infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 16.01.2013, sp. zn. IV. ÚS 3890/12 [ usnesení / VÝBORNÝ / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2013:4.US.3890.12.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2013:4.US.3890.12.1
sp. zn. IV. ÚS 3890/12 Usnesení Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti T. V., zastoupeného JUDr. Klárou Long Slámovou, advokátkou, AK se sídlem v Praze 4, Urbánkova 3360, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. 7. 2012 č. j. 23 Co 343/2011-798 a rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 24. 3. 2011 čj. 22 P 162/2009-606, spojené s návrhem na zrušení části ustanovení §26 odst. 2 ve slovech "může" a "je-li to v zájmu dítěte a budou-li tak lépe zajištěny jeho potřeby", §27 odst. 2 věty první, §27 odst. 2 věty druhé ve slově "opakovaně", §27 odst. 3, §96 odst. 1 věty druhé, §99 odst. 1 věty druhé zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, a ustanovení §30 odst. 1 části věty první ve slovech "jestliže je to nezbytně třeba k ochraně jeho zájmů", §138 odst. 1 části věty první ve slovech "a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva", §272 a §273 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, takto: Ústavní stížnost a s ní spojený návrh na zrušení části ustanovení §26 odst. 2 ve slovech "může" a "je-li to v zájmu dítěte a budou-li tak lépe zajištěny jeho potřeby", §27 odst. 2 věty první, §27 odst. 2 věty druhé ve slově "opakovaně", §27 odst. 3, §96 odst. 1 věty druhé, §99 odst. 1 věty druhé zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, a ustanovení §30 odst. 1 části věty první ve slovech "jestliže je to nezbytně třeba k ochraně jeho zájmů", §138 odst. 1 části věty první ve slovech "a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva", §272 a §273 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, se odmítají. Odůvodnění: I. Návrhem podaným k poštovní přepravě dne 8. 10. 2012 a doplněným dne 22. 10. 2012 se T. V. (dále jen "otec" případně "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o jeho návrzích na změnu styku s nezletilými dětmi a snížení výživného a o návrzích M. V. ("dále jen "matka") na zvýšení výživného a zákaz styku dětí s otcem. Spolu s ústavní stížností stěžovatel podal návrh na zrušení v záhlaví uvedených ustanovení, resp. jejich částí zákona o rodině a občanského soudního řádu. Stěžovatel dále s odvoláním na ustanovení §83 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), požádal o náhradu nákladů zastoupení. Návrh odůvodnil tvrzením, že nemá dostatek finančních prostředků na zaplacení právního zastoupení. II. Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Kolíně (dále též jen "nalézací soud") sp. zn. 22 P 162/2009 vyplývají následující skutečnosti. Dne 24. 3. 2011 nalézací soud rozsudek Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 16. 5. 2007 ve znění rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 8. 2008, kterým byl naposledy upraven styk otce s nezletilými dětmi, změnil tak, že otci se zakazuje styk s nezletilými dětmi Pavlem a Stanislavem /jedná se o pseudonymy/ (výrok I.), návrh otce na změnu úpravy styku s nezletilými dětmi zamítl (výrok II.), návrh matky na zvýšení výživného zamítl (výrok III.), návrh otce na snížení výživného zamítl (výrok IV.) a rozhodl o nákladech řízení státu a účastníků (výroky V. a VI.). Dne 24. 7. 2012 Krajský soud v Praze (dále též jen "odvolací soud") k odvolání otce proti výrokům I., II. a IV. rozsudek nalézacího soudu ze dne 24. 3. 2011 ve výrocích I. a II. potvrdil (výrok I.), ve výroku IV. změnil tak, že se výživné snižuje od 1. 1. 2011 pro nezletilého Pavla na 1 000 Kč měsíčně a pro nezletilého Stanislava na 800 Kč měsíčně, a tím změnil rozsudek Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 30. 4. 2008 (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky III. a IV.). III. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). V části II. ústavní stížnosti stěžovatel mimo jiné uvedl, že jeho věc nebyla projednána nezávislým a nestranným soudem, a že byl odňat svému zákonnému soudci. K tomuto zásahu mělo dojít usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2009, který - poté, co se v říjnu a listopadu roku 2008 všichni soudci občanskoprávního úseku Okresního soudu v Kutné Hoře prohlásili podjatými ve věci téhož soudu sp. zn. P 133/2006 - posledně jmenovanému soudu věc odňal a přikázal Okresnímu soudu v Kolíně. Stěžovatel byl toho názoru, že soudci se "prohlásili podjatými účelově, a to pouze z důvodu, by v této věci nemuseli rozhodovat." Stěžovatel je přesvědčen, že tímto postupem byl odňat svému zákonnému soudci, neboť jeho věc neměla být přikázána jinému soudu, ale měl ji rozhodovat jiný soudce Okresního soudu v Kutné Hoře; jednání se pak protáhlo o několik měsíců, což mělo vliv na rozhodnutí ve věci samé a zapříčinilo prokazatelné průtahy v řízení. Stěžovatel dále tvrdil, že odvolací soud se nezabýval námitkou podjatosti jeho senátu 23 (zejména soudkyně JUDr. Burianové, která na stěžovatele podala trestní oznámení, v důsledku něhož bylo vůči němu zahájeno trestní stíhání) s odůvodněním, že námitka podjatosti byla podána opožděně. Stěžovatel však podal námitku ihned, co se dověděl o složení senátu při jednání dne 17. 7. 2012; jmenovaná soudkyně však nepostupovala podle ustanovení §15 odst. 1 o. s. ř. a nevyloučila se. Takto mu bylo odepřeno právo domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Stěžovatel též namítal, že v řízení před nalézacím a odvolacím soudem byla porušena rovnost účastníků řízení tím, že matka nemusela prokazovat rostoucí výdaje na bydlení a na děti, resp. soudu předložila jen čestné prohlášení, sám však musel dokladovat všechna svá tvrzení. Matka byla zvýhodněna také tím, že nalézací soud stěžovateli výživné nesnížil na jím požadovanou výši "a to bez ohledu na skutečnost, že rozhodnutí bylo následně změněno, neboť spotřebované výživné se nevrací." Stěžovatel podotkl, že "rozhodnutím byl vydán do stavu nouze", neboť po zaplacení výživného a nákladů na bydlení mu nezbydou žádné prostředky na zajištění svých základních potřeb. V rámci tvrzení o průtazích v řízení před nalézacím a odvolacím soudem stěžovatel uvedl, že řízení započalo dne 8. 12. 2008 podáním návrhu na snížení výživného a návrhu na úpravu styku s dětmi, přičemž k rozhodnutí o těchto návrzích došlo až 24. 3. 2011, resp. 24. 7. 2012, a právní moci rozhodnutí nabylo až koncem srpna 2012, tj. po uplynutí více než 44 měsíců. Dodnes nebylo rozhodnuto ani o návrzích na nařízení výkonu rozhodnutí, v důsledku čehož své děti více jak tři roky neviděl, ačkoliv byl nucen platit výživné 2 900 Kč měsíčně. Stěžovatel zdůraznil, že zákazem styku s jeho nezletilými dětmi bylo porušeno jemu zaručené právo na péči a výchovu dětí; stejně tak bylo porušeno i právo dětí na rodičovskou výchovu a péči. Nezletilé děti viděl v průběhu pěti let (od dubna 2006 do ledna 2011) pouhých 15 hodin, což zcela logicky komunikaci a vztahy narušilo, nezničilo však vzpomínky dětí na vztah s otcem před rozvodem, který shodně označily jako bezkonfliktní a dobrý. Znalecké posudky neobjevily žádná hmatatelná rizika, která by mohla bránit styku nezletilých s otcem, a zejména z nich nevyplynulo, že by zájmy dětí vyžadovaly zákaz styku s otcem. K vydání zákazu styku dětí s otcem tak nebyl žádný zákonný důvod ve smyslu §27 odst. 2 a 3 zákona o rodině, v důsledku čehož byl zcela proti zájmům společnosti a v příkrém rozporu s Listinou zcela nedůvodně zbaven svého práva na rodičovskou péči a výchovu. Nalézací soud se k ústavní stížnosti nevyjádřil - ač k tomu vyzván - vyjádření odvolacího soudu Ústavní soud nevyžadoval. IV. Ústavní soud ústavní stížnost a návrhy s ní spojené odmítl z následujících důvodů. A. K tvrzenému porušení základního práva na nezávislý a nestranný soud a zákonného soudce zaručených čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny K tvrzení stěžovatele, že jeho věc byla v prvním stupni odňata zákonnému soudci a v odvolacím řízení nebyla projednána nestranným soudem, Ústavní soud připomíná, že je nezbytně nutné, aby soudy v demokratické společnosti vzbuzovaly důvěru u veřejnosti. Proto již mnohokrát zdůraznil, že soud musí být nestranný. V této části však ústavní stížnost posoudil jako nepřípustnou z dále uvedených důvodů. Jednou z podmínek věcného projednání ústavní stížnosti je vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje. Ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přitom nerozlišuje mezi řádnými a mimořádnými opravnými prostředky; stěžovatelé jsou tedy povinni vyčerpat oba druhy procesních prostředků, s výjimkou žaloby na obnovu řízení, která je citovaným ustanovením výslovně vyloučena. Podle ustanovení §229 odst. 1 o. s. ř. žalobou pro zmatečnost účastník může napadnout pravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu, kterým bylo řízení skončeno, mimo jiné za situace, že ve věci rozhodoval vyloučený soudce nebo přísedící. Byť z ústavní stížnosti ani vyžádaného spisu není zřejmé, zda stěžovatel žalobu (žaloby) pro zmatečnost podal, nelze než učinit závěr, že v této části je ústavní stížnost stěžovatele nepřípustná pro nevyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva ve smyslu ustanovení §43 odst. 1 písm. e) ve spojení s ustanovením §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu [srov. též stanovisko pléna sp. zn. Pl.ÚS-st. 26/08 ze dne 16. 12. 2008 (ST 26/51 SbNU 839; 79/2009 Sb.)]. K tvrzenému porušení rovnosti účastníků řízení Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že rovností účastníků v řízení se zabýval v řadě svých rozhodnutí. Např. v nálezu ze dne 3. 9. 1998 sp. zn. IV. ÚS 13/98 (N 98/12 SbNU 45) uvedl, že "zásada rovnosti stran je stěžejní zásadou spravedlivého procesu. Je zakotvena v čl. 37 odst. 3 Listiny a v čl. 96 odst. l Ústavy České republiky a promítá se také do řady ustanovení procesních předpisů. Občanský soudní řád výslovně rovnost účastníků řízení stanoví v ustanovení §18, z něhož pro soudy plyne povinnost zajistit účastníkům stejné, tj. rovnocenné možnosti k uplatňování jejich práv.". Podle nálezu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 15/01 (N 164/24 SbNU 201 "K ústavním principům tvořícím jeden z komponentů základního práva na spravedlivý proces patří i princip "rovnosti zbraní", resp. princip rovnosti příležitostí (čili princip rovnosti všech účastníků řízení) podle čl. 37 odst. 3 Listiny, čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. .... Princip "rovnosti zbraní" (čl. 6 odst. 1 Úmluvy) se výrazně promítl v dosavadní judikatuře Evropského soudu pro lidská práva. Lze jej v této souvislosti charakterizovat zejména tím, že dle názoru soudu jeho základem je myšlenka rovnosti, pročež je srovnatelný s principem zákazu diskriminace dle čl. 14 Úmluvy." Z obecného tvrzení stěžovatele, že na rozdíl od matky musel "dokladovat" svá tvrzení, nelze jakékoliv porušení rovnosti účastníků vyvodit, neboť soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede (§120 odst. 1 o. s. ř.), a za podmínek ustanovení §120 odst. 2 o. s. ř. je povinen provést i jiné důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, než byly účastníky navrhovány. Tvrzení o porušení rovnosti účastníků řízení rozdílným přístupem obecných soudů při dokazování proto Ústavní soud shledal zjevně neopodstatněným. K tvrzení o zbytečných průtazích v řízení K tvrzení o průtazích v řízení před nalézacím a odvolacím soudem Ústavní soud především konstatuje, že v projednávaném případě se jedná o ústavní stížnost směřující proti postupu obecných soudů v řízení, které v době podání ústavní stížnosti již bylo pravomocně skončeno. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že nabytím účinnosti (dne 27. 4. 2006) zákona č. 160/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, bylo legální definicí (§13 odst. 1 věta třetí, §22 odst. 1 věta třetí citovaného zákona) najisto postaveno, že nesprávným úředním postupem, za který stát či územní samosprávné celky nesou odpovědnost, je i porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Týmž zákonem byla do právního řádu České republiky vnesena možnost v případech neodůvodněných průtahů řízení nárokovat kromě náhrady škody i poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (§31a citovaného zákona). Procesními prostředky k ochraně práva narušeného v již skončeném právním řízení (včetně řízení soudního) neodůvodněnými průtahy jsou proto v důsledku přijetí citované právní úpravy uplatnění nároku na náhradu škody v předběžném projednání, respektive žaloba v případě neposkytnutí náhrady ve lhůtě 6 měsíců (je-li nárok uplatňován vůči státu), a žaloba (je-li nárok na náhradu škody uplatňován vůči územnímu celku, či jde-li o uplatnění nároku na zadostiučinění), jakož i všechny procesní prostředky uplatnitelné v občanskoprávním řízení takovou žalobou zahájeném. Vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby (čl. 89 odst. 2 Ústavy). Pokud by proto Ústavní soud po nabytí účinnosti zákona č. 160/2006 Sb. ještě předtím, než by v příslušném řízení bylo zjišťováno, zda k namítaným průtahům neodůvodněně došlo a zda v důsledku jejich existence je dán nárok na náhradu škody či na poskytnutí zadostiučinění, sám autoritativně existenci neodůvodněných průtahů konstatoval, nebo naopak zamítnutím ústavní stížnosti či jejím odmítnutím pro zjevnou neopodstatněnost jejich existenci vyloučil, závazně by prejudikoval závěr o základním předpokladu oprávněnosti nároku uplatňovaného ať už v předběžném projednání u příslušného úřadu, nebo v řízení soudním. Tím by Ústavní soud vykonal státní moc v rozporu s čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny; stěžovateli by tím Ústavní soud navíc, a to zvláště v případě zamítnutí ústavní stížnosti či jejího odmítnutí pro zjevnou neopodstatněnost, odňal v rozporu s čl. 38 odst. 1 Listiny právo na zákonného soudce (obecného soudu), neboť rozhodnutí o tom, zda náleží či nikoli právo na náhradu škody (popř. na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění), předpokladem něhož je zjištění neodůvodněných průtahů, přísluší v případě sporu obecným soudům rozhodujícím v občanskoprávním řízení. Ústavní soud odkazuje na svoji standardní judikaturu, dle níž napadá-li ústavní stížnost pravomocné rozhodnutí orgánu veřejné moci pro porušení základního práva na projednání věci bez zbytečných průtahů, má důvodnost takovéto argumentace za následek kasaci pouze tehdy, jestliže průtahy v řízení ovlivnily nedodržení dalších ústavních principů řádného procesu nebo aplikaci hmotných ústavních práv (k čemuž v projednávaném případě nedošlo). Samotné průtahy v řízení tedy nejsou důvodem pro vydání kasačního nálezu [srov. např. nález ze dne 10. 7. 1997 sp. zn. III. ÚS 70/97 (N 96/8 SbNU 375)]. Ústavní soud by proto nemohl napadená rozhodnutí zrušit jen pro pouhé průtahy v řízení, byť by i jejich existenci konstatoval (srov. usnesení ze dne 16. 8. 2007, sp. zn. III. ÚS 716/06, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Z výše uvedených důvodů Ústavní soud shledal i v této části ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou. K tvrzenému porušení základního práva na péči o děti a jejich výchovu zaručeného čl. 32 odst. 4 Listiny, resp. čl. 8 Úmluvy Stěžovatel dále tvrdil, že zákazem styku s jeho nezletilými dětmi bylo porušeno základní právo na péči a výchovu dětí zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny a že byl tohoto základního práva zcela nedůvodně zbaven; poukázal na ustanovení §27 odst. 2 a 3 zákona o rodině a uvedl, že zákaz styku byl zcela proti zájmům společnosti i v příkrém rozporu s Listinou. Článek 32 odst. 4 Listiny stanoví, že "[p]ráva rodičů mohou být omezena... jen rozhodnutím soudu na základě zákona"; článek 8 odst. 2 Úmluvy stanoví, že "[s]tátní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem ... ." Každý zásah do rodinného života, resp. do práva rodiče na péči o děti a jejich výchovu, tak musí mít zákonný podklad. Nerespektování zákonné úpravy omezení rodičovské péče je současně i porušením Listiny a Úmluvy. Ústavní soud je oprávněn soulad se zákonem v případě potřeby přezkoumávat při respektování zásady, že jsou to především obecné soudy, které zákon vykládají a aplikují. Ústavní soud souhlasí se stěžovatelem v tom, že zákazem styku s nezletilými dětmi bylo zasaženo do výše uvedeného základního práva na péči a výchovu dětí, jemuž v systému Úmluvy odpovídá základní právo na respektování rodinného života zaručené v čl. 8 Úmluvy. Takový zásah by byl porušením čl. 32 odst. 4 Listiny, resp. čl. 8 Úmluvy, pokud by nebyl "v souladu se zákonem", nesledoval legitimní cíl nebo cíle podle čl. 8 odst. 2 Úmluvy a nebyl pro dosažení sledovaného cíle nebo cílů "nezbytný v demokratické společnosti." K ospravedlnitelnosti zásahu Stěžovatel zřejmě nepopírá, že ústavní stížností napadená rozhodnutí měla svůj základ v zákoně, zejména ust. §27 odst. 3 zákona o rodině, dle něhož "[j]estliže je to nutné v zájmu dítěte, soud styk dítěte s rodičem omezí nebo jej i zakáže", a sledovala ochranu zájmů dětí, což je podle ustanovení čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte "předním hlediskem" při jakékoliv činnosti týkající se dětí a legitimním cílem ve smyslu čl. 8 odst. 2 Úmluvy. Zbývá proto posoudit, zda zákaz styku s dětmi může být považován za "nezbytný v demokratické společnosti." Nezbytnost zásahu Při posuzování, zda zákaz styku otce s nezletilými byl "nezbytný v demokratické společnosti", musí Ústavní soud posoudit, zda ve světle případu jako celku důvody uvedené k ospravedlnění tohoto opatření byly relevantní a dostatečné pro účely výše citovaných článků Listiny a Úmluvy. V každém takovém případě má nepochybně rozhodující význam zvážení toho, co bylo v nejlepším zájmu dítěte (k uvedenému srov. též čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte). Navíc musí být přihlédnuto k tomu, že obecné soudy mají výhodu přímého kontaktu se všemi dotčenými osobami. Rodinný život rodičů s jejich dětmi není absolutně spojen s manželstvím a vskutku nepřestává následkem rozvodu manželského páru. Nicméně s ohledem na případy, kde společný život rodičů prakticky neexistuje nebo je přerušen, jako za okolností daného případu, je legitimní, nebo dokonce nezbytné, aby zákon obsahoval pravidla upravující vztah mezi rodiči a dětmi, které se liší od pravidel normálně aplikovatelných, kdy rodinná jednota je udržována. Úkolem Ústavního soudu není nahrazovat obecné soudy při výkonu jejich odpovědnosti v oblasti výchovy a styku rodičů s dětmi, ale spíše posoudit, ve světle příslušných ustanovení Listiny a Úmluvy, jakož i Úmluvy o právech dítěte rozhodnutí přijatá těmito orgány při výkonu svěřených pravomocí a přiznané možnosti uvážení. Rozsah uvážení přiznávaný obecným soudům se bude lišit v závislosti na povaze dané otázky a významu zájmů, o které jde. Zejména při rozhodování o svěření do výchovy Evropský soud pro lidská práva (dále jen "ESLP") uznal, že obecné soudy požívají širokou míru uvážení. Nicméně přísnější posouzení je vyžadováno při dalších omezeních rodičovských práv, jako např. omezení styku. Taková další omezení obsahují nebezpečí, že rodinné vazby mezi dítětem a jedním nebo oběma rodiči by mohly být účinně omezeny (srov. rozsudek ESLP ze dne 26. 2. 2004 ve věci Görgülü proti Německu, stížnost č. 74969/01, odst. 42 a násl., a tam uvedená rozhodnutí). Článek 8 Úmluvy také vyžaduje, aby obecné soudy dodržovaly spravedlivou rovnováhu mezi zájmy dítěte a zájmy rodičů, a aby přisuzovaly zvláštní význam nejlepším zájmům dítěte, které, v závislosti na jejich povaze a závažnosti, mohou převážit nad zájmy rodičů. Rodič nemůže být oprávněn podle čl. 8 Úmluvy k takovému opatření, jež by poškodilo zdraví dítěte a jeho rozvoj. Právo na respektování rodinného života ve smyslu čl. 8 Úmluvy zahrnuje právo rozvedeného rodiče, kterému nebylo dítě svěřeno do péče po rozvodu, mít přístup ke svému dítěti a stýkat se s ním. Přirozená vazba mezi rodičem a dítětem má zásadní význam; tam, kde skutečný "rodinný život" ve smyslu "žít společně" skončil, pokračující styk mezi nimi je žádoucí, a měla by v zásadě zůstat možná. Respektování rodinného života ve smyslu čl. 8 Úmluvy tak předpokládá, že tento kontakt by neměl být odepřen, pokud k tomu nejsou zásadní důvody. Aplikace obecných principů na projednávaný případ Pokud jde o pozastavení styku s dětmi, Ústavní soud poznamenává, že nalézací soud založil své rozhodnutí na obsáhlém dokazování, z něhož mimo jiné dovodil, že u dětí přetrvává strach z otce, styk s ním opakovaně odmítají, jejich vztahy k otci jsou nadále narušené a dle znalce by byl styk v současné době kontraproduktivní; soud vzal v úvahu názor dětí ve věku 15,5 a 13 let, který děti projevily při vyšetření u znalce i při konfrontaci s otcem a dospěl k závěru, že v zájmu nezletilých v současné době bude, aby se styk s otcem neuskutečňoval. Vztahy mezi otcem a dětmi, které při výkonu asistovaných styků směřovaly ke zlepšení, byly narušeny fyzickým útokem otce na matku a další osoby v dubnu 2009 a od té doby se styk neuskutečňuje (následně byl otec odsouzen pro trestný čin porušování domovní svobody k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, přičemž již v roce 2006 byl za skutek spáchaný v přítomnosti dětí uznán vinným trestnými činy výtržnictví a ublížení na zdraví a odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 4 měsíců). Z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu na str. 8 je zjevné, že v souladu s doporučením znalce bude nezbytné, aby otec absolvoval terapeutickou péči zaměřenou na změnu jeho chování, což soud považoval za základ pro obnovení vztahů s nezletilými dětmi; současně byla doporučena systematická psychoterapie oběma dětem, jejímž cílem bude překonání obav z otce, aby došlo k obnovení vazeb dětí k otci tak, že by v budoucnu mohl probíhat běžný kontakt. Z uvedeného je zřejmé, že soudem vyslovený zákaz styku otce s nezletilými dětmi není fatální, má dočasnou povahu, přičemž délku jeho trvání bude otec schopen vlastním jednáním efektivně ovlivnit a po změně poměrů navrhnout obnovení styku s nezletilými. Odvolací soud vyšel ze zjištění nalézacího soudu a dospěl ke stejnému závěru, že styk nezletilých dětí s otcem by ohrozil jejich duševní zdraví; s ohledem na věk obou dětí, jimž v době výslechu před odvolacím soudem bylo 14 a 16 let, zohlednil jejich vlastní názor. Za uvedených okolností stěžovatel nemohl být oprávněně frustrován z bezvýslednosti svých pokusů o realizaci styku, neboť svým jednáním ke zhoršení vztahů se svými dětmi přispěl. V důsledku uvedeného proto nedošlo k porušení článku 32 odst. 1 Listiny, resp. článku 8 Úmluvy. K tomu sluší se dodat, že soudy ve věci rozhodující zajisté správně vzaly v úvahu při posuzování stěžovatelova případu též čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Zájem nezletilých dětí stěžovatele totiž vskutku musil být předním hlediskem při úvaze soudu, zda je styk otce s nezletilými hoden zákazu. V dané souvislosti pak Ústavní soud dodává, že - obecně uváženo - je v zájmu dětí, aby jejich rodinné vazby s otcem byly obnoveny, neboť jejich přerušení znamená odříznutí dětí od svých kořenů, což může být ospravedlněno pouze dočasně, resp. ve výjimečných případech. Je ovšem nejen na dětech a jejich matce, ale i (a možná především) na stěžovateli, aby již rozjitřené vztahy mezi ním a jeho dětmi nebyly podobně jako v minulosti bořeny, nýbrž citlivě budovány. B. K derogačnímu návrhu K tvrzené protiústavnosti části ustanovení §26 odst. 2, §27 odst. 2 věty první, §27 odst. 2 věty druhé ve slově "opakovaně", §27 odst. 3, §96 odst. 1 věty druhé, §99 odst. 1 věty druhé zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, a ustanovení §30 odst. 1 části věty první ve slovech "jestliže je to nezbytně třeba k ochraně jeho zájmů", §138 odst. 1 části věty první ve slovech "a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva", §272 a §273 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, Ústavní soud uvádí, že z odůvodnění ústavní stížnosti v části VI. v bodech 1. až 9. neplynou jakékoliv relevantní důvody, z nichž by bylo možné dovodit jejich protiústavnost; stejně tak ani Ústavní soud neshledal jakékoliv náznaky protiústavnosti těchto ustanovení, resp. jejich částí. IV. Ústavní soud nevyhověl návrhu stěžovatele na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem, neboť výsledek řízení postup dle ustanovení §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu to neumožnil. Z výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl zčásti jako nepřípustnou podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) a zčásti jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a návrh s ní spojený jako zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. b) z důvodu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné. V Brně dne 16. ledna 2013 Michaela Židlická, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu
Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2013:4.US.3890.12.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka IV. ÚS 3890/12
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 16. 1. 2013
Datum vyhlášení  
Datum podání 10. 10. 2012
Datum zpřístupnění 15. 2. 2013
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - KS Praha
SOUD - OS Kolín
Soudce zpravodaj Výborný Miloslav
Napadený akt rozhodnutí soudu
zákon; 94/1963 Sb.; o rodině, ve znění pozdějších předpisů; §26/2 ve slovech "může" a "je-li to v zájmu dítěte a budou-li tak lépe zajištěny jeho potřeby", §27/2 věty první a věty druhé ve slově "opakovaně", §27/3, §96/1 věty druhé, §99/1 věty druhé
zákon; 99/1963 Sb.; občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů; §30/1 věta první ve slovech "a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva", §272, §273
Typ výroku odmítnuto pro nepřípustnost
odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb., čl. 32 odst.4, čl. 38 odst.2, čl. 37 odst.3, čl. 38 odst.1
  • 209/1992 Sb./Sb.m.s., #0 čl. 8
Ostatní dotčené předpisy
  • 82/1998 Sb., §13 odst.1
  • 94/1963 Sb., §96 odst.1, §99 odst.1, §26 odst.2, §27 odst.2, §27 odst.3
  • 99/1963 Sb., §272, §30 odst.1, §138 odst.1, §273, §229 odst.1
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/procesní prostředky k ochraně práva/žaloba pro zmatečnost
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovnost účastníků řízení, rovnost „zbraní“
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo na projednání věci bez zbytečných průtahů
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na ochranu rodičovství, rodiny a dětí /práva rodičů ve vztahu k dětem
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na zákonného soudce
Věcný rejstřík žaloba/pro zmatečnost
opravný prostředek - mimořádný
styk rodičů s nezletilými dětmi
rodina
škoda/náhrada
škoda/odpovědnost za škodu
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=4-3890-12_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 77836
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-04-22