úpadce z titulu náhrady škody podle §420 obč. zákoníku, kterou měla banka způsobit porušením povinnosti ve vzájemném obchodním vztahu s obchodní společností VITKA Brněnec v době před prohlášením konkurzu na její majetek. Obvodní soud pro Prahu 4 po provedeném dokazování žalobu zamítl. Připustil, že banka ve smluvním vztahu nepostupovala správně, avšak mezi jejím jednáním (postoupení pohledávky ke dni splatnosti splátky úvěru a neprovedení inkasa) a vznikem škody úpadci v důsledku postupu třetí osoby (obchodní společnosti Českomoravský len, a. s.) neshledal příčinnou souvislost. Městský soud v Praze rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 6. 2012 č. j. 32 Cdo 2336/2010-167 odmítl jako nepřípustné.
Podrobnější obsah odůvodnění soudních rozhodnutí netřeba blíže rekapitulovat, neboť jsou stěžovateli i obecným soudům známa.
V ústavní stížnosti stěžovatel právním závěrům obecných soudů oponoval a označil je za extrémně rozporné s principy spravedlnosti. Zopakoval, že v důsledku protiprávního jednání žalované banky se VITKA Brněnec dostala do prodlení s úhradou splatné splátky, což vedlo k zesplatnění celého dluhu z úvěru s vážnými dopady na hospodářskou činnost podniku. Nevyloučil, že k vlastnímu úpadku VITKY Brněnec, resp. ke škodě samotné, mohlo dojít i z dalších příčin, protiprávní úkon banky však byl příčinou podstatnou. S poukazem na ustanovení §338h odst. 1 písm. c) o. s. ř. stěžovatel označil jako nesprávný též názor odvolacího soudu, že nařízení exekuce a exekuční příkaz prodejem podniku neomezilo dispozici úpadce s bankovními účty.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Stěžovatel namítl porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, podle kterého se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Stěžovateli však toto právo odepřeno nebylo, neboť byl od počátku jedním z účastníků řízení a svá procesní práva realizoval; opak ostatně v ústavní stížnosti ani netvrdil. Pokud šlo o jeho nesouhlas s interpretací ustanovení §420 obč. zákoníku, Ústavní soud připomíná, že právo činit příslušný výklad podústavního práva a aplikovat jeho normy zásadně přísluší obecným soudům, které jsou Ústavou povolány k tomu, aby poskytovaly ochranu právům. Meze ústavněprávního přezkumu v případě výkladu norem jednoduchého práva obecnými soudy Ústavní soud již dříve a opakovaně vymezil tak, že do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahuje jen tehdy, jednalo-li by se o interpretaci zjevně svévolnou, argumentačně vybudovanou bez přesvědčivého a racionálního logického odůvodnění, tedy objektivně neakceptovatelnou, či v důsledku přepjatého formalismu extrémně rozporného s principy spravedlnosti.
V projednávané věci však žádná z uvedených pochybení neshledal. Obvodní soud pro Prahu 4 a Městský soud v Praze svoje závěry vyložily v odůvodnění napadených rozhodnutí; z nich je srozumitelný nejen způsob, jakým dospěly k závěru o absenci základního předpokladu odpovědnosti žalované za škodu, tj. nedostatku příčinné souvislosti mezi jejím protiprávním jednáním a tvrzenou škodou, ale i to, jak se vypořádaly s uplatněnou argumentací stěžovatele. Jeho poukaz na rozkolísání hospodářské stability VITKA Brněnec v důsledku zesplatnění celé pohledávky má svoje opodstatnění, nelze však nevidět, že to byl postupník (Českomoravský len, a. s.), který využil všech možností poskytnutých mu smlouvou o postoupení pohledávky z úvěrů. poskytovala.
Ústavní soud po posouzení celé věci nedospěl k závěru, že by obecné soudy ve svých závěrech o (ne)existenci příčinné souvislosti mezi vznikem škody a protiprávním úkonem a posouzením právních skutečností, mezi nimiž bylo třeba zjišťovat vztah příčinné souvislosti, vybočily z ústavněprávních požadavků na aplikaci norem podústavního práva způsobem, který by vyžadoval jeho zásah, a proto hodnocení specifik a souvisejících okolností dané věci provedené obecnými soudy respektoval. Rozdíl mezi postupem obecného soudu ve věci řešené nálezem sp. zn. II. ÚS 1387/11 ze dne 5. 10. 2011 (dostupný v el. podobě na http://nalus.usoud.cz), na který stěžovatel odkázal, je zde více než zřetelný.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 26. března 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu