ECLI:CZ:US:2013:4.US.416.13.1
sp. zn. IV. ÚS 416/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelky Zoopark Zájezd o. p. s., se sídlem Buštěhrad, Zájezd 5, zastoupené Mgr. et Mgr. Václavem Sládkem, advokátem se sídlem na adrese Praha 5, Janáčkovo nábřeží 39/51, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. září 2012 č. j. 32 Co 496/2012-147 ve výroku I. a usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 7. června 2012 č. j. 55 EXE 1182/2011-105 ve výroku III., takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 29. ledna 2013, stěžovatelka podle ustanovení §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí v napadených výrocích s tvrzením, že napadenými výroky, kterými bylo rozhodováno o náhradě nákladů řízení, bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") tím, že nebyl respektován smysl a účel zákona a obecné soudy se nijak nevypořádaly s námitkami stěžovatelky.
Z ústavní stížnosti bylo zjištěno, že Okresní soud v Kladně usnesením napadeným ústavní stížností ve věci oprávněné České průmyslové zdravotní pojišťovny proti povinné stěžovatelce pro 11 347,- Kč zastavil exekuci na majetek povinné (výrok I., zrušil příkaz k úhradě nákladů exekuce ze dne 12. prosince 2011 (výrok II.), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.) a soudnímu exekutorovi náhradu nákladů exekuce nepřiznal (výrok IV.).
Proti výroku III. usnesení soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení podala stěžovatelka odvolání. Krajský soud v Praze usnesením, rovněž napadeným ústavní stížností, usnesení soudu prvního stupně ve výroku III. potvrdil (výrok I.) a uložil stěžovatelce zaplatit oprávněné náklady odvolacího řízení ve výši 800,- Kč (výrok II.).
Stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobně rozvedla průběh řízení před obecnými soudy a namítala, že byl porušen princip, dle kterého dojde-li k zastavení exekuce, hradí náklady exekuce a náklady účastníků ten, který zastavení řízení zavinil.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a konstatuje, že argumenty, které stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, nevedou k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (článek 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [článek 83, článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
Rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení ve vztahu k zachování práva na spravedlivý proces se Ústavní soud již opakovaně zabýval a uvedl, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se mohou účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou roveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 303/02 a III. ÚS 106/11 in http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud zásadně stojí na stanovisku, že rozhodnutí uložené povinnosti k náhradě nákladů řízení spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů. Ústavnímu soudu rovněž nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěl. Připouštěnou výjimku představují situace, kdy vady rozhodnutí dosahují kvalifikované intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému.
Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka pouze polemizuje se závěry, které vyvodily obecné soudy a ze strany Ústavního soudu se domáhá přehodnocení způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se uloženou povinností k úhradě nákladů řízení podrobně zabývaly a svá rozhodnutí s přihlédnutím k charakteru sporu náležitě odůvodnily. Krajský soud v napadeném rozhodnutí stěžovatelce podrobně vysvětlil, že v daném případě oprávněná podala návrh na nařízení exekuce důvodně, kdy v době podání návrhu předmětná pohledávka vůči stěžovatelce existovala a uvedl základní důvody, z nichž vycházel. V rozhodování obecných soudů nelze spatřovat svévoli či nerespektování obecných principů soudního uvážení, ani extrémní rozpor mezi skutkovým zjištěním a právními závěry ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Proto postačí na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.
Posouzení věci obecnými soudy tak nevybočuje dle názoru Ústavního soudu z ústavněprávních limitů a právní závěry, učiněné těmito soudy, jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (článek 81 a článek 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatelky zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 18. března 2013
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu