ECLI:CZ:US:2013:4.US.3878.12.1
sp. zn. IV. ÚS 3878/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelky Dany Jirátové, zastoupené JUDr. Michalem Kloudou, advokátem Advokátní kanceláře se sídlem v Praze, Štěpánská 49, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2012 č. j. 28 Cdo 1923/2012-63, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2012 č. j. 68 Co 554/2011-50 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 9. 2011 č. j. 16 C 68/2010-29, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na odepření práva na náhradu škody, zaručeného čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.
2. Jak se podává z ústavní stížnosti a jejích příloh, Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 19. 9. 2011 č. j. 16 C 68/2010-29 zamítl stěžovatelčinu žalobu, jíž se po České republice - České národní bance domáhala zaplacení ve výroku specifikované částky představující náhradu škody vzniklé tím, že Česká národní banka (dále jen "ČNB") po zavedení nucené správy na Realitbanku, a. s., neuspokojila vklad stěžovatelky v této bance. Stěžovatelka jako sestra členky představenstva Realitbanky, a. s., byla z výplaty náhrad vkladů u Realitbanky vyloučena v důsledku rozhodnutí č. 7 vydaného správcem pověřeným výkonem nucené správy v Realitbance, a. s., jímž byly upraveny podmínky vyplacení náhrad dle podmínek stanovených ČNB, z nichž jednou z podmínek bylo vyloučení právnických a fyzických osob se zvláštním vztahem k bance dle ustanovení §19 zákona č. 21/1992 Sb., o bankách. ČNB se podle názoru stěžovatelky tímto jejím neoprávněným a diskriminačním vyloučením z výplaty náhrad vkladů dopustila nesprávného úředního postupu. Obvodní soud pro Prahu 1 v zamítavém rozsudku vyložil, že ČNB se nesprávného úředního postupu nedopustila, neboť neměla zákonem či jiným předpisem uloženu povinnost poskytnout klientům banky se zavedenou nucenou správou vyplatit vklady vkladatelů, na které se nevztahovalo zákonné pojištění vkladů. Pokud ČNB výplatu náhrad za vklady podmínila eliminací osob se zvláštním vztahem k bance ve smyslu §19 zákona č. 21/1992 Sb., o bankách (tedy obecně definované skupiny osob), nelze v takovém postupu shledat porušení právních předpisů a diskriminační přístup. Stěžovatelka navíc nárok na náhradu škody uplatnila u soudu až po uplynutí tříleté promlčecí doby. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 1. 2012 č. j. 68 Co 554/2011-50 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Stěžovatelkou podané dovolání Nejvyšší soud usnesením ze dne 18. 7. 2012 č. j. 28 Cdo 1923/2012-63 odmítl jako nepřípustné. Zdůraznil přitom, že dohoda mezi ČNB a Realitbankou, a. s., o přistoupení k závazku byla uzavřena dle ustanovení §534 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a má povahu soukromoprávního úkonu. ČNB byla oprávněna upravit podmínky svého přistoupení k závazku dlužníka a nezahrnout tak mezi osoby určené k vyplacení vkladů jistý obecně stanovený okruh subjektů.
3. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá, že ČNB jednala v předmětné věci s cílem zabezpečit stabilizaci bankovního sektoru a činila tak jako orgán veřejné moci a nikoliv jako soukromoprávní subjekt. Zdůrazňuje, že dle jejího názoru je ČNB právnickou osobou s postavením veřejnoprávního subjektu, přičemž jedná-li v mezích své zákonem stanovené působnosti a cílí-li své jednání na plnění zákonem uložených úkolů, nejedná se o výhradně soukromoprávní subjekt, zvláště pokud ztráta vzniklá z plnění závazku založeného smlouvou mezi ČNB a Realitbankou, a. s., byla hrazena ze státního rozpočtu. Ačkoli ČNB při plnění svých veřejnoprávních úkolů použila soukromoprávního prostředku, nevystupovala vůči dlužníkovi jako rovnocenný subjekt. Stěžovatelka dovozuje, že akceptace výkladu podaného obecnými soudy by vedla k vyloučení odpovědnosti orgánu veřejné moci za škodu způsobenou při plnění úkolů, k nimž byl zřízen, pokud tento jedná nad rámec svých veřejnoprávních povinností. S ohledem na tvrzené porušení ústavně zaručeného práva na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem stěžovatelka v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
II.
4. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost není důvodná.
5. Jak Ústavní soud ustáleně zdůrazňuje ve svých rozhodnutích, jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Ústavní soud není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy, není soudem nadřízeným obecným soudům a nemůže na sebe přebírat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Ústavní soud se proto nezabývá eventuálním porušením běžných práv chráněných jednoduchým právem, pokud ovšem takové porušení současně neznamená vybočení z mezí daných rámcem ústavně zaručených práv nebo svobod [§82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
6. Provádět příslušný výklad podústavního práva a aplikovat jeho normy zásadně přísluší obecným soudům, které jsou Ústavou povolány k tomu, aby poskytovaly ochranu právům, včetně ústavně garantovaných základních práv a svobod. Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi vyložil podmínky, při jejichž naplnění má nesprávný výklad a aplikace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Je tomu tak v případech, kdy výklad pomíjí možný jiný, ústavně konformní výklad, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v právní nauce a soudní praxi respektován, resp., jemuž chybí smysluplné odůvodnění a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli.
7. Shora uvedeného pochybení při výkladu podústavního práva se však obecné soudy v nyní posuzované věci nedopustily, jak již Ústavní soud shledal v typově obdobné věci v usnesení sp. zn. IV. ÚS 3877/12 ze dne 27. 11. 2012 (dostupné na http://nalus.usoud.cz). Naopak se stěžovatelčinou věcí pečlivě zabývaly a podrobně a srozumitelně vysvětlily, proč nebyly dány podmínky pro vznik odpovědnosti státu za škodu. Ústavní soud spatřuje obecnými soudy učiněné právní závěry za ústavně souladné a v tomto ohledu postačí pro stručnost na odůvodnění jejich rozhodnutí pouze odkázat, aniž by Ústavní soud považoval za nutné jejich argumentaci znovu opakovat.
8. K otázce stěžovatelkou zmíněné diskriminace Ústavní soud vyložil již ve výše zmíněném usnesení sp. zn. IV. ÚS 3877/12, že ne každé nerovné zacházení s různými subjekty lze kvalifikovat jako porušení principu rovnosti, a tedy jako protiprávní diskriminaci jedněch subjektů ve srovnání se subjekty jinými. Zásadě rovnosti v právech je proto třeba rozumět tak, že právní rozlišování v přístupu k určitým právům nesmí být projevem libovůle, neplyne z ní však závěr, že by každému muselo být přiznáno jakékoli právo. V tomto ohledu Ústavní soud uvedl podmínky, které by musely být naplněny, aby došlo k porušení principu rovnosti, jehož intenzita porušení by pak mohla svědčit i o porušení jiného základního práva. Jestliže tedy ČNB vyplatila vklady nad rámec své zákonné povinnosti klientům Realitbanky, avšak z poskytnutí tohoto beneficia vyloučila osoby mající k předmětné bance blízký vztah, nedopustila se nepřípustné diskriminace, neboť zvolené odlišující kritérium spočívající v tom, že tyto osoby měly vliv na chod Realitbanky, resp. byly obeznámeny se situací v ní, má rozumné opodstatnění a je tak z ústavního hlediska akceptovatelné.
9. Při zvážení všech tvrzení stěžovatelky Ústavní soud konstatuje, že se stěžovatelce nezdařilo doložit tvrzené porušení ústavně zaručeného práva na náhradu škody, a proto nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. března 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu