ECLI:CZ:US:2013:4.US.3802.12.1
sp. zn. IV. ÚS 3802/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. D. K., zastoupené Mgr. Andreou Žatkovou, advokátkou, AK se sídlem Teslova 1125, 702 00 Ostrava - Přívoz, proti rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. 1. 2011 č. j. 10 C 152/2003-351, Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2011 č. j. 16 Co 113/2011-373 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2012 č. j. 28 Cdo 3315/2011-420, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka žádá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů v její věci pro porušení principu právního státu dle článku 1 odst. 1 Ústavy, principu vázanosti soudu zákonem a mezinárodní smlouvou ve smyslu článku 95 Ústavy, principu rovnosti zaručeného článkem 96 Ústavy a článkem 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na soudní ochranu garantovaného článkem 36 Listiny, zejména článkem 36 odst. 3 Listiny, a práva na ochranu majetku dle článku 11 Listiny. Dále stěžovatelka navrhuje, aby Městskému soudu v Praze a Obvodnímu soudu pro Prahu 2 byla uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit stěžovatelce náklady řízení v souladu s ustanovením §62 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil Ústavní soud, že Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 4. 2011 č. j. 16 Co 113/2011-373 potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. 1. 2011 č. j. 10 C 152/2003-351, jímž byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba, kterou se domáhala po žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti částky ve výši 262 380 Kč z titulu náhrady škody vzniklé jí nesprávným úředním postupem Policie ČR a soudů. Nárok na náhradu škody způsobené Policií ČR nezadržením zboží nacházejícího se u S. N. určeného stěžovatelkou ke komisnímu prodeji dle ustanovení §78 trestního řádu shledal promlčeným, neboť stěžovatelka o výši škody a škůdci věděla nejpozději dne 22. 1. 1992, kdy na S. N. podala trestní oznámení; soud rovněž neshledal příčinnou souvislost mezi postupem policie a vznikem škody, neboť stěžovatelka po nezadržení zboží policií mohla své zboží od N. převzít. Soud příčinnou souvislost neshledal ani v postupu Krajského soudu v Ostravě, který v následném trestním řízení vedeném proti N. nepřipustil účast stěžovatelky jako poškozené v trestním řízení; stěžovatelce nic nebránilo domáhat se tvrzeného nároku v občanskoprávním řízení. Kromě toho řetězec postupně nastupujících příčin a následků byl přetržen, neboť nejde o situaci, kdy jedna příčina vyvolá jako následek příčinu další; příčinná souvislost mezi postupem policie a trestním řízením tedy nebyla dána, pročež tvrzené pochybení policie je samostatným skutkem. V případě vykonávacího řízení vedeného Okresním soudem ve Frýdku - Místku soud připustil nesprávný úřední postup spočívající v tom, že soud stěžovatelku neseznámil s výsledky šetření dle ustanovení §260 odst. 2 o. s. ř., avšak opět neshledal příčinnou souvislost mezi ním a tvrzenou škodou, neboť průtahy nebyly podstatnou a rozhodující příčinou vzniku škody, protože v době podání stěžovatelčiny žádosti o zjištění zdrojů příjmů povinného byl povinný nezaměstnaný a nepobíral žádné dávky, tedy ani v případě absence průtahů by k uspokojení pohledávky stěžovatelky nedošlo; poté se povinný odstěhoval na Slovensko a nebyla tak dána pravomoc českých soudů k řízení o výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí povinného, přičemž stěžovatelka, ač poučena, se nedomáhala výkonu rozhodnutí u soudů ve Slovenské republice. Nejvyšší soud usnesením ze dne 6. 8. 2012 č. j. 28 Cdo 3315/2011-420 stěžovatelčino dovolání odmítl jako nepřípustné pro nedostatek zásadního právního významu rozhodnutí odvolacího soudu.
Stěžovatelka je přesvědčena, že její nárok na náhradu škody způsobené postupem policie není promlčen, poněvadž teprve vyčerpáním řádných a mimořádných opravných prostředků v rámci řízení o výkon rozhodnutí se s jistotou dozvěděla o naplnění všech aspektů odpovědnosti za škodu. Do tohoto okamžiku totiž nebylo postaveno najisto, zda se stěžovatelce nepodaří pohledávku vůči S. N. uspokojit a její žaloba by byla zamítnuta pro předčasnost. Stěžovatelka poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 642/05, dle kterého promlčecí doba nepočala běžet okamžikem doručení zrušovacího rozhodnutí, ale teprve okamžikem objektivizace škody rozhodnutím, kterým byla uložena povinnost k náhradě škody. Stěžovatelka má také za to, že rozhodnutí policie nezajistit zboží doprovázené dodacími listy stěžovatelky, avšak nikoli již doklady o zaplacení ceny zboží, představuje nesprávný úřední postup v situaci, kdy panovala vysoká pravděpodobnost, že se jedná o zboží, ve vztahu ke kterému byla prověřována trestná činnost spočívající v odebírání zboží s úmyslem za něj nezaplatit. Nesprávný úřední postup stěžovatelka shledává též ve skutečnosti, že nebyly dány podmínky pro nepřipuštění stěžovatelky jakožto poškozené v trestním řízení, jestliže výše škody byla součástí skutkové věty v odsuzujícím rozsudku, dále ve skutečnosti, že usnesení o nepřipuštění stěžovatelčiny účasti nebylo vyhotoveno a zasláno stěžovatelce či jejímu tehdejšímu zmocněnci; pokud by stěžovatelka získala exekuční titul, mohla podat návrh na výkon rozhodnutí před odchodem povinného na Slovensko. Právní závěr o neexistenci příčinné souvislosti ohledně vymáhacího řízení stěžovatelka rozporuje tvrzením, podle kterého pokud by byla včas seznámena s výsledkem šetření dle ustanovení §260 odst. 2 o. s. ř., navrhla by okamžitě výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí povinného, tj. před odstěhováním povinného na Slovensko. Za rozpornou s dobrými mravy považuje stěžovatelka skutečnost, že je jí kladena k tíži její nevědomost o majetkových poměrech povinného a že jako předpoklad naplnění příčinné souvislosti je požadováno vedení vymáhacího řízení na Slovensku v situaci, kdy totéž řízení v České republice bylo zmařeno průtahy soudu. Konečně stěžovatelka shledává příčinnou souvislost se způsobenou škodou v případě řízení o výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí, kdy soud nereagoval na její další žádost o zjištění zdrojů příjmů povinného ani na stěžovatelčino sdělení, že povinný se ve svém dřívějším bydlišti nenachází.
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložila včas k podání ústavní stížnosti oprávněná a advokátem zastoupená stěžovatelka; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)].
Pochybení takového charakteru Ústavní soud v projednávané věci neshledal. Obecné soudy se podrobně vypořádaly se všemi námitkami, které stěžovatelka opakuje v ústavní stížnosti, a proto Ústavní soud na rozhodnutí obecných soudů, zejména soudu nalézacího a odvolacího, odkazuje maje jejich závěry za racionální a hájitelné. Z uvedeného zvláště zdůrazňuje závěry odvolacího soudu týkající se absence nepřerušeného sledu jednotlivých příčin a následků v otázce příčinné souvislosti mezi tvrzeným pochybením policie a vzniklou škodou (srov. str. 5 rozsudku) a na skutečnost, že postup policie byl přezkoumán nadřízenými orgány. K námitce rozporu s dobrými mravy postačí odkázat na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu (srov. str. 6). Závěry nálezu sp. zn. IV. ÚS 642/05 týkající se počátku běhu promlčecí doby v případě stěžovatelčina nároku na náhradu škody nejsou ve stěžovatelčině věci aplikovatelné, neboť se jedná o odlišnou věc, a to o škodu vzniklou v důsledku povinnosti zaplatit náklady obhajoby osobou zproštěnou obžaloby.
Z výše vyloženého je patrno, že se stěžovatelce nezdařilo doložit porušení jí ústavně zaručených práv a svobod, a proto Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. S ohledem na výsledek řízení nemohlo být vyhověno akcesorickému návrhu na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. ledna 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu