ECLI:CZ:US:2013:4.US.401.13.1
sp. zn. IV. ÚS 401/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Miloslava Výborného o ústavní stížnosti 1) Mgr. Evy Kratochvílové a 2) JUDr. Marie Šírkové, obou zastoupených JUDr. Josefem Šírkem, advokátem, AK se sídlem Dr. Bureše 1185/1, 370 05 České Budějovice, proti opatření Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 1. 2013 sp. zn. 3 T 146/2011, takto:
I. Ústavní stížnost Mgr. Evy Kratochvílové vedená pod sp. zn. IV. ÚS 377/13 a ústavní stížnost JUDr. Marie Šírkové vedená pod sp. zn. IV. ÚS 401/13 se spojují ke společnému řízení.
II. Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Dne 28. 1. 2013 byly Ústavnímu soudu doručeny ústavní stížnosti obou stěžovatelek směřující proti témuž opatření Okresního soudu v Ústí nad Labem.
Podle ustanovení §63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve spojení s ustanovením §112 odst. 1 o. s. ř. může Ústavní soud spojit ke společnému projednání věci, které u něho byly zahájeny a skutkově spolu souvisejí, nebo se týkají týchž účastníků. V případě uvedených ústavních stížností byly tyto zákonné předpoklady naplněny, pročež Ústavní soud z důvodu hospodárnosti a efektivity obě věci spojil ke společnému řízení.
II.
V ústavních stížnostech, argumentačně zcela totožných, se stěžovatelky s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 a násl., čl. 8, čl. 10, čl. 11 odst. 1 ve spojení s čl. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6, čl. 5, čl. 8 a čl. 13 ve spojení s čl. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 1 odst. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě, ve spojení s čl. 10, čl. 2 odst. 3, čl. 3 a čl. 4 Ústavy a čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1 a čl. 4 Listiny, domáhaly zrušení shora označeného opatření, jímž Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl o přibrání znalce k vypracování znaleckého posudku.
Podle napadeného opatření připojeného k ústavním stížnostem soud v trestní věci obžalovaných Václava Kratochvíla st. a Václava Kratochvíla ml. přibral znalkyni z oboru školství a kultura, odvětví psychologie, specializace forenzní psychologie, psychologie osobnosti a dospělých, a z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie. Jejím úkolem bylo odpovědět na otázky týkající se stěžovatelek, vystupujících v řízení v postavení svědkyň - poškozených.
V ústavní stížnosti stěžovatelky kritizovaly rozhodnutí soudu, nesouhlasily se znaleckým zkoumáním a tvrdily, že k takovému postupu neměl soud důvod. V podáních ze dne 1. 2. 2013 rozvedly, proč se odmítají podrobit se nařízenému znaleckému vyšetření.
Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda ústavní stížnosti lze meritorně pojednat. Opatření, jímž byl přibrán znalec, je neformálním úkonem, který se svým obsahem blíží rozhodnutí a proti němuž není přípustný opravný prostředek. Ústavní soud nevylučuje nezhojitelný zásah do ústavně garantovaných práv a svobod ani v případě takového opatření a ve své rozhodovací praxi některá opatření o přibrání znalce k vyšetření duševního stavu obviněného výjimečně meritorně přezkoumal (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 145/2000 ze dne 5. 4. 2000, U 12/18 SbNU 407, usnesení sp. zn. II. ÚS 519/03 ze dne 15. 6. 2004 či usnesení sp. zn. III. ÚS 459/08 ze dne 4. 12. 2008, dostupná, stejně jako ostatní citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, na http://nalus.usoud.cz).
V projednávané věci přijal Okresní soud v Ústí nad Labem napadené opatření v situaci, kdy považoval za nezbytné prověřit spolehlivost svědeckých výpovědí stěžovatelek a za pomoci znalce ověřit jejich intelektové a paměťové schopnosti v době spáchání trestného činu obžalovanými, jejich sklony ke konfabulacím a mimo jiné i znaky (ne)věrohodnosti v jejich výpovědích.
Pokud jde o důkazní řízení, je povinností všech orgánů činných v trestním řízení, tedy i soudu, postupovat zákonem stanoveným způsobem, což znamená zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. řádu). Ústavní soud z pozice orgánu ochrany ústavnosti neprovádí materiální hodnocení a přezkum důvodnosti napadeného opatření, může však prověřit, zda toto opatření neporušilo základní práva toho, kdo je jím dotčen.
Stěžovatelky jako svědkyně (ve smyslu §12 odst. 6 tr. řádu v procesním postavení poškozených) namítly porušení čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy. Aplikace těchto ústavních záruk je však v případě svědků výrazně limitována, ne-li zcela vyloučena, což plyne z povahy jejich postavení v trestním řízení - není proti nim vzneseno žádné trestní obvinění, o jehož oprávněnosti by soud měl rozhodovat. Úmluva ani Listina samy o sobě žádná procesní práva svědkům nepřiznávají a nečiní tak ani ve vztahu k poškozeným. Ústavní soud se ostatně ve své rozhodovací praxi postavením poškozeného a rozsahem jeho procesních práv v trestním řízení opakovaně zabýval a práva vyplývající z č. 36, čl. 37 a čl. 38 Listiny poškozeným jako straně adhezního řízení nepřiznal s odůvodněním, že jejich nositelem je především osoba trestně stíhaná (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 587/04 ze dne 9. 11. 2004, U 53/35 SbNU 621). Pro ucelenost lze dodat, že obětem trestných činů směřujících proti životu a zdraví, či v případě mučení a nelidského zacházení, Ústavní soud tato práva přiznal (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1455/12 ze dne 17. 5. 2012, či rozsudek Evropského soudu pro lidská práva Eremiášová a Pechová proti ČR, stížnost č. 23944/04); to však v projednávané věci nebylo relevantní, neboť stěžovatelky nejsou poškozenými spadajícími pod čl. 2 a 3 Úmluvy.
K řečenému Ústavní soud dodává, že přezkum opatření o přibrání znalce, včetně přezkumu otázek, jež mají být znalcem zodpovězeny, by vskutku mohl akceptovat jen v případě prima facie zjevného excesu, jehož výsledkem by takové opatření bylo (např. přibrání znalce ke zkoumání osoby nemající s projednávanou věcí nic společného). Opačný přístup - dovolující Ústavnímu soudu uvedené (a jim podobná) opatření pravidelně přezkoumávat - nepřijatelně by činil z Ústavního soudu opravnou instanci v procesu provádění důkazů potřebných pro meritorní rozhodnutí obecného soudu. Připuštění takového vstupu Ústavního soudu do důkazního řízení by činilo trestní proces nejen těžkopádným a zdlouhavým, ale především by popřelo ústavní princip, dle něhož jen soud (a tím se rozumí soud obecný) rozhoduje o vině a trestu (čl. 90 Ústavy, čl. 40 odst. 1 Listiny), což nutně implikuje závěr, že právě obecný soud je ústavně oprávněn i povinen pro rozhodnutí o vině a trestu obstarávat si relevantní důkazy.
Vycházeje z takto naznačených úvah nepovažoval Ústavní soud stěžovaná opatření obecného soudu - z pohledu stěžovatelkami tvrzeného porušení čl. 6 Úmluvy a čl. 36 Listiny - za natolik excesivní, aby mohl jejich přezkumem vstoupit do jurisdikce obecného soudu.
Ve vztahu k tvrzenému porušení práva na soukromý život stěžovatelek ve smyslu čl. 8 Úmluvy a práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého života podle čl. 10 Listiny shledal Ústavní soud návrhy stěžovatelek z důvodů níže uvedených zjevně neopodstatněnými.
Ústavní soud již dříve ve své rozhodovací praxi uvedl, že dochází-li v důsledku trestní represe k omezení základních práv stíhané osoby, neznamená to přímo její neústavnost. Stejně tak je třeba v případě omezení práv i jiných než stíhaných osob zvažovat význam chráněného zájmu a v případě negativního závazku státu závažnost zásahu do něj s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti.
V projednávané věci stěžovatelky tvrdily porušení práva na soukromí v důsledku zásahu státu - Okresního soudu v Ústí nad Labem vydáním opatření o přibrání znalce, který měl vyšetřit jejich duševní stav.
Článek 8 odst. 1 Úmluvy stanoví zaručuje každému právo na respektování jeho soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence. Článek 8 odst. 2 zakazuje zásahy státu do výkonu tohoto práva kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní a veřejné bezpečnosti, ... předcházení ... zločinnosti ... nebo ochrany práv a svobod jiných. Každý zásah tak musí mít zákonný podklad, sledovat legitimní účel a přiměřenost sledovanému cíli. Obdobné záruky práva na soukromý život poskytuje i Listina.
Ústavní soud neměl pochybnosti o tom, že zkoumáním duševního stavu svědka dochází k zásahu do jeho práva na soukromý život, nicméně pro závěr o porušení práva na soukromí (soukromý život) se musel též zabývat otázkou legality, legitimity a přiměřenosti takového zásahu. Ověřil, že opatření soudu bylo vydáno v souladu s trestním řádem, který v rámci shromažďování a hodnocení důkazů umožňuje nařídit vyšetření duševního stavu svědka. Opatření rovněž považoval za legitimní, neboť jím soud jím sledoval realizaci veřejného zájmu daného smyslem a účelem trestního soudnictví, a ospravedlnitelný, neboť nešlo o postup, jenž by byl v očividném nepoměru v neprospěch práv stěžovatelek, poměřováno vážností a intenzitou zásahu ve srovnání s účelem, který sledoval. Ústavní soud proto uzavřel, že tvrzené porušení práva na soukromí stěžovatelek je zjevně neopodstatněné.
Jako zjevně neopodstatněné posoudil Ústavní soud i tvrzení o porušení vlastnických práv ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Zde je namístě zdůraznit, že přímý dopad opatření o přibrání znalce do vlastnických práv poškozených stěžovatelek v dosud neskončeném trestním řízení nelze dovodit. Takový dopad (zásah) by byl totiž paradoxně myslitelný (představitelný) jedině v případě, pokud by stěžovatelky tvrdily, že v důsledku jejich znaleckého zkoumání dojde u osob trestně stíhaných ke zproštění z obžaloby, takže ony pak budou odkázány se svými nároky na náhradu škody uplatněnými v adhezním řízení na řízení ve věcech občanskoprávních. Takové (zajisté z pohledu stěžovatelek absurdní) tvrzení však zcela pochopitelně Ústavnímu soudu předneseno nebylo.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti odmítl jako zjevně neopodstatněné podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 26. února 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu