ECLI:CZ:US:2013:4.US.4177.12.1
sp. zn. IV. ÚS 4177/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele J. S., zastoupeného Mgr. Lukášem Wimětalem, advokátem, AK se sídlem Veselá 24, 602 00 Brno, proti rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 23. 5. 2011 č. j. 2 T 17/2011-298 a usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 24. 11. 2011 č. j. 14 To 299/2011-346 a Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2012 č. j. 11 Tdo 393/2012-24, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se domáhá, aby Ústavní soud vyslovil, že v záhlaví označenými rozhodnutími obecných soudů v jeho trestní věci bylo porušeno jeho právo zaručené článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") v návaznosti na článek 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a aby z tohoto důvodu napadená rozhodnutí zrušil.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil Ústavní soud, že Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře usnesením ze dne 24. 11. 2011 č. j. 14 To 299/2011-346 zamítl jako nedůvodné odvolání stěžovatele proti rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 23. 5. 2011 č. j. 2 T 17/2011-298, jímž byl stěžovatel shledán vinným zločinem týrání svěřené osoby dle ustanovení §198 odst. 1, 2 písm. d) trestního zákoníku, kterého se dopustil tím, že nepřiměřeně trestal svou vnučku fyzickými tresty a systematickým psychickým terorem. Nejvyšší soud usnesením ze dne 12. 7. 2012 č. j. 11 Tdo 393/2012-24 dovolání stěžovatele odmítl pro neopodstatněnost.
Stěžovatel namítá, že nikdy nepříznivě nepůsobil na tělesnou či psychickou stránku vnučky a při nakládání s ní "neprojevoval hrubší stupeň necitelnosti a bezohlednosti", a že vytýkané jednání dle výpovědí učiněných v hlavním líčení mělo trvat přibližně tři měsíce, tedy nikoli po delší dobu. Soudům vytýká, že nepřibraly znalce z oboru psychiatrie k posouzení osobnosti vnučky, Nejvyšší soud pak kritizuje za nezohlednění prohlášení vnučky přiložené k dovolání, v kterém uvedla, že vypovídala nepravdivě.
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložil k podání ústavní stížnosti oprávněný a advokátem zastoupený stěžovatel; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
Jde-li o dokazování před obecnými soudy, je důvod ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu dán zejména tehdy, pokud dokazování v trestním řízení neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 trestního řádu, popř. nebylo-li v řízení postupováno dle zásady oficiality a zásady vyhledávací a za respektování zásady presumpce neviny. Ústavní soud ve svých nálezech zdůraznil, že obecné soudy jsou povinny detailně popsat důkazní postup a přesvědčivě jej odůvodnit. Informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoli zkreslena. Obecné soudy jsou navíc povinny náležitě odůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 463/2000 ze dne 30. 11. 2000 (N 181/20 SbNU 267), nález sp. zn. III. ÚS 181/2000 ze dne 23. 11. 2000 (N 175/20 SbNU 241), nález sp. zn. III. ÚS 1104/08 ze dne 19. 3. 2009 (N 65/52 SbNU 635)]. Obdobně Ústavní soud zasáhl v případech, kdy v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257), nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255), usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03 ze dne 14. 1. 2004 (U 1/32 SbNU 451)]. Pokud jde o případy tzv. opomenutých důkazů, je pochybení relevantní z hlediska kautel práva ústavního tehdy, pokud obecný soud návrh na provedení konkrétního důkazu zamítne bez adekvátního odůvodnění, popř. jej zcela ignoruje, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o takovém důkazním návrhu ve vztahu k jeho zamítnutí není zmínka buď žádná, nebo jen okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 185/96 ze dne 29. 11. 1996 (N 131/6 SbNU 461), nález sp. zn. II. ÚS 182/02 ze dne 11. 11. 2003 (N 130/31 SbNU 165), nález sp. zn. I. ÚS 413/02 ze dne 8. 1. 2003 (N 4/29 SbNU 25)].
Ústavní soud však zároveň opakovaně zdůraznil, že hodnocení samotného obsahu důkazů je ve výlučné kompetenci soudů obecných. Ústavnímu soudu v zásadě nenáleží pravomoc ověřovat správnost skutkových zjištění a fakticky tak nahrazovat soud nalézací [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]. Pokud jde o výpovědi svědků, je především úkolem nalézacího soudu, aby posoudil věrohodnost svědeckých výpovědí, neboť v souladu se zásadou ústnosti a bezprostřednosti má k takovému posouzení po provedeném hlavním líčení nejlepší předpoklady. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je významné, zda důkazy, o něž se napadené rozhodnutí opírá, tvoří logicky uzavřený celek, a zda odůvodnění napadeného rozhodnutí nenese znaky zřejmé libovůle (srov. nález sp. zn. III. ÚS 2453/11 ze dne 29. 2. 2012, dostupný na http://nalus.usoud.cz).
V projednávané věci Ústavní soud především zkoumal, zda postup obecných soudů nebyl v rozporu se zásadou presumpce neviny, zejména principu in dubio pro reo. Obžalovanému v trestním procesu musí být vina trestným činem prokázána. Tam, kde existují o vině jakékoliv rozumné pochybnosti, musejí být vyloženy ve prospěch obviněného [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 3741/11 ze dne 28. 6. 2012, dostupný na http://nalus.usoud.cz, nález sp. zn. I. ÚS 3094/08 ze dne 29. 4. 2009 (N 103/53 SbNU 293), nález sp. zn. I. ÚS 910/07 ze dne 23. 9. 2008 (N 156/50 SbNU 389), I. ÚS 49/06, nález sp. zn. I. ÚS 429/03 ze dne 4. 12. 2003 (N 141/31 SbNU 257)]. Presumpce neviny vždy vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese v trestním řízení konkrétní důkazní břemeno, přičemž v posledku je to trestní soud, na němž spočívá odpovědnost za náležité objasnění věci. Soud má povinnost, zvláště za situace, stojí-li proti sobě dvě protikladná tvrzení, věnovat hodnocení důkazů zvýšenou pozornost a svůj závěr pečlivě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnit (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 2063/09 ze dne 23. 9. 2010, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Pokud lze v trestním řízení na základě provedeného dokazování dospět k několika skutkovým verzím, a soud se přikloní k verzi, která je pro obviněného nepříznivá, porušuje princip rozhodování in dubio pro reo, a tím i zásadu presumpce neviny dle článku 40 odst. 2 Listiny [srov. nález sp. zn. III. ÚS 2042/08 ze dne 26. 11. 2009 (N 247/55 SbNU 377)]. Pokud však soud po vyhodnocení důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupin výpovědí je pravdivá a její věrohodnost není ničím zpochybněna, přičemž úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud pochybnosti nemá (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 2063/09 ze dne 23. 9. 2010, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Obecné soudy se v projednávané věci žádné z výše uvedených povinností nezpronevěřily. Svá rozhodnutí dostatečně a srozumitelně odůvodnily, odůvodnění jsou přiléhavá a řádně se vypořádávají s námitkami stěžovatele částečně opakovanými v ústavní stížnosti, přičemž zvlášť pečlivě se věnují vysvětlení, na základě jakých důkazů a úvah soudy dospěly k závěru o vině stěžovatele. Za této situace Ústavní soud neshledává prostor pro uplatnění zásady in dubio pro reo. K prohlášení vnučky přiloženému stěžovatelem k dovolání postačí uvést, že dovolání slouží pouze k nápravě právních vad a nelze se jím domáhat přezkoumání nebo doplnění skutkových zjištění; Nejvyšší soud proto tuto listinu při rozhodování o stěžovatelově dovolání nemohl brát v potaz.
Z výše vyložených důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. března 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu