ECLI:CZ:US:2013:4.US.3740.12.2
sp. zn. IV. ÚS 3740/12
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Kůrky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Mgr.et Mgr.et Mgr. Iva Benedy, právně zastoupeného JUDr. Lukášem Michnou, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem advokátní kanceláře Praha 1, Rámová 1, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. července 2012, č.j. 4 As 41/2012-21, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že jím byla narušena jeho zaručená práva, zakotvená v čl. 6 odstavci 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, v čl. 36 a v čl. 38 odstavci 1 Listiny základních práv a svobod, a v čl. 4 Ústavy.
Usnesením Krajského soudu v v Ostravě ze dne 29. března 2012, č.j. 22 A 42/2012-15, byla odmítnuta správní žaloba stěžovatele. Následnou kasační stížnost Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítnul.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti především podrobně popsal genezi svého případu. Rozhodnutím rektora Univerzity Palackého v Olomouci ze dne 31. srpna 2007, nebyl jmenován děkanem Právnické fakulty UP, což napadl jednak odvoláním k Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy a rovněž správní žalobou (A), neboť si nebyl jist, zda správní odvolání je v projednávaném případě přípustné.
Správní žalobu (A) Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 19. listopadu 2007, č.j. 22 Ca 352/2007-29, odmítl jako předčasnou.
Dne 23. listopadu 2007 vydalo Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy rozhodnutí č.j. 25 997/2007-30, jímž odvolání odložilo, jako věc pracovněprávní, kterou nepřísluší řešit ve správním řízení. Toto rozhodnutí napadl stěžovatel rozkladem a současně správní žalobou (B). Rozklad ministr zamítnul rozhodnutím ze dne 22. února 2008, č.j. 29 114/2007-30, což stěžovatel opět napadl správní žalobou (C). Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. ledna 2010, č.j. 9 Ca 172/2007-73, ve věci správní žaloby (C), soud vyslovil nicotnost rozhodnutí ministra, neboť pracovněprávní problematika nepodléhá správnímu přezkumu. Se stejným odůvodněním rozhodl ve věci správní žaloby (B) Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. dubna 2010, č.j. 5 Ca 15/2008-57, o nicotnosti rozhodnutí Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy. Toto rozhodnutí stěžovatel napadl kasační stížností, o níž rozhodl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 24. listopadu 2010, č.j. 7 As 66/2010-119, jímž zrušil rozsudek Městského soudu v Praze z 30 dubna 2010, s tím, že jmenování děkanem je správním rozhodováním sui generis, proti kterému nejsou přípustné opravné prostředky ve správním řízení, ale přímo správní žaloba. Městský soud v Praze následně rozhodl rozsudkem ze dne 8. února 2012, č.j. 5 A 370/2011-163, o nicotnosti rozhodnutí Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy.
V důsledku zmíněného postupu podal stěžovatel správní žalobu (D) ke Krajskému soudu v Ostravě, která byla jako opožděná odmítnuta usnesením ze dne 29. března 2012, č.j. 22 A 42/2012-15. Následná kasační stížnost byla v ústavní stížnosti napadeným rozsudkem zamítnuta.
Stěžovatel spatřuje zkrácení ve svých právech spočívající v tom, že správní žaloba (A) byla odmítnuta pro předčasnost, průběh dalších správních řízení dospěl k podání správní žaloby (D), která byla naopak odmítnuta pro opožděnost. V projednávaném případě se jednalo o složitou věc, a proto nelze stěžovateli vyčítat, že v případě rozhodnutí o správní žalobě (A) nepodal kasační stížnost. V jeho případě se jednalo o situaci právně nepřehlednou, přičemž podle jeho přesvědčení není možné tuto nepřehlednost klást k tíži právě jemu.
Stěžovatel rovněž namítl, že v jeho případě rozhodoval Nejvyšší správní soud ve složení, v němž o věci rozhodovat neměl. Tak došlo k porušení jeho práv na zákonného soudce a Nejvyšší správní soud měl rozhodovat i v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2029/08, týkajícím se problematiky zákonného soudce. S ohledem na uvedené skutečnosti proto navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
K věci se na základě výzvy za účastníka řízení vyjádřila předsedkyně senátu 4 As Nejvyššího správního soudu. Ta se zaměřila především na otázku složení senátu Nejvyššího správního soudu rozhodujícího o kasační stížnosti stěžovatele a s odkazem rozvrh práce pro rok 2012 a jeho změny vysvětlila, proč věc projednal senát v daném složení. Postup Nejvyššího správního soudu byl v souladu s příslušnou judikaturou Ústavního soudu.
Vyjádření bylo stěžovateli zasláno k případné replice, tu však stěžovatel Ústavnímu soudu nepředložil.
K projednávané věci Ústavní soud předně konstatuje procesní okolnosti vedení řízení o ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla Ústavnímu soudu doručena dne 28. září 2012, a přidělena v souladu s rozvrhem práce soudci JUDr. Miloslavu Výbornému do IV. senátu. Na základě toho bylo stěžovateli akceptačním dopisem sděleno složení senátu rozhodujícího věc. Následně si soudce zpravodaj vyžádal spis Krajského soudu v Ostravě, který, s ohledem na jeho zapůjčení Ministerstvu spravedlnosti, byl Ústavnímu soudu postoupen teprve 15. března 2013. Poté si soudce zpravodaj vyžádal vyjádření účastníka řízení Nejvyššího správního soudu, které poskytl stěžovateli k případné replice. Ke dni 3. června 2013 skončilo funkční období soudce JUDr. Miloslava Výborného a věc byla, v souladu s rozvrhem práce, přidělena soudci zpravodaji Prof. JUDr. Vladimírovi Sládečkovi, DrSc. Ten však byl, usnesením Ústavního soudu ze dne 9. července 2013, č.j. IV. ÚS 3740/12-27, vyloučen z projednávání a rozhodování věci. Věc byla proto přidělena soudkyni zpravodajce JUDr. Vlastě Formánkové.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadeného rozhodnutí a spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 22 A 42/2012, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.
Při posuzování věci neshledal Ústavní soud ve složení senátu Nejvyššího správního soudu rozhodujícího kasační stížnost překážky vedoucí ke zkrácení v právu na zákonného soudce. Věc byla přidělena senátu 4 As, jehož složení bylo dáno rozvrhem práce pro rok 2012. V souladu s tímto rozvrhem došlo k vydání 2. změny v rozvrhu práce pro rok 2012, v němž byly věci nepřítomné soudkyně senátu 4 As přiděleny předsedovi soudu JUDr. Josefu Baxovi. Rozvrh práce i jeho změny jsou ostatně přístupné na stránkách Nejvyššího správního soudu. Nahrazování soudců senátu, jimž je věc řádně přidělena je možné jen při jejich legitimní nepřítomnosti, předvídatelným způsobem, tedy musí se řídit předem stanovenými pravidly obsaženými v rozvrhu práce. Tyto požadavky složení senátu Nejvyššího správního soudu splňuje.
Pokud se týká věcné stránky ústavní stížnosti, tedy vzájemného vztahu rozhodnutí o předčasnosti a rozhodnutí o opožděnosti správní žaloby, neshledal Ústavní soud tvrzené zkrácení v právech stěžovatele. Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovateli tak byly poskytnuty příslušné procesní prostředky k ochraně jeho práv, z nichž některé využil a některé nikoliv. Jak sám uvedl, správní žalobu (A) podal z důvodu právní jistoty. Přestože Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy rozhodlo o odložení správního odvolání, a to čtyři dny po vydání usnesení Krajského soudu v Ostravě o předčasnosti správní žaloby (A), rezignoval stěžovatel na podání kasační stížnosti proti usnesení krajského soudu a jeho úsilí se zaměřilo na užití dalších procesních nástrojů, ovšem ve vztahu ke správnímu řízení. Sám svým postupem tedy promeškal možnost uplatnit další procesní nástroj za situace, která, jak stěžovatel uvedl, byla nepřehledná. Sám se tedy zbavil možnosti soudního přezkumu, respektive omezil se v právu využití svých oprávnění, jehož jediným a bezprostředním důsledkem je situace, s níž není stěžovatel spokojen a kterou napadl v ústavní stížnosti.
Stěžovatel však neuvedl nic, co by svědčilo o tom, že postupem Nejvyššího správního soudu v jeho věci došlo k naříkaným zásahům do jeho základních práv. Kasační soud v řízení postupoval v souladu s procesními předpisy a své rozhodnutí řádně odůvodnil. Ústavní soud v tomto postupu neshledal tvrzený zásah.
Podle ustanovení §43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení Nejvyššího správního soudu, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. srpna 2013
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu