ECLI:CZ:US:2013:4.US.3927.12.1
sp. zn. IV. ÚS 3927/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Miloslava Výborného o ústavní stížnosti Jana Švejchy, zastoupeného JUDr. Vlastimilou Kaufmannovou, advokátkou, AK se sídlem Pod Sokolovnou 692/11, 140 00 Praha, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2012 č. j. 33 Cdo 2766/2011-59, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 11. 2010 č. j. 11 Co 697/2009-36 a rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 12. 8. 2009 č. j. 9 C 175/2009-13, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů vydaných v řízení o zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím.
Z vyžádaného spisu Okresního soudu v Teplicích sp. zn. 9 C 175/2009 vyplynulo, že po podání odporu proti platebnímu příkazu okresní soud vyzval žalovaného stěžovatele, aby se k věci písemně vyjádřil a pokud dluh vůči žalobci neuzná, aby vylíčil rozhodující skutečnosti, na kterých staví svoji obranu, a připojil listinné důkazy k prokázání svých tvrzení; stěžovatel byl rovněž poučen o podmínkách, za kterých lze mít za to, že nárok uplatněný proti němu žalobou uznává. Po uplynutí soudem stanovené lhůty okresní soud rozsudkem pro uznání vyhověl žalobě a zavázal stěžovatele povinností zaplatit žalobci žalovanou částku s vyčísleným úrokem z prodlení (výrok I.) a na náhradě nákladů částku 33 631 Kč (výrok II.). Okresní soud v rozsudku uvedl, že stěžovatel na výzvu soudu podle ustanovení §114b o. s. ř. nereagoval. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. K odvolacím námitkám upřesnil, že podáním ze dne 20. 7. 2009 stěžovatel kvalifikovaným způsobem nereagoval na tvrzení žalobce, neuvedl žádné rozhodné skutečnosti o věci samé, ani důkazy k podpoře svých tvrzení. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné.
Stěžovatel v ústavní stížnosti právním závěrům obecných soudů oponoval, setrval na tvrzení, že vyjádření podal řádně a včas, jasně projevil, že dluh neuznal, a proto soud nemohl dovodit fikci uznání nároku uplatněného žalobou.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Ústavní soud ve své judikatuře již dříve uvedl, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
V projednávané věci bylo z napadených rozsudků zřejmé, že Okresní soud v Teplicích i Krajský soud v Ústí nad Labem věc posoudily z hlediska všech zákonných podmínek, při jejichž splnění bylo možné rozhodnout rozsudkem pro uznání, uvedly, kterými ustanoveními občanského zákoníku a občanského soudního řádu se při svém rozhodování řídily, a svoje rozhodnutí náležitě odůvodnily. Především Krajský soud v Ústí nad Labem srozumitelně a podrobně vyložil, proč podání stěžovatele nebylo možné považovat za vyjádření ve smyslu §114b o. s. ř., a rozvedl, jaká tvrzení ve sporu o půjčku lze považovat za relevantní. Pokud soudy obou stupňů dospěly k závěru, že žádná taková tvrzení stěžovatel soudu ve svém podání nepředestřel, nelze jim za této situace vytýkat, že považovaly nárok uplatněný žalobou za uznaný (§153a o. s. ř.). Okresní soud v Teplicích se důsledně pohyboval v zákonném rámci a respektoval zákonem stanovené podmínky výzvy podle §114b o. s. ř. Stejně bezchybně postupoval i Krajský soud v Ústí nad Labem při prověřování existence všech zákonných podmínek nutných pro možnost rozhodnout věc rozsudkem pro uznání.
K usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání, jenž je rozhodnutím autoritativně deklarujícím neexistenci práva, v daném případě práva podat dovolání, Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně uvádí, že rozhodnutí takového charakteru není zpravidla samo o sobě a bez dalšího schopno zásahu do základních práv.
Ústavní soud tak uzavírá, že oproti očekávání stěžovatele neshledal žádný důvod ke svému zásahu ve formě kasačního nálezu a jen na doplnění poznamenává, že pro stěžovatele nepříznivý výsledek řízení nehodnotí jako protiústavní zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, nýbrž jako důsledek jeho nedostatečné procesní "opatrnosti" při střežení práv.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 14. února 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu