ECLI:CZ:US:2013:4.US.4152.12.1
sp. zn. IV. ÚS 4152/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Bedřicha Brabce, zastoupeného JUDr. Ing. Karin Luftmanovou, advokátkou, AK se sídlem Dušní 10, 110 00 Praha 1, proti rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. 1. 2011 č. j. 42 C 357/2009-45, Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2011 č. j. 68 Co 166/2011-62 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2012 č. j. 28 Cdo 3727/2011-75, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů v jeho věci pro porušení práva na spravedlivý proces zaručeného článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na náhradu škody garantovaného článkem 36 odst. 3 Listiny a práv zaručených článkem 38 odst. 2 Listiny, článkem 90 a článkem 95 odst. 1 Ústavy.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil Ústavní soud, že Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 5. 2011 č. j. 68 Co 166/2011-62 potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. 1. 2011 č. j. 42 C 357/2009-45, kterým byla zamítnuta stěžovatelova žaloba, jíž se po České republice - Ministerstvu spravedlnosti domáhal náhrady škody odpovídající úroku přirostlému k částce vymáhané po stěžovateli jako povinném v období od doručení prvního usnesení o nařízení exekuce, které bylo zrušeno pro nepřezkoumatelnost, a následně vydaným druhým usnesením o nařízení exekuce, které již bylo odvolacím soudem potvrzeno. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že odpovědnost státu není dána, neboť zrušené usnesení o nařízení exekuce nebylo pravomocným usnesením zrušeným nebo změněným pro nezákonnost, ale nepravomocným rozhodnutím zrušeným na podkladě řádného opravného prostředku; kromě toho rozhodovací činnost soudu nemůže být kvalifikována jako nesprávný úřední postup a průtahy v řízení také shledány nebyly. Přisvědčil rovněž závěru o nedostatku příčinné souvislosti mezi odpovědnostním titulem a tvrzenou škodou, protože škoda vznikla neplněním uložené povinnosti na základě pravomocného a vykonatelného rozhodčího nálezu a nikoli v důsledku postupu soudu v exekučním řízení. Nejvyšší soud usnesením ze dne 6. 8. 2012 č. j. 28 Cdo 3727/2011-75 stěžovatelovo dovolání odmítl pro nepřípustnost, neboť odvolací soud při řešení otázky existence nesprávného úředního postupu postupoval v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
Stěžovatel je názoru, že dobu čtyř měsíců pro nařízení exekuce nelze považovat za přiměřenou, a to zvláště byla-li důsledkem nikoli přetížení, ale zásadního pochybení soudu, který své první usnesení o nařízení exekuce neodůvodnil, čímž došlo k marnému plynutí času, během něhož k jistině přirůstal nemalý úrok. Stěžovatel má za to, že absenci odůvodnění nelze považovat za rozhodovací činnost. Soudy dle jeho mínění pominuly skutečnost, že exekučním titulem byl cizí rozhodčí nález, u nějž stěžovatel namítal rozpor s veřejným pořádkem a z tohoto důvodu žádal odepření jeho uznání a výkonu v České republice, přičemž tuto námitku mohl uplatnit pouze v exekučním řízení a byl srozuměn s tím, že rozhodčím nálezem stanovenou částku uhradí, jestliže český soud shledá rozhodčí nález vykonatelným; to také stěžovatel učinil.
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložil k podání ústavní stížnosti oprávněný a advokátem zastoupený stěžovatel; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)].
Žádné z výše uvedených pochybení Ústavní soud v projednávané věci neshledal. Obecné soudy otázku existence odpovědnosti státu škodu posoudily v souladu s dostupnou standardní judikaturou, která je rozumná a přiléhavá, a jejich rozhodnutí tak netrpí nepředvídatelností a libovůlí. Maje napadená rozhodnutí za ústavně konformní, může Ústavní soud na jejich bezchybná odůvodnění odkázat.
Nelze přisvědčit námitce stěžovatele, dle které byl nucen vyčkat posouzení jím uplatněné námitky nevykonatelnosti rozhodčího nálezu exekučním soudem, neboť otázka vykonatelnosti jakéhokoli exekučního titulu je zásadně zkoumána teprve při rozhodování o nařízení exekuce a je pouze věcí stěžovatele, nakolik si je (při možnosti konzultace s právním zástupcem) jist důvodností jím uplatněné námitky nevykonatelnosti exekučního titulu a jakou procesní taktiku v návaznosti na to zvolí, a to zvláště při současném vědomí existence pravomocně uložené povinnosti plnění. Opodstatněnost nelze přiznat ani námitce průtahů v řízení, neboť doba necelých čtyř měsíců, která prošla od doručení prvního usnesení o nařízení exekuce stěžovateli do doručení druhého takového usnesení a během které bylo první vydané usnesení přezkoumáno v odvolacím řízení a v důsledku jeho kasačního rozhodnutí věc znovu posouzena soudem prvního stupně, není nepřiměřená.
Vzhledem k tomu, že se stěžovateli nezdařilo doložit porušení jeho ústavně zaručených práv, odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. ledna 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu