ECLI:CZ:US:2013:4.US.378.13.1
sp. zn. IV. ÚS 378/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného, ve věci stěžovatelů Václava Kukačky a Petra Kukačky, oba zastoupeni JUDr. Rudolfem Hrubým, advokátem se sídlem nám. Míru 140, Lišov, substitučně zastoupeni Mgr. Jiřím Písečkou, advokátem se sídlem Žižkova 1, České Budějovice, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2012 č. j. 28 Cdo 2023/2012-399, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 2. 2012 č. j. 22Co 2969/2011-382 a proti rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 9. 9. 2011 č. j. 3 C 30/2010-349, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 28. 1. 2013 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující základní formální podmínky projednatelnosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť mají za to, že jimi bylo porušeno zejména jejich právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a následující Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 Listiny a Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
V řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, se stěžovatelé domáhali vydání v napadených rozhodnutích specifikovaných pozemků, a to jako postoupeného nároku na vydání náhradních pozemků podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"). Podle obecných soudů nárok stěžovatelů zanikl k 31. 12. 2005, a to na základě §13 odst. 6 a odst. 7 zákona o půdě a článku VI. zákona č. 253/2003 Sb. S tím ovšem stěžovatelé nesouhlasí a nesouhlasili; zejména v této souvislosti zdůrazňovali - k čemuž před obecnými soudy neúspěšně navrhovali provedení řady důkazů - že jimi nabyté pohledávky nezískali ze spekulativních důvodů, k požadovaným pozemkům mají vztah, chtějí na nich hospodařit. Proto by na ně - řečeno zjednodušeně - mělo být pohlíženo jako na "původní oprávněné osoby" [srovnej k tomuto označení přiměřeně §11 odst. 2 zákona o půdě ve znění zákona č. 183/1993 Sb.] a nemělo by se na ně vztahovat omezení článku VI. zákona č. 253/2003 Sb., navazující na omezení zakotvené v článku V. téhož zákona.
Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Českém Krumlově sp. zn. 3 C 30/2010. Posoudil ústavní stížnost samu, jakož i napadená rozhodnutí. Dospěl přitom k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41) či sjednocovat jejich judikaturu. To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy); ani skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, str. 281). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; protože Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, je jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízeních (rozhodnutími v nich vydaných) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.
Na základě námitek stěžovatelů se Ústavní soud zabýval ústavností řízení před obecnými soudy, ze kterých vzešla napadená rozhodnutí. Podle zjištění Ústavního soudu základní práva stěžovatelů nebyla porušena. Státní moc byla uplatněna v souladu se zákonem, postavení stěžovatelů jako účastníků řízení bylo plně respektováno. Soudy zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něho podle zásady volného hodnocení důkazů právní závěry, které jsou v souladu s obecným právem. Tyto závěry pak správně aplikovaly, a to jak s ohledem na postup stěžovatelů v řízení, tak s ohledem na zásady restitučního řízení.
K argumentaci stěžovatelů Ústavní soud (nad rámec odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí, jež Ústavní soud shledává přiměřená a odkazuje na ně) dodává, že smyslem restitučního zákonodárství bylo zmírnit alespoň některé křivdy způsobené v období nesvobody. Ani stěžovatelé v ústavní stížnosti netvrdí, že by k pozemkům jsoucím předmětem přezkoumávaného řízení byli v postavení osob (jejich právních předchůdců), jímž takováto křivda způsobena byla. Na tom nic nemůže změnit ani okolnost, že k jiným pozemkům Václav Kukačka takové postavení měl a že i k nyní žádaným pozemkům mají oba stěžovatelé vztah a chtějí na nich hospodařit. Skutečnost, že zákonodárce stanovil pro "původní oprávněné osoby" a jejich dědice příznivější podmínky, než pro osoby, které do restitučních vztahů vstoupily na základě vlastního smluvního jednání, je legitimní.
Dle výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyla porušena základní práva (svobody) stěžovatelů daná ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána.
Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněnou, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 22. dubna 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu