ECLI:CZ:US:2013:4.US.3653.12.1
sp. zn. IV. ÚS 3653/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka v právní věci stěžovatelky MUDr. Hany Fialové, zastoupené Mgr. Tomášem Danielem, advokátem se sídlem T. G. Masaryka 10, Břeclav, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 10 Co 211/2012-143 ze dne 31. 5. 2012 a usnesení Okresního soudu v Olomouci č. j. 66 D 1259/2011-96 ze dne 3. 1. 2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 24. 9. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů pro jejich rozpor s čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Z obsahu ústavní stížnosti a ze spisu Okresního soudu v Olomouci (dále jen "okresní soud") sp. zn. 66 D 1259/2011 Ústavní soud zjistil, že okresní soud ve věci projednání dědictví po Anně Fialové usnesením č. j. 66 D 1259/2011-96 ze dne 3. 1. 2012 určil čistou hodnotu majetku ve společném jmění manželů a čistou hodnotu dědictví a schválil dědickou dohodu uzavřenou mezi Vojtěchem Fialou, Ing. Jitkou Holcovou a stěžovatelkou. Okresní soud dále rozhodl o odměně notářky a stanovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Stěžovatelka podala proti rozhodnutí okresního soudu odvolání, nicméně Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") jej usnesením č. j. 10 Co 211/2012-143 ze dne 31. 5. 2012 jako věcně správné potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Stěžovatelka napadla usnesení okresního a krajského soudu ústavní stížností, v níž namítala, že došlo k porušení zásady dvojinstančnosti, principu rovnosti účastníků řízení a práva domáhat se stanoveným postupem soudní ochrany. Stěžovatelka rozporovala jak celkový závěr krajského soudu, že usnesení okresního soudu je věcně správné, tak jednotlivé dílčí argumenty, o něž krajský soud své rozhodnutí opřel. Dle stěžovatelky nebylo pravdou, že byla řádně poučena o tom, že jsou-li aktiva či pasiva dědictví sporná, omezí se soud toliko na konstatování jejich spornosti s tím, že se účastníci mohou domáhat svých nároků mimo dědické řízení. Stěžovatelka rovněž nesouhlasila s názorem krajského soudu, že okresní soud postupoval v intencích zákona a nikterak nepochybil, pokud dohodu dědiců schválil, a že ani v průběhu odvolacího řízení nebylo zjištěno, že by dohoda odporovala dobrým mravům. Za správný bylo podle stěžovatelky možno označit toliko závěr, že pro rozhodnutí ve věci bylo podstatné zjištění, zda došlo k uzavření dohody o vypořádání dědictví mezi všemi dědici a zda byl vypořádán veškerý majetek náležející zůstavitelce ke dni úmrtí. Tyto podmínky však nebyly dle stěžovatelky splněny. Konstatování krajského soudu, že v odvolacím řízení nebyl zjištěn žádný další majetek, který by měl být do dědické dohody zahrnut, bylo nesprávné. Stejně tomu bylo i v případě tvrzení, že byl soupis aktiv a pasiv společného jmění, resp. soupis aktiv a pasiv dědictví, sestaven na základě shodných účastnických tvrzení a listin obsažených ve spise, jakož i tvrzení, že se ve vztahu k movitému majetku, který byl stěžovatelkou v odvolacím řízení konkretizován, krajský soud omezil na zjištění jeho spornosti; odvolací soud ve skutečnosti nic takového neučinil. Stěžovatelka dále namítla, že obecné soudy rozhodly způsobem, který nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu předvídat, a odepřely tak stěžovatelce možnost ve vztahu k rozhodným skutečnostem relevantně skutkově a právně argumentovat. Ze všech těchto důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud rozhodl, jak uvedeno výše, tzn., aby napadená rozhodnutí okresního a krajského soudu svým nálezem zrušil.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná, a splňovala i veškeré další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k přezkumu napadených rozhodnutí.
Podstata ústavní stížnosti tkvěla v nesouhlasu stěžovatelky se závěry, k nimž obecné soudy v rámci dědického řízení dospěly. Stěžovatelka namítala, že skutečnosti, o něž byla napadená rozhodnutí opřena, neměly oporu v obsahu spisu, tzn., zejména že nebyla platně uzavřena dědická dohoda, že nebylo rozhodnuto o veškerém majetku zůstavitelky a že se stěžovatelce nedostalo příslušného poučení.
Ústavní soud v prvé řadě podotýká, že není součástí soustavy obecných soudů, a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze tehdy, jestliže by v důsledku vydání takového rozhodnutí došlo k neoprávněnému zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.
Dle zjištění Ústavního soudu odpovídaly veškeré závěry obecných soudů obsahu soudního spisu; nebylo tedy možno přisvědčit stěžovatelce, která svou ústavní stížnost vystavěla na tvrzení opačném. Stěžovatelka byla v dědickém řízení zastoupena advokátem (týmž, který jí zastupuje v řízení o ústavní stížnosti), který jejím jménem dne 3. 1. 2012 uzavřel dědickou dohodu, jež sloužila jako podklad pro vydání napadeného rozhodnutí okresního soudu. Stejně tak z protokolu o jednání ze dne 3. 1. 2012 vyplývá, že se tomuto právnímu zástupci dostalo, stěžovatelkou zpochybňovaného, procesního poučení. Ostatně se všemi námitkami, které stěžovatelka vůči postupu okresního soudu vznesla, jakož i s dalšími argumenty uplatněnými v odvolacím řízení, se již v odůvodnění svého rozhodnutí logicky a srozumitelně vypořádal krajský soud, v podrobnostech lze proto na jeho rozhodnutí odkázat. Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, jež by bylo možno obecným soudům vytknout; námitku stěžovatelky, že došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces, proto neshledal důvodnou. Ústavní soud nemohl souhlasit ani s tvrzením stěžovatelky, že se jednalo o rozhodnutí, jež nebylo možno na základě přijatého skutkového stavu předvídat. Z obsahu spisového materiálu je zřejmé, že se stěžovatelka, resp. její právní zástupce, mohli v průběhu řízení ke všem relevantním skutečnostem vyjádřit a také tak učinili. Skutečnost, že obecné soudy rozhodly v rozporu s představou stěžovatelky, sama o sobě porušení jejích ústavně zaručených práv nezakládá.
Jelikož Ústavní soud nezjistil nic, co by svědčilo o existenci neoprávněného zásahu do stěžovatelčiných ústavně zaručených práv, nezbylo mu než její ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. října 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu