ECLI:CZ:US:2013:4.US.3700.11.1
sp. zn. IV. ÚS 3700/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele A. J., zastoupeného JUDr. Ivanem Brožem, advokátem Advokátní kanceláře se sídlem v Hradci Králové, Střelecká 672, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2011 č. j. 4 Tdo 1000/2011-21, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 5. 2011 č. j. 11 To 118/2011-247 a rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 7. 2. 2011 č. j. 2 T 178/2010-220, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Náchodě jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle něhož nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.
2. Jak se podává z ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu, stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 7. 2. 2011 č. j. 2 T 178/2010-220 uznán vinným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. z."), a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let s podmíněným odkladem výkonu trestu odnětí svobody na zkušební dobu dvou let. Dále mu bylo uloženo zaplatit Vojenské zdravotní pojišťovně České republiky částku 1.010,- Kč a poškozenému Romanu Rokošovi částku 20.321,- Kč. Uvedeného zločinu se měl stěžovatel dopustit tím, že dne 26. 2. 2010 na hranici pozemků ve vlastnictví poškozeného a stěžovatele poté, co jej poškozený fotografoval při kácení smrků ztepilých tvořících živý plot na hranici mezi uvedenými pozemky, se snažil poškozenému vytrhnout fotoaparát z ruky, což se mu podařilo až poté, co poškozenému způsobil zlomeninu 5. kůstky záprstní kosti levé ruky s nutností přiložení sádrové fixace, což u poškozeného vyvolalo následnou psychickou stresovou reakci v důsledku omezení v běžném způsobu života a zejména nemožnosti vykonávat své zaměstnaní učitele hry na dechové nástroje, přičemž pracovní neschopnost trvala u poškozeného do 11. 4. 2010. Stěžovatelem podané odvolání proti odsuzujícímu rozsudku Okresního soudu v Náchodě Krajský soud v Hradci Králové zamítl usnesením ze dne 10. 5. 2011 č. j. 11 To 118/2011-247. Podané dovolání Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 21. 9. 2011. č. j. 4 Tdo 1000/2011-21 jako zjevně neopodstatněné podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů.
3. Porušení čl. 8 odst. 2 Listiny stěžovatel spatřuje v tom, že trestní stíhání jeho osoby neproběhlo z důvodu, který stanoví zákon, neboť byl odsouzen za jednání, které nelze podle jeho názoru podřadil pod zločin loupeže ve smyslu ust. §173 odst. 1 tr. z. a toto pochybení soudu nalézacího a odvolacího nebylo zhojeno ani rozhodnutím dovolacího soudu. Stěžovatel uvádí jednotlivé provedené důkazy, kdy jediným přímým důkazem je výpověď poškozeného. I v případě ztotožnění se s důkazy pro něho nejnepříznivějšími je však dle stěžovatele zjevné, že byl odsouzen pro zločin, který nespáchal. Poukazuje v tomto ohledu na stanovisko Nejvyššího státního zastupitelství k podanému dovolání, podle kterého je postup obou soudů ukázkou mechanické aplikace formálního pojetí trestného činu. Dovolací soud přesto postup zvolený soudy prvního a druhého stupně akceptoval. Stěžovatel proto v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
4. Podle sdělení stěžovatelova zástupce ze dne 8. 2. 2013 a 5. 4. 2013 se na jeho klienta vztahuje amnestijní rozhodnutí prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013. Jeho klient však na projednání ústavní stížnosti Ústavním soudem trvá.
II.
5. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Okresního soudu v Náchodě sp. zn. 2 T 178/2010.
6. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že stěžovatel v zásadě pouze polemizuje s právními závěry rozhodnutí obecných soudů, přičemž uplatňuje argumentaci obsahově totožnou s onou, jíž se bránil již v průběhu trestního řízení, zejména pak v podaném dovolání, s níž se ve svém rozhodnutí podrobně vypořádal Nejvyšší soud. Stěžovatel se tak domáhá ze strany Ústavního soudu přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčovat opodstatněnosti jeho právního názoru. Uvedeným postupem staví stěžovatel Ústavní soud do role další opravné instance, která Ústavnímu soudu, jak vyslovil již v řadě svých rozhodnutí, nepřísluší. Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů [čl. 81 a čl. 91 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a proto není v zásadě oprávněn bez dalšího zasahovat do rozhodování těchto soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím bylo zasaženo do ústavně zaručených práv a svobod [§82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyslovuje námitky k hodnocení provedených důkazů a především ke stanovené právní kvalifikaci jeho jednání. K namítanému hodnocení provedených důkazů Ústavní soud připomíná, že z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy vychází též zásada volného hodnocení důkazů, z níž mimo jiné vyplývá, že Ústavnímu soudu nenáleží ve smyslu shora zmíněné zásady provádět přehodnocení dokazování, jež obecné soudy provedly. Takové přehodnocení důkazů ostatně stěžovatel v ústavní stížnosti ani nežádá s ohledem na jeho přesvědčení, že i při nejnepříznivějším hodnocení důkazů byl v jeho případě odsouzen za zločin, který nespáchal.
8. Podstatu ústavní stížnosti tak představuje stěžovatelův nesouhlas s právní kvalifikací jeho jednání obecnými soudy. Ústavní soud v tomto ohledu konstatuje, že touto základní stěžovatelovou námitkou se ve svém rozhodnutí zevrubně zabýval Nejvyšší soud, a to jak z hlediska naplnění formální skutkové podstaty, tak z hlediska společenské škodlivosti stěžovatelova jednání. Pokud jde o formální skutkovou podstatu zločinu loupeže podle ustanovení §173 odst. 1 tr. z., pak Nejvyšší soud podrobně vyložil jednotlivé součásti objektivní stránky zločinu loupeže, kdy vedle přisvojení zahrnuje zmocnění se věci i případy, kdy pachatel s věcí nezamýšlí disponovat trvale, ale jen po přechodnou dobu. Není tedy rozhodnou otázka, zda si stěžovatel chtěl věc přivlastnit nebo ji jen přechodně užívat, popř. s ní jinak naložit.
9. K otázce společenské škodlivosti Nejvyšší soud shledal, že jednání stěžovatele vůči poškozenému bylo takové intenzity, a to zejména se zřetelem na následky tohoto jednání na zdraví poškozeného, kdy k ochraně nelze využít méně efektivní prostředky mimo oblast trestního práva. Celkově pak dospěl Nejvyšší soud k závěru o logické návaznosti mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé. Z odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu Ústavní soud neshledal nepředvídatelnou interpretační libovůli, jíž chybí smysluplné odůvodnění, pokud jde o soulad skutkových zjištění a učiněných právních závěrů ve vztahu k naplnění předmětné skutkové podstaty zločinu loupeže podle ustanovení §173 odst. 1 tr. z. jednáním stěžovatele, jež by se promítala do roviny protiústavnosti ve smyslu porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv dle článku 8 odst. 2 Listiny.
10. Při zvážení všech tvrzení stěžovatele Ústavní soud s ohledem na výše uvedené neshledal v poměru k napadeným rozhodnutím obecných soudů nic, co by svědčilo pro jeho zásah a proto nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. dubna 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu