ECLI:CZ:US:2013:4.US.4140.12.1
sp. zn. IV. ÚS 4140/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelky Veroniky Marešové, zastoupené JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem, AK se sídlem Štefánikova 48, 150 00 Praha 5, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 9. 2012 č. j. 26 Co 157/2012-62, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 9. 2012 č. j. 26 Co 157/2012-62, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení obecného soudu v její exekuční věci, a to z důvodu porušení článku 36 odst. 1 a článku 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále navrhuje, aby Ústavní soud její věc projednal mimo pořadí jako naléhavou a odložil vykonatelnost napadeného usnesení.
Z ústavní stížnosti, její přílohy a vyžádaného spisu Okresního soudu Brno - venkov sp. zn. 28 EXE 2530/2011 zjistil Ústavní soud, že Krajský soud v Brně usnesením ze dne 20. 9. 2012 č. j. 26 Co 157/2012-62 potvrdil usnesení Okresního soudu Brno - venkov ze dne 20. 12. 2011 č. j. 28 EXE 2530/2011-10, kterým byla na základě elektronického platebního rozkazu Okresního soudu Brno - venkov ze dne 29. 9. 2010 č. j. 7 EC 247/2007-17 nařízena exekuce na majetek stěžovatelky k vymožení pohledávky oprávněné plynoucí ze stěžovatelčiny jízdy městskou hromadnou dopravou bez platného jízdního dokladu. Soud vyložil, že ke zmatečnostní vadě nalézacího řízení spočívající ve skutečnosti, že tehdy nezletilá stěžovatelka nebyla zastoupena zákonným zástupcem, se v exekučním řízení nepřihlíží, neboť není skutečností rozhodnou pro nařízení exekuce.
Stěžovatelka namítá, že v době vydání exekučního titulu a jeho převzetí byla nezletilá a "absolutně neměla povědomí" o tom, co elektronický platební rozkaz znamená a jaká práva a povinnosti jí z něj plynou, z čehož dovozuje, že exekuční titul je nicotný a nevykonatelný, a proto jej stěžovatelka ani nemohla napadnout žalobou pro zmatečnost. Stěžovatelka dodává, že v obdobné věci jsou proti ní vedena další tři řízení, přičemž v součtu by se jednalo zhruba o částku 100 000 Kč, která by pro ni byla likvidační s ohledem na skutečnost, že není výdělečně činná a po složení maturitní zkoušky hodlá studovat na vysoké škole.
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložila včas k podání ústavní stížnosti oprávněná a advokátem zastoupená stěžovatelka; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena "toliko" k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)].
Žádné z výše uvedených pochybení Ústavní soud v projednávané věci neshledal. Rozsah, v kterém krajský soud přezkoumal předchozí nalézací řízení a exekuční titul, odpovídá podmínkám uvedeným v ustanovení §254 odst. 5 o. s. ř. a na něj navazující standardní a uznávané judikatuře, a proto napadené rozhodnutí netrpí nepředvídatelností či libovůlí. Maje napadené rozhodnutí za ústavně konformní, může Ústavní soud na jeho bezchybné odůvodnění odkázat.
Nad rámec toho, co v odůvodnění svého rozhodnutí přiléhavě již uvedl odvolací soud, může Ústavní soud - vzhledem k námitkám stěžovatelky - toliko stručně doplnit, že nesdílí stěžovatelčino přesvědčení o "nicotnosti" exekučního titulu založeného na argumentaci údajné procesní nezpůsobilosti stěžovatelky v době, kdy jí byl elektronický platební rozkaz doručován. V den doručení (25. 10. 2010) bylo stěžovatelce více než sedmnáct roků, byla studentkou střední školy, dle vlastního tvrzení hodlající pokračovat ve studiu na škole vysoké, což vše ve svém souhrnu značně zpochybňuje argumentaci, že by byla "fyzicky i psychicky dítětem" či že by "jako nezletilá absolutně neměla povědomí o tom, co elektronický platební rozkaz znamená, jaké jí z něj vznikají povinnosti a na druhou stranu jaká může uplatnit práva". Leč i kdyby vskutku touto mentální insuficiencí stěžovatelka trpěla, nic to nemůže změnit na neuplatnitelnosti vytýkaných výhrad až v rámci exekučního řízení (na uvedené též správně poukázal již odvolací soud).
Z výše vyložených důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Akcesorický návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. ledna 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu