ECLI:CZ:US:2013:4.US.4077.12.1
sp. zn. IV. ÚS 4077/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Miloslava Výborného o ústavní stížnosti Jaroslava Kormance, zastoupeného JUDr. Radkem Foralem, advokátem, AK se sídlem Masarykovo nám. 220, 763 61 Napajedla, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 8. 2012 č. j. 2 Afs 63/2012-6 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 6. 2012 č. j. 29 Af 107/2010-54 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Z důvodů v ústavní stížnosti podrobně vyložených napadl stěžovatel shora označená soudní rozhodnutí, v nichž spatřoval porušení svého práva na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel uvedl, že proti napadenému rozsudku Krajského soudu v Brně podal kasační stížnost, kterou se však Nejvyšší správní soud "bohužel" odmítl zabývat, neboť byla podána opožděně; jiné výhrady vůči rozhodnutí Nejvyššího správního soudu nepřednesl. Přes tuto skutečnost však stěžovatel dospěl k závěru, že v průběhu řízení před správními soudy došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu, jež může být napraveno toliko zásahem Ústavního soudu.
Bližší obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí ani průběh řízení před soudy, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba odmítnout zčásti z důvodu její zjevné neopodstatněnosti (pokud jde o usnesení Nejvyššího správního soudu) a zčásti pro nepřípustnost (v rozsahu směřujícím proti rozsudku Krajského soudu v Brně).
Ústavní soud předně konstatuje, že nemá žádných ústavněprávních výhrad proti názoru Nejvyššího správního soudu, že kasační stížnost byla podána opožděně, neboť jak sám ověřil, byla kasační stížnost podána k poštovní přepravě v pátek dne 3. 8. 2012, ačkoliv lhůta pro její podání uplynula již ve čtvrtek 2. 8. 2012. Nejvyššímu správnímu soudu za této situace nezbylo než podanou kasační stížnost odmítnout.
Správně přitom Nejvyšší správní soud připomenul, jakým způsobem se počítá lhůta pro podání kasační stížnosti, i kogentní ustanovení §106 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů, dle něhož nelze zmeškání této lhůty prominout. Je v této souvislosti pozoruhodné, že stěžovatelův právní zástupce (týž, jenž jej zastupuje i v řízení před Ústavním soudem) zjevně si počínal při podání kasační stížnosti buď nedbale či neznale; tak či tak je odmítnutí kasační stížnosti nikoliv výsledkem jakéhosi "bohužel" učiněného přístupu Nejvyššího správního soudu, ale nevyhnutelným následkem ledabylosti stěžovatelova advokáta. Nastalý výsledek nepředstavuje tudíž protiústavní zásah veřejné (zde soudní) moci do ústavně zaručených stěžovatelových práv, ale jen smutný doklad ze spisu zjevné nedostatečné odborné péče právního zástupce stěžovatele o případ, který převzal. Stěžovateli samotnému jistě nelze - jako osobě práva neznalé - vytýkat pozdní podání kasační stížnosti a z toho plynoucí důsledky pro její osud i pro osud stížnosti ústavní. Přímus advokátního zastoupení však pro právě uvedené nepřinesl pro stěžovatele užitek spočívající v řádném hájení jeho práv osobou, jež by měla být znalcem práva. To vše neplatilo by jedině tehdy, pokud by stěžovatel sám dodatečně a opožděně po svém advokátovi žádal podání kasační stížnosti a na jejím podání trval i přes poučení, že ta bude pro nevčasnost nepochybně bez věcného projednání odmítnuta. Nic podobného se však z obsahu spisu nepodává.
Stran rozhodnutí správního soudu prvního stupně připomíná Ústavní soud, že již dříve ve své rozhodovací praxi vyložil význam subsidiarity jako jednoho ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti. V intencích principu subsidiarity lze ústavní stížnost zpravidla podat pouze tehdy, když stěžovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). V opačném případě je ústavní stížnost zásadně nepřípustná. Požadavek vyčerpat všechny procesní prostředky ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu není splněn netoliko v případě, že opravný prostředek, který je stěžovateli k dispozici, stěžovatel vůbec nevyužil, ale i tehdy, když tak sice učinil, avšak nikoliv "řádně" (ve smyslu splnění stanovených procesních podmínek pro jeho podání), a tím způsobil, že nemohl být projednán věcně. Právě taková situace nastala v projednávané věci, neboť kasační stížnost stěžovatele byla - jak již bylo vyloženo shora - podána opožděně. V části směřující proti rozhodnutí Krajského soudu v Brně je tudíž ústavní stížnost nepřípustná.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) a zčásti podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 12. února 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu