ECLI:CZ:US:2013:4.US.4189.12.1
sp. zn. IV. ÚS 4189/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele J. B., zastoupeného JUDr. Kateřinou Koberovou, advokátkou, AK se sídlem Panská 6, 110 00 Praha, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 17. 3. 2011 č. j. 2 T 89/2010-1000, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 8. 2011 č. j. 7 To 244/2011-1058 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2012 č. j. 6 Tdo 777/2012-1206, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel žádá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů v jeho trestní věci pro porušení práva na spravedlivý proces zaručeného článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z podané ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 2 T 89/2010 zjistil Ústavní soud, že Městský soud v Praze usnesením ze dne 3. 8. 2011 č. j. 7 To 244/2011-1058 zamítl pro nedůvodnost stěžovatelovo odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 17. 3. 2011 č. j. 2 T 89/2010-1000, jímž byl stěžovatel shledán vinným trestným činem úvěrového podvodu dle ustanovení §250b odst. 1, 4 písm. b) trestního zákona spáchaným formou účastenství (organizátor) dle ustanovení §10 odst. 1 písm. a) trestního zákona, který - stručně řečeno - spáchal tím, že úmyslně s cílem získat peněžní hotovost nabídl spoluobžalovanému P. K. odměnu za účast na jednání spočívajícím v podvodném uzavření hypotečního úvěru, vysvětlil mu celý postup, obstaral mu padělaný občanský průkaz, přičemž těchto jednání se osobně neúčastnil, ale pouze na ně spoluobžalovaného odvážel vlastním osobním vozidlem. Stejně jako soud prvního stupně se odvolací soud přiklonil ke skutkové verzi popsané spoluobžalovaným K. a podporované výpověďmi dalších svědků namísto skutkové verze stěžovatele, která v procesu dokazování zůstala osamocená a nepotvrzovaná výpovědí žádné ze slyšených osob. Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 7. 2012 č. j. 6 Tdo 777/2012-1206 odmítl stěžovatelovo dovolání, neboť bylo podáno z jiného než zákonem stanoveného důvodu. Dodal, že rozhodnutí soudů nižších stupňů nevybočila z mezí daných ustanovením §125 odst. 1, resp. §134 trestního řádu a nelze jim vytýkat svévoli.
Stěžovatel je přesvědčen, že jednání, jímž byl shledán vinným, se nedopustil a že jeho obhajoba nebyla soudy vyvrácena, protože jedinými důkazy svědčícími proti stěžovateli jsou výpovědi spoluobžalovaného K. a svědka G., které s jistotou neprokazují stěžovatelovu vinu, čímž došlo k porušení zásady in dubio pro reo; naopak výpovědi svědků prokazují, že spoluobžalovaný byl schopen celou záležitost sám řídit. Stěžovatel upozorňuje, že odůvodnění napadených rozhodnutí nespecifikují konkrétní výstupy z telekomunikačního provozu ani čím stěžovatele usvědčují. Konečně stěžovatel namítá, že o projednávané věci se mělo konat společné řízení společně s věcí vedenou Obvodním soudem pro Prahu 1 pod sp. zn. 6 T 72/2011, v níž jako stěžovatelův spoluobžalovaný vystupoval G. podporovaný svědkem K.; stěžovatel považuje za nepřípustné, aby v jednom řízení podporoval svědek G. obžalovaného K. a v druhém řízení se jejich role obrátily.
Předsedkyně senátu Obvodního soudu pro Prahu 5 ve vyjádření k ústavní stížnosti pouze odkázala na odůvodnění rozhodnutí soudů všech stupňů. Vyslovila přesvědčení, že stěžovatel v ústavní stížnosti toliko opakuje námitky uplatněné již v řízení před obecnými soudy. Ústavní soud nezaslal toto podání stěžovateli k replice, neboť to bylo s ohledem na jeho obsah nadbytečné; žádná nová (stěžovateli neznámá) argumentace nebyla v tomto vyjádření předestřena.
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložil včas k podání ústavní stížnosti oprávněný a advokátem zastoupený stěžovatel; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
Jde-li o dokazování před obecnými soudy, je důvod ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu dán zejména tehdy, pokud dokazování v trestním řízení neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 trestního řádu, popř. nebylo-li v řízení postupováno dle zásady oficiality a zásady vyhledávací a za respektování zásady presumpce neviny. Ústavní soud ve svých nálezech zdůraznil, že obecné soudy jsou povinny detailně popsat důkazní postup a přesvědčivě jej odůvodnit. Informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoli zkreslena. Obecné soudy jsou navíc povinny náležitě odůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 463/2000 ze dne 30. 11. 2000 (N 181/20 SbNU 267), nález sp. zn. III. ÚS 181/2000 ze dne 23. 11. 2000 (N 175/20 SbNU 241), nález sp. zn. III. ÚS 1104/08 ze dne 19. 3. 2009 (N 65/52 SbNU 635)]. Obdobně Ústavní soud zasáhl v případech, kdy v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257), nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255), usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03 ze dne 14. 1. 2004 (U 1/32 SbNU 451)]. Pokud jde o případy tzv. opomenutých důkazů, je pochybení relevantní z hlediska kautel práva ústavního tehdy, pokud obecný soud návrh na provedení konkrétního důkazu zamítne bez adekvátního odůvodnění, popř. jej zcela ignoruje, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o takovém důkazním návrhu ve vztahu k jeho zamítnutí není zmínka buď žádná, nebo jen okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 185/96 ze dne 29. 11. 1996 (N 131/6 SbNU 461), nález sp. zn. II. ÚS 182/02 ze dne 11. 11. 2003 (N 130/31 SbNU 165), nález sp. zn. I. ÚS 413/02 ze dne 8. 1. 2003 (N 4/29 SbNU 25)].
Ústavní soud však zároveň opakovaně zdůraznil, že hodnocení samotného obsahu důkazů je ve výlučné kompetenci soudů obecných, které důkazy provedly. Ústavnímu soudu v zásadě nenáleží pravomoc ověřovat správnost skutkových zjištění a fakticky tak nahrazovat soud nalézací [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]. Pokud jde o výpovědi svědků, je především úkolem nalézacího soudu, aby posoudil věrohodnost svědeckých výpovědí, neboť v souladu se zásadou ústnosti a bezprostřednosti má k takovému posouzení po provedeném hlavním líčení nejlepší předpoklady. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je významné, zda důkazy, o něž se napadené rozhodnutí opírá, tvoří logicky uzavřený celek, a zda odůvodnění napadeného rozhodnutí nenese znaky zřejmé libovůle (srov. nález sp. zn. III. ÚS 2453/11 ze dne 29. 2. 2012, dostupný na http://nalus.usoud.cz).
V projednávané věci Ústavní soud především zkoumal, zda postup obecných soudů nebyl v rozporu se zásadou presumpce neviny, zejména principu in dubio pro reo. Obžalovanému v trestním procesu musí být vina trestným činem prokázána. Tam, kde existují o vině jakékoliv rozumné pochybnosti, musejí být vyloženy ve prospěch obviněného [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 3741/11 ze dne 28. 6. 2012, dostupný na http://nalus.usoud.cz, nález sp. zn. I. ÚS 3094/08 ze dne 29. 4. 2009 (N 103/53 SbNU 293), nález sp. zn. I. ÚS 910/07 ze dne 23. 9. 2008 (N 156/50 SbNU 389), I. ÚS 49/06, nález sp. zn. I. ÚS 429/03 ze dne 4. 12. 2003 (N 141/31 SbNU 257)]. Presumpce neviny vždy vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese v trestním řízení konkrétní důkazní břemeno, přičemž v posledku je to trestní soud, na němž spočívá odpovědnost za náležité objasnění věci. Soud má povinnost, zvláště za situace, stojí-li proti sobě dvě protikladná tvrzení, věnovat hodnocení důkazů zvýšenou pozornost a svůj závěr pečlivě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnit (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 2063/09 ze dne 23. 9. 2010, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Pokud lze v trestním řízení na základě provedeného dokazování dospět k několika skutkovým verzím, a soud se přikloní k verzi, která je pro obviněného nepříznivá, porušuje princip rozhodování in dubio pro reo, a tím i zásadu presumpce neviny dle článku 40 odst. 2 Listiny [srov. nález sp. zn. III. ÚS 2042/08 ze dne 26. 11. 2009 (N 247/55 SbNU 377)]. Pokud však soud po vyhodnocení důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupin výpovědí je pravdivá a její věrohodnost není ničím zpochybněna, přičemž úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud pochybnosti nemá (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 2063/09 ze dne 23. 9. 2010, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Obecné soudy se v projednávané věci žádné z výše uvedených povinností nezpronevěřily. Svá rozhodnutí dostatečně a srozumitelně odůvodnily, odůvodnění jsou přiléhavá a řádně se vypořádávají s námitkami stěžovatele opakovanými v ústavní stížnosti, přičemž zvlášť pečlivě se věnují vysvětlení, na základě jakých důkazů a úvah soudy dospěly k závěru o vině stěžovatele. Ve světle těchto zjištění učiněných Ústavním soudem není nepřiměřený příklon ke skutkové verzi spoluobžalovaného K. podporované svědeckou výpovědí G. a dalších svědků namísto příklonu k osamocené obhajobě stěžovatele. Za této situace Ústavní soud neshledává prostor pro uplatnění zásady in dubio pro reo.
K námitce nespojení trestních řízení a nepřípustnosti výměny rolí spoluobžalovaného a svědka u K. a G. v těchto řízeních z důvodu vzájemné podpory ve výpovědích stačí poznamenat, že ani v případě společně vedeného trestního řízení o obou trestných činech by tento vztah mezi K. a G. nebyl eliminován.
Usnesení dovolacího soudu připojené k ústavní stížnosti nepodrobil stěžovatel žádné kritice a jeho zrušení výslovně nenavrhl. Ani Ústavní soud sám neshledal žádný důvod, který by kasaci tohoto rozhodnutí mohl opodstatnit.
Z výše vyložených důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. února 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu