ECLI:CZ:US:2013:4.US.3652.12.1
sp. zn. IV. ÚS 3652/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Miloslava Výborného o ústavní stížnosti 1) Ing. Pavla Čurdy, 2) Václava Čurdy, 3) Václava Čurdy a 4) Věry Maxové, všech zastoupených Mgr. Petrem Wölflem, advokátem, AK se sídlem Radniční 133/1, 370 01 České Budějovice, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012 č. j. 25 Cdo 2974/2011-180 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 4. 2011 č. j. 7 Co 3024/2010-148 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé napadli shora označená rozhodnutí obecných soudů, neboť v nich spatřovali porušení svého práva na spravedlivý proces zakotveného v ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a zároveň porušení práva na nedotknutelnost soukromí zakotveného v čl. 7 Listiny.
Stěžovatelé se jakožto pozůstalí v řízení před obecnými soudy domáhali jednorázového odškodného dle ustanovení §444 odst. 3 občanského zákoníku za úmrtí Jiřiny Čurdové (dále jen "poškozená") nastalého v důsledku dopravní nehody. Nalézací soud stěžovatelům přiznal plnou výši odškodného, odvolací soud však dovodil spoluodpovědnost poškozené za vzniklou škodu v důsledku nedodržení obecné prevenční povinnosti zakotvené v ustanovení §415 občanského zákoníku, jež spatřoval v nepoužití ochranné přilby, a na základě znaleckého posudku určil míru spoluzavinění poškozené 80 %. Nejvyšší soud se s právním názorem odvolacího soudu ztotožnil.
Napadená rozhodnutí obecných soudů jsou dle názoru stěžovatelů projevem libovůle, neboť obecné soudy při určení míry spoluzavinění poškozené výrazně vybočily z ustálené rozhodovací praxe, vycházely toliko ze znaleckého posudku a své závěry nedostatečně odůvodnily. Obecné soudy v rozhodnutích nepřiměřeně akcentovaly nedodržení obecné prevenční povinnosti poškozenou a pominuly závažnost porušení povinnosti řidiče automobilu. V důsledku nesprávného postupu obecných soudů bylo dle názoru stěžovatelů porušeno jejich ústavně zaručené právo na nedotknutelnost soukromí, když nebyla reparována citová újma vzniklá ztrátou milované osoby.
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložili k podání ústavní stížnosti oprávnění a advokátem zastoupení stěžovatelé; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ačkoliv si je Ústavní soud plně vědom tragičnosti situace, v níž se stěžovatelé v důsledku zbytečné ztráty matky, manželky a sestry ocitli, a zcela chápe pohnutky, z nichž proti předmětným rozhodnutím obecných soudů brojí, nezbývá mu než konstatovat, že posouzení míry spoluzavinění je volnou úvahou obecného soudu, při níž obecný soud zásadně není nikterak omezen. Ústavní soud přisvědčuje námitce stěžovatelů a konstatuje, že procentuální vyjádření spoluzavinění poškozené na vzniklé škodě nelze přímo dovodit z předmětného znaleckého posudku, neboť tento vyčísluje toliko pozitivní účinek ochranné přilby na úmrtnost cyklistů v důsledku dopravních nehod, zatímco k určení konkrétního podílu poškozené na zavinění se nevyjadřuje. To však samo o sobě nevylučuje podpůrné použití znaleckého posudku soudem jako vodítka pro nalezení konkrétní míry spoluzavinění v daném případě.
Pokud tedy odvolací soud při svých úvahách o určení míry spoluzavinění poškozené na vzniklé škodě vyšel z předmětného znaleckého posudku a na základě těchto úvah dospěl ke konkrétnímu závěru, nemůže Ústavní soud závěr odvolacího soudu přehodnocovat a nahrazovat jej posouzením vlastním, a to ani tehdy, pokud by se s ním neztotožňoval. Tím by totiž Ústavní soud atrahoval na sebe roli obecného soudu a zasahoval by do nezávislosti soudů obecných; to mu však nepřísluší, neboť ex constitutione není další instancí obecného soudnictví, nýbrž je výlučně soudním orgánem ochrany ústavnosti [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)]. Ústavní soud je "pouze" oprávněn ověřit, zda závěr obecných soudů není výrazem libovůle či svévole, a zda v něm nelze shledat prvek zjevného excesu.
V projednávané věci má Ústavní soud za to, že odvolací soud postupoval v mezích zákona a že důvody, pro které rozsudek nalézacího soudu změnil, dostatečně a přiměřeným způsobem odůvodnil. Jeho právní závěry nelze označit jako extrémně nesouladné s vykonanými skutkovými zjištěními a z ústavně právního hlediska obstojí (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 138/2000, III. ÚS 303/04, III. ÚS 351/04, III. ÚS 501/04, III. ÚS 606/04, III. ÚS 151/06, IV. ÚS 369/06, III. ÚS 677/07, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Námitkami vznesenými stěžovateli v dovolání se Nejvyšší soud zabýval, reagoval na ně a svůj právní názor přiměřeným a přezkoumatelným způsobem vyložil. I jeho postup proto Ústavní soud shledal ústavně konformním.
Ústavní soud nemůže přitakat námitce stěžovatelů, podle níž rozhodnutí obecných soudů představují excesivní vybočení z rozhodovací praxe, a citaci judikatury Nejvyššího soudu hodnotí jako nepřípadnou. V případě stěžovateli uvedených rozhodnutí bylo postaveno najisto, že s výjimkou nepoužití ochranné přilby poškozeným byla škoda způsobena výlučně protiprávním jednáním řidiče osobního automobilu. V projednávané věci naproti tomu nebylo porušení povinnosti řidiče spolehlivě prokázáno, a to ani v předcházejícím řízení trestním. Právní závěry obsažené v citovaných rozhodnutích proto není možné na případ stěžovatelů vztáhnout.
Nedůvodnou shledává Ústavní soud i námitku stěžovatelů stran odepření reparace citové újmy vzniklé v důsledku smrti blízké osoby. Obecné soudy reparační nárok stěžovatelům přiznaly, nikoliv však v celém rozsahu, v němž byl stěžovateli žádán. Ústavní soud pro úplnost dodává, že obsahem práva na spravedlivý proces není právo na přijetí takového rozhodnutí, s nímž by byli stěžovatelé spokojeni [srov. nález sp. zn. I. ÚS 157/96 ze dne 12. 3. 1997 (N 26/7 SbNU 165)]. Nesouhlas s právním názorem - výší odškodného - vtěleným do napadených rozhodnutí obecných soudů není sám o sobě způsobilý přivodit kasaci předmětných rozhodnutí.
Z uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 26. února 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu