ECLI:CZ:US:2013:4.US.380.13.1
sp. zn. IV. ÚS 380/13
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti A. L., t.č. ve vazební věznici Hradec Králové, právně zastoupeného JUDr. Lenkou Vincencovou, advokátkou se sídlem advokátní kanceláře Vysoké Mýto, Vraclavská 200/II, směřující proti usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. prosince 2012, č.j. 1 T 12/2012-627, a Vrchního soudu v Praze ze dne 18. prosince 2012, sp. zn. 10 To 116/2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno právo na osobní svobodu, zakotvené v čl. 8 odstavci 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 odstavci 1 Listiny, princip presumpce neviny, zakotvený v čl. 40 odstavci 2 Listiny, jakož i v čl. 6 odstavci 2 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), práva na obhajobu, zakotveného v čl. 40 odstavci 2 Listiny, i v čl. 6 odstavci 3 Úmluvy.
Shora citovaným usnesením Krajský soud v Hradci Králové ponechal stěžovatele nadále ve vazbě z důvodů dle §67 písmen a) a c) trestního řádu (výrok I.), žádost stěžovatele o propuštění z vazby zamítl (výrok II.) a nepřijal písemný slib stěžovatele ani záruku poskytnutou třetí osobou (výrok III.). Stížnost stěžovatele napadeným usnesením Vrchní soud v Praze zamítl.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že dne 4. května 2012 byl vzat do vazby pro důvody dle §67 písmen a), b) a c) trestního řádu poté, co byl obviněn ze spáchání trestného činu šíření pornografie dle §205 odstavce 1 písmene a) trestního zákona, trestného činu ohrožování výchovy mládeže dle §217 odstavce 1 písmene a) trestního zákona, trestného činu pohlavního zneužívání dle §242 odstavce 1 trestního zákona, trestného činu znásilnění dle §241 odstavce 1, a odstavce 3 písmene b) trestního zákona, zvlášť závažného zločinu znásilnění podle §185 odstavce 1, odstavce 2 písmene a) a odstavce 3 písmene a) trestního zákoníku, přečinu vydírání dle §175 odstavce 1 trestního zákoníku, a přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odstavce 1 a odstavce 2 písmene c) trestního zákoníku; trestní stíhání pro poslední čin bylo jako nepřípustné zastaveno.
Stěžovatel opakovaně podal žádost o propuštění z vazby, podruhé dne 5. listopadu 2012, o níž bylo rozhodnuto napadenými rozhodnutími. Tuto podal poté, co znalecký posudek, jehož absence vedla k nevyhovění první žádosti, prokázal, že jeho pobyt na svobodě není z psychiatrického hlediska pro společnost nebezpečný. Soudy přesto rozhodly o jeho ponechání ve vazbě s ohledem na hrozící trest, rozsah trestné činnosti a nebezpečí, že stěžovatel uprchne. Stěžovatel však od počátku rozsah trestné činnosti popíral a poukazoval na rozpory v dosavadním řízení. K tomu rovněž stěžovatel odkázal na judikaturu Ústavního soudu týkající vazby při existenci pouhé hrozby vysokého trestu. Stěžovatel rovněž zpochybňuje hrozbu pokračování v páchání trestné činnosti za situace, kdy k poslednímu stíhanému jednání mělo dojít devět měsíců před vzetím do vazby.
Napadená rozhodnutí pak nedostatečně odůvodnila závěry, k nimž soudy dospěly, stížnostní rozhodnutí se dostatečně nezabývalo argumentací stěžovatele. Zákonné důvody pro ponechání ve vazbě mají být aplikovány restriktivně. Soudy však nezohlednily ani vliv pobytu stěžovatele ve vazbě na okolnosti, které činí návrat k páchání trestné činnosti nepravděpodobným. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva stěžovatel konstatoval, že pro posouzení ponechání ve vazbě již nestačí podezření v té podobě, v jaké postačovalo k vzetí do vazby.
Ústavní soud se obrátil na Krajský soud v Hradci Králové se žádostí o vyjádření se k ústavní stížnosti. Předsedkyně senátu 1 T odkázala na písemné odůvodnění rozhodnutí, k věci zaslala opis obžaloby. Ústavní soud se se žádostí o vyjádření se k ústavní stížnosti obrátil i na Vrchní soud v Praze. Předseda senátu 10 To rovněž odkázal na písemné odůvodnění rozhodnutí. Za daného stavu věci tedy Ústavní soud tato sdělení k případné replice stěžovateli nepředkládal.
Poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.
Jak sám stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, byl stíhán a následně obžalován pro jednání, která se odehrála v jednom případě v červenci 2007, ve dvou případech o letních prázdninách 2009, v listopadu 2009, ve dvou případech o letních prázdninách 2010, nejméně v jednom případě v červenci 2011 a v průběhu školního roku 2010/2011. Poškozenou je neteř stěžovatele, u níž se v důsledku jednání stěžovatele začala rozvíjet posttraumatická stresová porucha. Pro čtyři trestné činy je stěžovatel ohrožen trestní sazbou v rozmezí 5 až 12 let. Krajský soud rozhodoval o ponechání stěžovatele ve vazbě ex lege s ohledem na podání obžaloby, tedy za situace, kdy okolnosti případu výrazněji zvýšily pravděpodobnost odsouzení stěžovatele pro popsané jednání. Současně posoudil i žádost stěžovatele o propuštění, předložený slib a záruku.
Rozhodnutí krajského soudu je stručné, nicméně vypořádalo se s podstatnými okolnostmi případu. Soud zohlednil "občasnost" páchání trestné činnosti v souvislosti s faktem, že stěžovatel je tzv. kvartální piják, přičemž své rozhodnutí založil i na výsledcích znaleckého posudku. Stížnostní soud pak poukázal na nesoulad mezi tvrzením stěžovatele o závěrech znaleckého posudku a skutečnými závěry.
To, že napadená rozhodnutí jsou stručná, nikterak nesnižuje skutečnost, že v daném kontextu dostatečně odůvodňují rozhodnutí soudů. Je totiž v jejich kompetenci, aby se znalostí konkrétních okolností a aktuálního stavu vyšetřování posoudily, zda existují či neexistují okolnosti pro uvalení vazby, potvrzení či nepotvrzení jejich důvodů a vydání příslušného rozhodnutí. Pracují přitom s konkrétními fakty individuálního případu. Jakkoliv se přitom může stěžovateli jevit, že jejich závěry jsou abstraktní, Ústavní soud neshledal pochybení obecných soudů při vydání rozhodnutí o vazbě stěžovatele, ani jejich nedostatečnost. Ústavní soud neshledal, že by v řízení, respektive v napadených rozhodnutích došlo k porušení práv stěžovatele způsobem, který v ústavní stížnosti namítl. Soudy nepřekročily svěřené pravomoci a s předloženými námitkami se vypořádaly.
Podle ustanovení §43 odstavce 2 písmene a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. března 2013
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu