ECLI:CZ:US:2013:4.US.3780.12.1
sp. zn. IV. ÚS 3780/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelky HRADECKÉ REALITNÍ s.r.o., se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 149, zastoupené JUDr. Jiřím Slezákem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Hradci Králové, Ulrichovo náměstí 737, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 58 Co 200/2012-107 ze dne 13. června 2012 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 41 EC 28/2009-81 ze dne 8. srpna 2011 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou ve lhůtě a splňující i ostatní náležitosti podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka s odkazem na porušení jejího práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Z předložené ústavní stížnosti a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 41 EC 28/2009 Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 2 uložil žalované Astro HK CZ, s.r.o. (dále jen "žalovaná") zaplatit stěžovatelce částku 9.251,50 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.), žalobu co do částky 27.448,50 Kč zamítl (výrok II.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 58 Co 200/2012-107 ze dne 13. června 2012 rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích II. a III. potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjadřuje nesouhlas s hmotněprávním posouzením věci učiněným obecnými soudy a k zásadním pochybením podle ní došlo též v důkazním procesu. Stěžovatelka tvrdí, že pochybení prvostupňového soudu namítala v odvolacím řízení, avšak odvolací soud nedostatky v rozhodování soudu prvního stupně pominul a jeho dle stěžovatelky z mnoha důvodů nepřezkoumatelné rozhodnutí nezrušil, ale jako věcně správné překvapivě potvrdil. Tím ani odvolací soud podle stěžovatelky nezaručil spravedlivé projednání její věci.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k meritornímu projednání věci, je vždy povinen přezkoumat formální (procesní) náležitosti a naplnění podmínek jejího věcného projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu, a to včetně podmínky podle ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, jímž je vyžadováno, aby před podáním ústavní stížnosti stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje.
Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelka v záhlaví citované rozhodnutí soudu prvního stupně napadla ústavní stížností v celém rozsahu, tedy ve všech jeho výrocích, avšak odvoláním jej napadla pouze ve výrocích II. a III. Protože tedy stran výroku I. rozhodnutí soudu prvního stupně stěžovatelka nevyčerpala řádný opravný prostředek, je ústavní stížnost v této části nepřípustná.
Následně vzal Ústavní soud v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu a jím potvrzené výroky rozhodnutí soudu prvního stupně (dále jen "relevantní rozhodnutí") a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v této části zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Postup v soudním řízení včetně provádění a hodnocení důkazů, interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů je záležitostí obecných soudů. Dále platí, že ne každé pochybení obecných soudů dosahuje ústavněprávní roviny a je způsobilé přivodit zásah do ústavně zaručených práv účastníků řízení.
Podle přesvědčení Ústavního soudu v projednávané věci obecné rozhodly relevantními rozhodnutími v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině. Obecné soudy dostatečně zjistily skutkový stav a svá rozhodnutí logicky, srozumitelně a dostatečně odůvodnily, přičemž jejich závěry podle náhledu Ústavního soudu nelze označit za projev libovůle, ani za extrémně rozporné s principy spravedlnosti. Ústavní soud tedy žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah nezjistil
S ohledem na výše uvedené skutečnosti tak Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 1 písm. e) a §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu z části jako nepřípustnou a z části jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 12. února 2013
Michaela Židlická v.r.
Předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu