ECLI:CZ:US:2013:4.US.3928.12.1
sp. zn. IV. ÚS 3928/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného, ve věci stěžovatele Vu Quoc Quan, zastoupeného JUDr. Štěpánkou Mikovou, advokátkou, se sídlem 28. října 1001/3, Praha 1, o ústavní stížnosti proti rozhodnutí Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 6. 9. 2012 č. j. 1 KZV 131/2012-496, proti rozhodnutí Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 18. 9. 2012 č. j. 1 KZV 131/2012-516, a proti jiným zásahům orgánů veřejné moci níže specifikovaným, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dne 12. 10. 2012 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující základní podmínky projednatelnosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatel ústavní stížností brojí proti v záhlaví citovanému rozhodnutí Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 6. 9. 2012 a ze dne 18. 9. 2012, jímž byl stěžovatel vyrozuměn v souladu s §157a zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), o výsledku přezkumu postupu policejního orgánu při domovních prohlídkách (prohlídkách jiných prostor a pozemků). Dále brojí proti jinému zásahu orgánu veřejné moci spočívajícím v nezákonném zadržování věcí zabraných při prohlídce na ulici Z. v P. (Příkaz k domovní prohlídce Obvodního soudu pro Prahu 4 z 13. 6. 2012 sp. zn. 0 Nt 5825/2012), na ulici D. v P. (Příkaz k domovní prohlídce a k prohlídce jiných prostor a pozemků Obvodního soudu pro Prahu 4 z 13. 6. 2012 sp. zn. 0 Nt 5830/2012), na ulici L. v P (Příkaz k domovní prohlídce a k prohlídce jiných prostor a pozemků Obvodního soudu pro Prahu 4 z 13. 6. 2012 sp. zn. 0 Nt 5824/2012) a na ulici Z. v P (Příkaz k domovní prohlídce Obvodního soudu pro Prahu 4 z 13. 6. 2002, sp.zn. 0 Nt 5836/2012). Stěžovatel - podezřelý z toho, že skupině vyšetřované pro zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy a zvlášť závažný zločin účast na organizované zločinecké skupině dodával společně se svoji manželkou komponenty pro pěstování konopí - se přitom domnívá, že došlo k porušení základních správ (a svobod) garantovaných mu zejména čl. 37 odst. 4 Listiny základních prav a svobod (dále jen "Listina") - právo na tlumočníka, čl. 37 odst. 2 Listiny (právo na právní pomoc) a čl. 12 Listiny (právo mu na nedotknutelnost obydlí).
Je-li totiž v protokolu o provedení prohlídky z 20. 6. 2012 na ulici Z. uvedena policejním orgánem poznámka obsahující stěžovatelovo vyjádření, že by chtěl nějakého advokáta, ale nemá na žádného kontakt ani žádného nezná (načež byl policejním orgánem poučen o důvodech takzvané nutné obhajoby, když k tomu stěžovatel poznamenal společně se svoji manželkou i se svým otcem, že poučení plně rozuměli), tak tato jeho poznámka byla policejním orgánem špatně pochopena. Stěžovatel ji totiž mínil tak, že chtěl, aby právní zástupce byl přítomen již samotné prohlídky. Policie mu tak podle jeho názoru právo na právní pomoc zmařila, neboť stěžovateli neumožnila, aby byl nějaký (jím zvolený) právní zástupce prohlídky přítomen. Nadto stěžovatel opakovaně upozorňoval na skutečnost, že při výše zmíněných prohlídkách nebyl přítomen tlumočník zapsaný do seznamu tlumočníků podle §7 zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o znalcích a tlumočnících"), ale toliko tlumočník (tlumočnice) do zmiňovaného seznamu nezapsaný(á) [srov. §24 zákona o znalcích a tlumočnících] - v očích stěžovatele tedy méně kvalifikovaný(á).
Konečně se stěžovatel domnívá, že k domovní prohlídce v bytě na ulici Z. nebyl žádný důvod [nebyl tedy žádný důvod k porušení stěžovatelova práva na domovní svobodu], neboť podezření, že by stěžovatel měl dodávat komponenty kriminální skupině pěstující konopí, nebylo podle stěžovatele ničím podloženo.
II.
Po posouzení ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak bylo opakovaně Ústavním soudem vyloženo, je jeho pravomoc vybudována převážně na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, jejichž protiústavnost již nelze zhojit jinými procesními prostředky. Domovní prohlídka je přitom pouze jedním z úkonů přípravného řízení, který upravuje trestní řád, a její procesní použitelnost, jakožto i její hodnocení z hlediska důkazního, je především věcí orgánů činných v trestním řízení, resp. obecných soudů.
Trestní řízení, jako zákonem upravený postup poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci, představuje proces, v němž spolupůsobí a který průběžně kontrolují jednotlivé orgány činné v trestním řízení. V procesu, který probíhá, jak je tomu v projednávané věci, lze případné vady napravit obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, především samotnými orgány činnými v trestním řízení, v dané věci zejména soudním přezkumem. Ústavní soud považuje ingerenci do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v probíhajícím řízení za v zásadě nežádoucí.
Z uvedeného je zřejmé, že posouzení tvrzení, zda přípravné řízení a řízení před soudem bylo zatíženo namítanými vadami, je relevantní i v dalších stadiích probíhajícího trestního řízení. V jeho rámci stěžovatel může uplatnit všechna svoje procesní práva a uvádět vše, co slouží k jeho obhajobě. Ústavní soud, vědom si své úlohy při ochraně ústavnosti, musí rovněž dbát na zásadu minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci. V této fázi řízení je tedy zejména věcí obecných soudů, aby v rámci dokazování posoudily přípustnost resp. použitelnost důkazů, které byly při předmětných prohlídkách získány.
Ke konkrétním námitkám stěžovatele pak Ústavní soud, v mezích výše uvedených, uvádí následující:
Ani z vyžádaného vyšetřovacího spisu sp. zn. 1 KZN 178/2011 (první kopie, zejména svazek 10) - ani ze samotné ústavní stížnosti neplyne (a stěžovatel to ve svém důsledku vlastně ani netvrdí), že by se orgány činné v trestním řízení dopustily při domovních prohlídkách (respektive prohlídkách jiných prostor a pozemků) čehokoliv nezákonného. Pokud je v jednom z protokolů mj. poznamenáno, že podezřelí neznají žádného advokáta a nějakého by chtěli (poté co byli poučeni o podmínkách takzvané nutné obhajoby), pak z toho bez dalšího - a stěžovatel opět v ústavní stížnosti nic bližšího neuvádí - nelze dovozovat, že z této poznámky stěžovatele (jejíž záznam svědčí mimo jiné o důkladnosti protokolujícího policisty) měly orgány činné v trestním řízení pochopit přání stěžovatele, že chce zajistit přítomnost právního zástupce již při výkonu prohlídky.
Účastnil-li se těchto prohlídek příležitostný tlumočník v souladu s §24 zákona o znalcích a tlumočnících [v ústavní stížností napadených rozhodnutích je přitom zdůvodněno, proč tomu tak bylo], lze to uznat nejen z ústavněprávního pohledu, ale také z pohledu dosavadní respektované teorie [srovnej k tomu komentář §24 odst. 1 písm. b) zákona o znalcích a tlumočnících In Dörfl, L. Zákon o znalcích a tlumočnících. Komentář. Vyd. 1. Praha: C.H. Beck, 2009, s. 151 a násl.].
Namítá-li stěžovatel v ústavní stížnosti konečně, že domovní prohlídky (prohlídky jiných prostor a pozemků) neměly probíhat jako neodkladné úkony, před zahájením trestního stíhání, pak ani tyto námitky neshledal Ústavní soud důvodnými. Sám stěžovatel v ústavní stížnosti naznačuje, že podle jeho názoru se podezření z jím spáchané trestné činnosti pohybovala před provedením zmíněných prohlídek v rovině přání policie. To sice není pravda - orgány činné v trestním řízení disponovaly mimo jiné důkazním materiálem pořízeným pomocí operativně-pátrací techniky - pro zahájení trestního stíhání však byly výsledky zmíněných prohlídek důležité. Nadto při těchto domovních prohlídkách (prohlídkách jiných prostor a pozemků) byl zajištěn mj. materiál biologické povahy; proto tedy bylo nutno jednat rychle.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Neshledal totiž porušení základních práv stěžovatele ani napadenými rozhodnutími, ani nevydáním odňatých věcí při zmiňovaných prohlídkách.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. února 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu