ECLI:CZ:US:2013:4.US.3918.12.1
sp. zn. IV. ÚS 3918/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Marka Michala, zastoupeného JUDr. Danou Novákovou, advokátkou advokátní kanceláře se sídlem Žďár nad Sázavou, Nádražní 54, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. KSBR 24 INS 15829/2011, 1 VSOL 187/2012-A-69 ze dne 11. července 2012 a proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. KSBR 24 INS 15829/2011-A-27 ze dne 30. ledna 2012 takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Podáním učiněným podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na porušení jeho práv zaručených čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i čl. 10 Všeobecné deklarace lidských práv a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí. Zároveň stěžovatel navrhl, aby bylo rozhodnuto, že náklady na jeho zastoupení před Ústavním soudem hradí stát.
Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Brně usnesením č. j. KSBR 24 INS 15829/2011-A-27 ze dne 30. ledna 2012 zjistil úpadek stěžovatele (výrok I.), na majetek stěžovatele prohlásil konkurs (výrok II.), rozhodl, že konkurs bude veden jako konkurs nepatrný (výrok III.), ve výroku IV. ustanovil insolvenčním správcem obchodní společnost GESTORE v.o.s. a dále pod výroky V. až VII. učinil nezbytné výzvy dle insolvenčního zákona, pod výroky VIII. až X. rozhodl o konání přezkumného jednání a o úkolech insolvenčního správce k tomuto jednání a pod výroky XI. a XII. deklaroval, že rozhodnutí insolvenčního soudu bude zveřejněno v insolvenčním rejstříku a že usnesení je účinné od okamžiku zveřejnění v insolvenčním rejstříku. K odvolání stěžovatele proti výroku I., II. a prvnímu odstavci výroku IV. usnesení soudu prvního stupně Vrchní soud v Olomouci usnesením č. j. KSBR 24 INS 15829/2011, 1 VSOL 187/2012-A-69 ze dne 11. července 2012 usnesení soudu prvního stupně ve výroku I., II. a prvním odstavci výroku IV. potvrdil.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že dne 5. září 2011 spol. MIDESTA, s.r.o. podala na jeho majetek insolvenční návrh, který opřela o tvrzení, že má vůči němu pohledávku ve výši 1.119.500,- Kč. Stěžovatel ve vyjádření k němu mimo jiné uvedl, že pohledávky, které údajně má za ním spol. MIDESTA, s.r.o. a spol. VARDON, s.r.o., byly uhrazeny, což doložil zápočtem ze dne 28. srpna 2008. Stěžovatel dále argumentoval tím, že rozhodčí nález, o který uvedené společnosti opírají svůj nárok, je předmětem soudního řízení vedeného u Obvodního soudu v Praze 1 pod sp.zn. 16 C 13/2009 (dále jen "rozhodčí nález") s tím, že je přesvědčen, že byl vydán nezákonně a bude zrušen. Stěžovatel podle ústavní stížnosti dále vyjádřil přesvědčení, že navrhovatel insolvenčního návrhu si této skutečnosti byl vědom, a proto se rozhodl podat insolvenční návrh v mezidobí než bude Obvodním soudem v Praze 1 ve věci rozhodnuto.
Spol. VARDON, s.r.o. a spol. MIDESTA, s.r.o. podle stěžovatele poté, co došlo k rozdělení pohledávky, která byla předmětem rozhodčího nálezu, podaly návrh na výkon rozhodnutí k vymožení pohledávky přisouzené jim tímto nálezem. Přestože podle stěžovatele Obvodní soud pro Prahu 1 odložil vykonatelnost rozhodčího nálezu do pravomocného rozhodnutí ve věci, nemohl stěžovatel s majetkem blokovaným exekucí nakládat a tím se dostal do platební neschopnosti a nemohl tak zaplatit ostatní pohledávky, které jsou nyní v insolvenčním řízení vůči němu uplatněny. Stěžovatel je přesvědčen o tom, že je přinejmenším v rozporu s dobrými mravy, aby v dané věci profitovala z jeho majetku společnost a právní nástupce této společnosti, která svým nezákonným jednáním zavinila, že stěžovatel nemohl dlouhodobě nakládat se svým majetkem a řádně hradit své závazky.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že je dlouhodobě nemocný a jeho onemocnění mu neumožňuje cestovat, protože má velké bolesti. Tento jeho nepříznivý zdravotní stav mu tedy podle jeho tvrzení neumožňuje, aby byl schopen účinně se bránit v probíhajícím insolvenčním řízení. Přes to, že tuto skutečnost stěžovatel doložil opakovaně insolvenčnímu soudu, ten nevyhověl jeho žádosti o odročení jednání, na kterém bylo vydáno v záhlaví citované usnesení. Stěžovatel tvrdí, že nemá možnost přístupu na internet a je odkázán na informace, které mu sdělí soudy poštou. Z těchto důvodů se nedověděl, že insolvenční soud nevyhověl jeho žádosti o odročení jednání, které bylo nařízeno na 30. ledna 2012, protože usnesení insolvenčního soudu o nevyhovění jeho žádosti č. j. KSBR 24 INS 15829/201 l-A-19 ze dne 27. ledna 2012 mu bylo doručeno současně se v záhlaví citovaným rozhodnutím o úpadku vydaném dne 30. ledna 2012. Stěžovatel tedy vytýká insolvenčnímu soudu, že ve věci jednal, aniž by stěžovateli řádně sdělil, že jeho žádosti o odročení nevyhovuje nebo mu - pokud hrozilo nebezpečí z prodlení - alespoň ustanovil opatrovníka.
Stejným způsobem podle stěžovatele proběhlo u insolvenčního soudu i řízení o přezkoumání pohledávek, když stěžovatel se nemohl účastnit daného jednání a nemohl uplatnit svá práva, která má podle insolvenčního zákona. Zejména mu tak podle jeho tvrzení bylo upřeno právo na popření zjišťované pohledávky, a tak se veškeré pohledávky, vč. těch, které jsou předmětem výše uvedeného rozhodčího nálezu, staly dle ust. §192 odst. 3 insolvenčního zákona vykonatelnými.
Obdobná situace podle ústavní stížnosti nastala i v řízení o odvolání stěžovatele proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí soudu prvního stupně, když odvolací soud byl informován o zdravotním stavu stěžovatele ze spisu soudu prvního stupně, stěžovatel v řízení před odvolacím soudem doložil, že není schopen se ze zdravotních důvodů jednání účastnit a výslovně požádal o ustanovení zástupce k ochraně svých práv, avšak odvolací soud přesto jednal a ve věci bez účasti stěžovatele rozhodl.
Stěžovatel uvádí, že nemá žádný majetek mimo ten, který je blokován exekucí nařízenou na základě sporného rozhodčího nálezu. Z těchto důvodů si stěžovatel nemůže zaplatit právní zastoupení ve věci. Zdravotní stav pak stěžovateli dlouhodobě neumožňuje, aby se účastnil jednání nařízených v insolvenčním řízení, nebo si alespoň zajistil aktuální informace z insolvenčního rejstříku. Pokud mu pak soud neustanovil opatrovníka nebo jiného zástupce, došlo podle stěžovatele k porušení jeho práva na spravedlivý proces, neboť se nemohl účastnit soudního řízení a řádně hájit svá práva.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Postup v soudním řízení včetně interpretace a aplikace právních předpisů je záležitostí obecných soudů.
Ústavní soud předně konstatuje, že podle jeho náhledu byl obecnými soudy v řízení dostatečně zjištěn skutkový stav a důvody, pro které obecné soudy rozhodly rozhodnutími, s nimiž stěžovatel nesouhlasí, jsou v jejich odůvodnění v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny. Ústavní soud v tomto ohledu v záhlaví citovaná rozhodnutí považuje za projev nezávislého soudního rozhodování a pro stručnost tedy především odkazuje na jejich odůvodnění.
K námitce stěžovatele stran spornosti pohledávky spol. MIDESTA, s.r.o. Ústavní soud pouze zdůrazňuje (a je to zcela jasné z odůvodnění v záhlaví citovaného rozhodnutí insolvenčního soudu), že pohledávku tohoto navrhovatele s ohledem na námitky proti ní stěžovatelem vznesené insolvenční soud nehodnotil, když insolvenční návrh podal i další navrhovatel spol. AB-CREDIT a.s. disponující pohledávkou za stěžovatelem přiznanou elektronickým platebním rozkazem a i bez zřetele k pohledávce spol. MIDESTA, s.r.o. tedy byly podmínky pro prohlášení konkursu na majetek stěžovatele splněny. Tato jeho námitka tak není důvodná.
Nedůvodné jsou pak též námitky stěžovatele stran toho, že mu nebyl ustanoven zástupce nebo opatrovník a námitky ohledně nemožnosti se účastnit jednání před insolvenčním i odvolacím soudem.
Podle zjištění Ústavního soudu insolvenční soud nařídil k projednání insolvenčního návrhu původně jednání na pondělí 12. prosince 2011. K žádosti stěžovatele, doručené insolvenčnímu soudu ve čtvrtek dne 8. prosince 2012, toto jednání usnesením ze dne 13. prosince 2011 tento soud odročil na pondělí 16. ledna 2012. K další žádosti stěžovatele, doručené insolvenčnímu soudu ve čtvrtek dne 12. ledna 2012, insolvenční soud toto jednání opět odročil, a to na pondělí 30. ledna 2012 v 8:00 hod. Žádost o odročení tohoto jednání stěžovatel doručil insolvenčnímu soudu dne 26. ledna, tedy stejně jako v předchozích případech, ve čtvrtek před jednáním nařízeným na následující pondělí. Této třetí žádosti insolvenční soud samostatným usnesením č. j. KSBR 24 INS 15829/2011, 1 VSOL 187/2012-A-19 ze dne 27. ledna 2012 nevyhověl, přičemž k důvodům tohoto jeho rozhodnutí nemá Ústavní soud žádných výhrad. Navíc toto rozhodnutí stěžovatel projednávanou ústavní stížností nenapadl.
Je sice pravdou, že uvedené usnesení o tom, že insolvenční soud žádosti stěžovatele o odročení jednání nařízeného na 30. ledna 2012 nevyhověl, nebylo stěžovateli před jednáním doručeno. Bylo však, jak uvedl odvolací soud a ověřil Ústavní soud, dne 27. ledna 2012 zveřejněno v insolvenčním rejstříku. Ačkoli stěžovatel tvrdí, že nemá internet, má Ústavní soud za to, že pokud stěžovateli jeho zdravotní stav dovolil zajistit sepis a odeslání žádosti o odročení jednání, dovolil mu i zajistit si přístup k internetu (který je v současnosti běžně dostupný) a nahlédnout do insolvenčního rejstříku, popřípadě prostřednictvím třetí osoby informaci o rozhodnutí o jeho žádosti o odročení jednání z insolvenčního rejstříku získat. Stěžovatel navíc dle údajů obsažených ve spise zřejmě disponuje mobilním telefonem, takže i jeho prostřednictvím si informaci o tom, jak byla vyřízena jeho žádost o odročení jednání, mohl zjistit. A i pokud by mobilním telefonem nedisponoval, jistě bylo v jeho možnostech si jej obstarat, popřípadě prostřednictvím třetí osoby potřebnou informaci o rozhodnutí o jeho žádosti od soudu získat.
Podle náhledu Ústavního soudu navíc nebylo v možnostech soudu, s ohledem na to, jak krátce před nařízeným jednáním stěžovatel žádost o odročení jednání podal, stěžovateli rozhodnutí o jeho žádosti doručit poštou, neboť i kdyby hned následující den, kdy o žádosti stěžovatele rozhodl, rozhodnutí vypravil k poštovní přepravě, získal by je stěžovatel nejdříve v pondělí, kdy však již v 8 hodin začínalo v budově soudu vzdálené cca 90 km od stěžovatelova bydliště toto jednání. V předchozích dvou případech, kdy stěžovateli bylo v jeho žádostech o odročení jednání vyhověno, byla rozhodnutí o jeho žádostech vydávána vždy hned následující den po jejich doručení, takže stěžovatel měl předpokládat, že tomu tak bude i s rozhodnutím o žádosti třetí. Dále podle zjištění Ústavního soudu dvě předchozí rozhodnutí o odročení jednání byla stěžovateli doručena, s ohledem na doručení žádostí soudu ve čtvrtek před jednáním nařízeném na následující pondělí, až po termínu nařízeného jednání. Stěžovatel tak patrně měl způsob, jak se k informaci o vyřízení jeho žádosti dostat.
Pokud stěžovateli, jak tvrdí, bránil v účasti u soudních jednání dlouhodobě špatný zdravotní stav, mohl žádosti o odročení jednání, nebo přinejmenším tu druhou a třetí v pořadí, podávat s delším časovým předstihem, aby mu mohlo rozhodnutí o ní býti doručeno. To však nečinil a naopak podával žádosti pravidelně tak, že doručení písemného vyhotovení rozhodnutí o ní nebylo možné stěžovateli včas před termínem nařízeného jednání doručit.
Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že stěžovatel měl možnost před termínem nařízeného jednání na den 30. ledna 2012 zjistit, že jeho žádosti o jeho odročení nebylo vyhověno, a zajistit tak ochranu svých práv. Výše popsané počínání stěžovatele o pečlivé snaze o ochranu vlastních práv naopak nesvědčí, a jeho důsledky tak musí stěžovatel nést.
Pokud jde o postup odvolacího soudu, konstatuje Ústavní soud předně, že ten jedenkráte taktéž stěžovatelově žádosti o odročení jednání, doručené mu navíc pouhý den před jeho konáním, vyhověl. Následně odvolací soud učinil dotaz na ošetřujícího lékaře stěžovatele za účelem zjištění jeho zdravotního stavu a možnosti účastnit se soudního jednání nařízeného na 11. července 2012. Ze zprávy ošetřujícího lékaře stěžovatele pak vyplývá, že stěžovatelův dlouhodobý zdravotní stav jeho účasti u soudního jednání nebránil.
K námitkám stěžovatele stran neustanovení opatrovníka nebo zástupce podle ust. §30 OSŘ Ústavní soud konstatuje, že s těmito námitkami se vypořádal Vrchní soud v Olomouci v usnesení č. j. KSBR 24 INS 15829/2011, 1 VSOL 187/2012-A-68 ze dne 11. července 2012. Tam uvedeným důvodům, pro které nebyl stěžovateli opatrovník nebo zástupce podle ust. §30 OSŘ ustanoven, nemá Ústavní soud co vytknout. Navíc toto rozhodnutí stěžovatel projednávanou ústavní stížností nenapadl.
Ústavní soud uzavírá, že svým přezkumem v záhlaví citovaných rozhodnutí nic, co by odporovalo jakýmkoli ústavně zaručeným právům stěžovatele, nezjistil, a proto mu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Návrh stěžovatele, aby náklady na jeho zastoupení před Ústavním soudem hradil stát, sdílí osud odmítané ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. března 2013
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu