ECLI:CZ:US:2013:4.US.3852.12.1
sp. zn. IV. ÚS 3852/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele Pavla P. (jedná se o pseudonym), zastoupeného JUDr. Mgr. Karlem Horákem, advokátem, AK se sídlem Na Poříčí 12, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 28. 8. 2012 č. j. 15 Co 518/2012-46, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku obecného soudu v jeho rodinněprávní věci z důvodu porušení práva na spravedlivý proces zaručeného článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i práv garantovaných článkem 1 a článkem 90 Ústavy.
Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisu Okresního soudu v Pelhřimově sp. zn. 1 C 17/2012 zjistil Ústavní soud, že Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 28. 8. 2012 č. j. 15 Co 518/2012-46 potvrdil rozsudek Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 4. 5. 2012 č. j. 1 C 17/2012-27, jímž byla zamítnuta stěžovatelova žaloba o určení, že stěžovatel není otcem nezletilé Jany P. (jedná se o pseudonym), narozené za trvání manželství stěžovatele s matkou nezletilé. Soud konstatoval, že délku popěrné lhůty manžela matky nezletilé je třeba určit na základě článku II. zákona č. 84/2010 Sb. tak, že se použije ustanovení §57 odst. 1 zákona o rodině ve znění ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, tj. jedná se o lhůtu v délce šesti měsíců ode dne, kdy manželu vzniknou důvodné pochybnosti o tom, že je otcem dítěte; nejpozději však do tří let od narození dítěte. Současně aplikoval zásady vyslovené v nálezu Ústavního soudu uveřejněného ve Sbírce zákonů pod č. 244/2010 Sb., kterým bylo zrušeno dřívější ustanovení §57 odst. 1 zákona o rodině, a dospěl k závěru, že stěžovatelova žaloba podaná v době absence lhůty pro popření otcovství manžela matky nemohla obstát, protože již v průběhu původní popěrné doby měl stěžovatel důvodné pochybnosti o svém otcovství, přesto kroky k popření otcovství nečinil.
Stěžovatel uvádí, že žalobu na popření otcovství podal dne 3. 2. 2012, tedy v době, kdy nebyla stanovena žádná lhůta pro popření otcovství, neboť ta byla zrušena nálezem Ústavního soudu ke dni 1. 1. 2012 a nově byla tato lhůta stanovena s účinností teprve ode dne 20. 3. 2012. Je přesvědčen, že obecné soudy nepřípustně vyšly z článku II. zákona č. 84/2012 Sb., který představuje pravou retroaktivitu, jež ohrožuje jeho právní jistotu a narušuje jeho legitimní očekávání.
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložil včas k podání ústavní stížnosti oprávněný a advokátem zastoupený stěžovatel; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
Ústavní soud ve své judikatuře vymezil pojem pravé retroaktivity právních norem jako situaci, kdy právní norma působí vznik právních vztahů před její účinností za podmínek, které teprve dodatečně stanovila, nebo pokud dochází ke změně právních vztahů vzniklých podle staré právní úpravy, a to ještě před účinností nového zákona [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 53/10 ze dne 19. 4. 2011 (N 75/61 SbNU 137; 119/2011 Sb.), odst. 144.]. Ústava neobsahuje explicitní zákaz retroaktivity právních norem pro všechny oblasti práva, ten však vyplývá ze zásady právního státu podle článku 1 odst. 1 Ústavy, k jehož znakům patří i princip právní jistoty a ochrany důvěry občana v právo [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 215/94 ze dne 8. 6. 1995 (N 30/3 SbNU 227)]. Obsahem tohoto zákazu jako ústavního principu zároveň není vyloučení jakéhokoliv zpětného působení právní normy, nýbrž pouze takového, jež současně představuje zásah do principů ochrany důvěry v právo, právní jistoty, resp. nabytých práv [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96 ze dne 4. 2. 1997 (N 13/7 SbNU 87; 63/1997 Sb.), sp. zn. Pl. ÚS 51/2000 ze dne 13. 3. 2001 (N 42/21 SbNU 369; 128/2001 Sb.), nález sp. zn. Pl. ÚS 38/06 ze dne 6. 2. 2007 (N 23/44 SbNU 279; 84/2007 Sb.)], přičemž porušením zásady ochrany nabytých práv by byla pouze taková změna, která by se zpětnou účinností zhoršila právní postavení subjektu práva [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 51/2000]. Uvedené zásady představují rovněž kritérium pro případné připuštění výjimek ze zákazu pravé retroaktivity, z nichž některé ve své dosavadní judikatuře konkretizoval i Ústavní soud. Např. ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 21/96 uvedl, že o oprávněné důvěře v právo (ve stálost právního řádu) nelze uvažovat v případě, kdy právní subjekt musí, resp. musel s retroaktivní regulací počítat. Za takovou situaci označil působení právní normy stojící v příkrém rozporu se zásadními, obecně uznanými principy humanity a morálky. Odkázal ale i na právní názor, že zpětnou působnost zákona na občanskoprávní poměry by bylo možno odůvodnit též veřejným pořádkem (ordre public), především jestliže by byly dotčeny předpisy absolutně kogentní, jež byly vydány v důsledku určité mezní situace přerodu hodnot ve společnosti. Za jiný příklad přípustnosti pravé retroaktivity označil neaplikování právního předpisu na skutečnosti, jež nastaly v době jeho účinnosti, pokud Ústavní soud konstatoval rozpor takovéhoto právního předpisu s ústavním pořádkem a aplikace tohoto právního předpisu ve vertikálním právním vztahu, tedy právním vztahu mezi státem a jednotlivcem, příp. výjimečně ve vztazích horizontálních, by vedla k porušení základního práva jednotlivce [srov. nálezy sp. zn. IV. ÚS 1777/07 ze dne 18. 12. 2007 (N 228/47 SbNU 983), bod 19., nález sp. zn. Pl. ÚS 15/09 ze dne 8. 7. 2010 (N 139/58 SbNU 141; 244/2010 Sb.), body 53. a 54., sp. zn. Pl. ÚS 53/10].
Stěžovateli je nutno přisvědčit v názoru, že článek II. zákona č. 84/2012 Sb., působí zpětně, a to dokonce ve formě retroaktivity pravé. Přesto se nejedná o nedovolenou zpětnou účinnost, neboť jí nebyl porušen princip ochrany nabytých práv ani princip právní jistoty jednotlivce. Cílem nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 15/09 ze dne 8. 7. 2010 (N 139/58 SbNU 141; 244/2010 Sb.), jímž bylo s účinností od 1. 1. 2012 zrušeno ustanovení §57 odst. 1 zákona o rodině stanovící popěrnou lhůtu manžela matky a jímž se stěžovateli v důsledku nedostatečně rychlé reakce zákonodárce otevřela možnost zahájit řízení o popření otcovství k nezletilé, nebylo zaručení časově neomezeného práva popřít otcovství (srov. bod 55. tohoto nálezu), které mělo být - dle názoru stěžovatele - později nepřípustně odňato v důsledku retroaktivního působení dodatečně přijaté právní normy. Nález nezpochybnil existenci lhůty samotné, ale pouze její délku (srov. bod 37. a 48. nálezu) a poskytl zákonodárci prostor délku popěrné doby znovu zvážit a nově ji upravit v souladu se zásadami vyslovenými v tomto nálezu a čerpajícími též z judikatury Evropského soudu pro lidská práva. Z tohoto důvodu není opory pro závěr, že ve stěžovatelově věci je třeba upřednostnit nahodilou možnost, která se mu naskytla souhrou okolností, nad zájmem dítěte (srov. též článek 3 Úmluvy o právech dítěte) na stabilitě právních vztahů, jejichž existenci stěžovatel dříve žádným právně relevantním způsobem nezpochybnil, ačkoli tak učinit mohl. Namítá-li stěžovatel, že napadeným rozhodnutím krajského soudu byla dotčena právní jistota, patří se poznamenat, že naopak jeho žaloba směřovala k narušení právní jistoty a nerespektování zájmu nezletilé dcery stěžovatele; nejedná se o situaci, kdy by zájem na ochraně dítěte byl výrazně snížen konkrétními okolnostmi jako např. dospělost dítěte, finanční nezávislost či souhlas dítěte s popřením otcovství (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Paulík proti Slovensku ze dne 10. 10. 2006 č. 10699/05). S ohledem na výše uvedené Ústavní soud neshledal důvod ke zrušení článku II. zákona č. 84/2012 Sb., což ostatně stěžovatel ani v ústavní stížnosti nežádal.
Jestliže však důvody pro derogaci zmíněného intertemporálního ustanovení shledány nebyly, nelze dospět ani k závěru o protiústavnosti stěžovaných rozhodnutí obecných soudů, neboť jak rozsudek nalézacího soudu, tak potvrzující rozsudek soudu odvolacího zjevně byly výsledkem zcela přesné aplikace právě onoho přechodného ustanovení zákona č. 84/2012 Sb.
Pro úplnost se sluší poznamenat, že krajský soud posoudil přípustnost stěžovatelovy žaloby v souladu se zásadami, které Ústavní soud formuloval ve výše zmiňovaném nálezu.
Vzhledem k tomu, že se stěžovateli nezdařilo doložit porušení jemu ústavně zaručených práv a svobod, odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. února 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu