ECLI:CZ:US:2013:4.US.4166.12.1
sp. zn. IV. ÚS 4166/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele J. M., t. č. ve Věznici PS. 1/E, Valdice, zastoupeného Mgr. Tomášem Pertotem, advokátem Advokátní kanceláře se sídlem v Hradci Králové, Chelčického 445, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 8. 2012 č. j. 8 To 63/2012-542 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 6. 2012 č. j. 9 T 5/2012-507, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení čl. 4 odst. 4, čl. 7 odst. 2, čl. 36, čl. 37 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 7 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt") zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.
2. Jak se podává z ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu, stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 6. 2012 č. j. 9 T 5/2012-507 uznán vinným ze zločinu vraždy podle §140 odst. 1, 3 písm. h), i), j) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. z."), přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. z. a přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměňování platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. z. a byl podle §140 odst. 3 tr. z. za použití §43 odst. 1 a §54 odst. 1, 3 tr. z. odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody na doživotí se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové zrušil a znovu rozhodl tak, že uznal stěžovatele vinným ze spáchání zločinu vraždy podle §140 odst. 1, 3 písm. h), i), j) tr. z., přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. z. a přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměňování platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. z. a odsoudil stěžovatele podle §140 odst. 3 tr. z. za použití §43 odst. 1 a §54 odst. 1, 3 tr. z. k úhrnnému výjimečnému trestu odnětí svobody na doživotí se zařazením do věznice ze zvýšenou ostrahou.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že se uvedených trestných činů nedopustil a nebyl ani na místě činu. Pardubická policie podle jeho tvrzení manipulovala důkazem DNA. Hlavního porušení zákona se ale policie dopustila psychickým nátlakem vůči jeho osobě, fyzickým mučením a donucením k výpovědi zastrašováním střelnou zbraní, přičemž došlo u stěžovatele k poranění žeber a levého zápěstí. Záznam o stopách poranění je ve zprávě o vstupní prohlídce ve věznici v Hradci Králové. Stěžovatel s ohledem na tento postup policie namítá porušení čl. 7 odst. 2 a čl. 10 odst. 1 Listiny, čl. 3 Úmluvy a čl. 7 Paktu, jakož i porušení ustanovení §24 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a §2 odst. 5 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."). Stěžovatel nebyl poučen o svých právech a byl za použití násilí a zastrašování střelnou zbraní policií donucen k doznání. Tím došlo i k porušení stěžovatelových základních práv podle čl. 37 odst. 1 a čl. 40 odst. 4 Listiny, §89 odst. 3 a §92 odst. 1, 2, 3. t. ř. Proti postupu pardubické policie podal stěžovatel stížnost, kterou Generální inspekce bezpečnostních sborů postoupila řediteli pardubické policie ČR, takže podle stěžovatele nebylo možno očekávat objektivní prošetření. Stěžovatel dále v ústavní stížnosti vyslovuje námitky k obsahu znaleckých posudků, kdy policie poskytla soudním znalkyním nepravdivé údaje a znalkyně při svých závěrech zohlednily prvotní stěžovatelovu výpověď, která byla sepsána pod nátlakem a bez přítomnosti stěžovatelovy obhájkyně. Stěžovatel považuje přístup obecných soudů za justiční likvidaci a v rozporu se zákonem, kdy se ho orgány činné v trestním snažily maximálně poškodit. S ohledem na výše uvedené stěžovatel v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů, případně i další jim předcházející rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, zrušil.
II.
4. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 9 T 5/2012.
5. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že stěžovatel v zásadě pouze polemizuje s právními závěry rozhodnutí obecných soudů, přičemž uplatňuje argumentaci obsahově totožnou s onou, jíž se bránil již v průběhu trestního řízení, zejména pak v podaném odvolání, a s níž se již ve svém rozhodnutí podrobně vypořádal Vrchní soud v Praze. Stěžovatel se tak domáhá ze strany Ústavního soudu přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčovat opodstatněnosti jeho právního názoru. Uvedeným postupem staví stěžovatel Ústavní soud do role další opravné instance, která Ústavnímu soudu, jak vyslovil již v řadě svých rozhodnutí, nepřísluší.
6. Podstatou ústavní stížnosti jsou výhrady stěžovatele k hodnocení provedených důkazů, zejména stěžovatel vznáší námitky ke způsobu jeho zadržení a navazujícímu fyzickému a psychickému donucení k jeho doznání.
7. Ústavní soud ve své judikatuře ustáleně připomíná, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90 Ústavy České republiky). Pokud jde o provedené dokazování v řízení vedeném před obecnými soudy, Ústavní soud není povolán přehodnocovat důkazy, které obecné soudy v trestním řízení provedly. Je toliko povinen posoudit, zda dokazování bylo provedeno způsobem souladným s těmi zásadami trestního práva procesního, jež mají ústavněprávní relevanci jako součást práva na spravedlivý proces a práva na obhajobu.
8. Ústavní soud v posuzované věci především řešil otázku, zda se rozhodnutí obecných soudů o vině stěžovatele opírá o dokazování takového rozsahu, jež obecným soudům umožnilo zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a jež je dostatečným podkladem pro rozhodnutí o vině trestným činem. Na základě přezkoumání spisového materiálu Ústavní soud ke stěžovatelem tvrzenému násilnému donucení k doznání po jeho zadržení uvádí, že se touto stěžovatelovou námitkou může zabývat pouze z pohledu případného použití předmětného důkazu, získaného dle tvrzení stěžovatele vynuceným způsobem, pro právní závěry učiněné obecnými soudy o stěžovatelově vině. Samotný postup policejního orgánu při stěžovatelově zadržení a bezprostředně po něm nemůže být předmětem ústavní stížnosti, neboť uplatnění námitek proti tomuto tvrzenému zásahu orgánu veřejné moci podáním ústavní stížnosti je vázáno na lhůtu 60 dnů ode dne, kdy se stěžovatel o zásahu orgánu veřejné moci do jeho ústavně zaručených základních práv dozvěděl (ustanovení §72 odst. 5 zákona o Ústavním soudu, ve znění účinném před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb.).
9. Otázkou použití stěžovatelovy výpovědi z předpřípravného řízení ze dne 27. 2. 2012 v argumentaci nalézacího soudu, jenž ve svém rozsudku zmínil tuto stěžovatelovu výpověď, se i bez výslovné stěžovatelovy námitky podrobně zabýval ve svém rozhodnutí o odvolání odvolací soud a shledal tuto výpověď procesně nepoužitelnou jako důkaz, a to proto, že byla učiněna před zahájením trestního stíhání stěžovatele (tedy nikoliv pro stěžovatelem tvrzené její vynucení za použití násilí). Po doplnění dokazování výslechem stěžovatele odvolacím soudem a s ohledem na výše jím učiněný závěr odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí výslovně uvádí, že na této stěžovatelově výpovědi z předpřípravného řízení nestaví svá skutková zjištění a upravil v tomto ohledu po zrušení rozsudku nalézacího soudu i skutková zjištění ve skutkové větě výroku jeho rozhodnutí o odvolání. Shledal při tom, že pro posouzení otázky, zda stěžovatel a jakým způsobem svým jednáním naplnil všechny znaky předmětné skutkové podstaty, poskytují krajským soudem řádně provedené a plně použitelné důkazy i tak zcela dostatečný podklad. (č. l. 547, 549).
10. Pokud jde o další stěžovatelovy námitky uvedené v ústavní stížnosti, pak se jimi dostatečně obšírně zabýval ve svém rozhodnutí o odvolání již odvolací soud. Konstatoval, že jakékoliv zmanipulování vzoru DNA stěžovatele rozhodně nepřichází v úvahu. Stěžovateli ustanovená obhájkyně byla přítomna všem úkonům přípravného řízení, u nichž je přítomnost obhájce nutná. Nutnou přítomnost obhájkyně v řízení nelze ale vztahovat na předpřípravné řízení, z něhož, jak uvedeno výše, výpověď stěžovatele nebyla pro procesní nezpůsobilost odvolacím soudem zvažována pro závěr o stěžovatelově vině. Odvolací soud se zabýval i stěžovatelovými námitkami ke znaleckým posudkům. Konstatoval, že byly zpracovány v oboru erudovanými soudními znalkyněmi, které se opřely o obsah spisového materiálu a především o řádně provedená vyšetření stěžovatele. Závěry znalkyň proto nevzbuzují stěžovatelem namítané pochybnosti (č.l. 547-549).
11. Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno dokazování opravňující soudy rozhodnout. Při posuzování předmětné ústavní stížnosti Ústavní soud libovůli v postupu obecných soudů, jež by svědčila o porušení základních práv a svobod stěžovatele a odůvodňovala jeho zásah, neshledal. Obecným soudům musí být vždy dán určitý prostor pro uvážení, které umožňuje při rozhodování ve věci přihlédnout ke konkrétním zvláštnostem každého jednotlivého případu, kdy právě obecný soud je tím soudem, jehož má na mysli ustanovení čl. 40 odst. 1 Listiny, jež stanoví, že jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Ústavní soud nemůže v tomto směru činnost obecných soudů nahrazovat. Napadená rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, tak nevybočila z mezí ústavnosti. Stěžovatel pro svůj nesouhlas se závěry obecných soudů neuvádí prakticky žádné relevantní ústavněprávní argumenty, jimiž by se mohl Ústavní soud zabývat, a které by přisvědčovaly stěžovatelem tvrzenému zásahu do jeho základních práv zaručených Listinou a mezinárodními úmluvami o lidských právech. Nesouhlas stěžovatele s právním názorem soudu nezakládá sám o sobě důvod k ústavní stížnosti a ústavní stížnost je tedy jen zjevnou polemikou s ústavně konformním názorem obecných soudů.
12. Při zvážení všech tvrzení stěžovatele Ústavní soud s ohledem na výše uvedené neshledal v poměru k napadeným rozhodnutím obecných soudů nic, co by svědčilo pro jeho zásah a proto nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. října 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu