ECLI:CZ:US:2013:4.US.42.12.1
sp. zn. IV. ÚS 42/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelů Ivy Vlčkové a Rostislava Vlčka, oba zastoupeni JUDr. Josefem Sedláčkem, advokátem Advokátní kanceláře se sídlem v Šumperku, Starobranská 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2011 č. j. 28 Cdo 890/2011-168, v řízení o určení vlastnictví, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a obce Libina jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelé se svou včas podanou ústavní stížností domáhají s odvoláním na porušení práva na soudní ochranu dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 11 Listiny zaručujícího ochranu vlastnického práva, zrušení shora označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu.
2. Jak stěžovatelé uvádějí v ústavní stížnosti, žalobou na určení vlastnictví se obec Libina (vedlejší účastnice) domáhala v řízení před Okresním soudem v Šumperku určení, že je vlastníkem části pozemku stěžovatelů označeného ve zpracovaném geometrickém plánu za účelem plánované rekonstrukce místní komunikace jako parcela č. 3022/9. Jde o část parcely stěžovatelů st. č. 85 zapsané v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, Katastrální pracoviště v Šumperku, na LV č. 1061 pro obec Libina, k. ú. Horní Libina, o výměře 21 m2, označené jako parcela č. 3022/9 - ostatní plocha, ostatní komunikace. Vedlejší účastnice uváděla jako nabývací titul vydržení zmíněné parcely, a to na základě jejího užívání jako místní komunikace po dobu delší než 10 let v dobré víře, že je v jejím vlastnictví. Okresní soud v Šumperku ve svém rozsudku ze dne 10. září 2009 č. j. 17 C 195/2008-98 určil, že vlastníkem sporného pozemku je vedlejší účastnice. Svůj závěr odůvodnil tím, že část sporného pozemku p. st. č. 85, nyní jako parcela č. 3022/9, je užívána od nepaměti jako místní komunikace, tedy k obecním účelům. Z tohoto důvodu soud posoudil omyl vedlejší účastnice o hranici mezi pozemky p. č. 2603 a p. č. 85 jako omluvitelný s tím, že ani vedlejší účastnice, ani její předchůdce MNV Libina nemohly mít důvodné pochybnosti o tom, že jim pozemek patří. V odvolacím řízení Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 11. května 2010 č. j. 69 Co 472/2009-131 napadený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s tím, že skutková zjištění považoval za správná a právní námitky stěžovatelů shledal nedůvodnými. Stěžovateli podané dovolání Nejvyšší soud usnesením ze dne 18. října 2011 č. j. 28 Cdo 890/2011-168 odmítl podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustné.
3. Napadenému usnesení Nejvyššího soudu stěžovatelé vytýkají, že v jeho odůvodnění dovolací soud uzavřel své právní úvahy s odkazem na svou ustálenou judikaturu, ačkoliv dle názoru stěžovatelů citovaná judikatura řeší rozhodné právní otázky jinak. Stěžovatelé vyslovují přesvědčení, že dovolací soud nehodnotil daný případ podle objektivního principu vydržení v dobré víře, tedy zda vydržitel jednal s běžnou (normální) opatrností, nýbrž ve svém rozhodnutí přijal právní úvahy odvolacího soudu založené na toleranci subjektivních postojů vydržitele (obce Libina), který rezignoval na jakoukoli, byť minimální aktivitu při zjišťování stavu a rozsahu majetku. Nevypořádal se rovněž s dovolacími námitkami stěžovatelů zaměřenými k důkaznímu řízení, kdy nesoulad mezi právní a uživatelskou hranicí předmětného pozemku a parcely č. 2603, kterou obec nabyla v roce 1991 na základě zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů, byl snadno rozpoznatelný prostým vizuálním porovnáním katastrální mapy a faktické polohy cesty posunuté na pozemek stěžovatelů p. č. 85. Obecné soudy podle názoru stěžovatelů uplatňovaly ve vztahu k vedlejší účastnici velmi volně procesní zásady o břemenu tvrzení a břemenu důkazním, když vedlejší účastnici tolerovaly, že netvrdila ani neprokázala, jak konkrétně si v roce 1991 počínala při přebírání majetku od státu. Pokud obec Libina v žalobě tvrdila, že o tomto posunu místní komunikace nevěděla, jedná se o neomluvitelný omyl. Dovolací soud se tak podle názoru stěžovatelů odchýlil od právního názoru obsaženého v jeho rozsudku ze dne 5. 3. 2002 sp. zn. 22 Cdo 1853/2000, na nějž v ústavní stížností napadeném usnesení odkazuje. Stěžovatelé připomínají v tomto ohledu i některá další rozhodnutí Nejvyššího soudu, podle nichž každý případ je třeba posoudit individuálně "se zřetelem ke všem okolnostem", tedy zda omyl o hranici pozemků byl či nebyl v konkrétním případě vizuálně rozlišitelný a tudíž objektivně omluvitelný či neomluvitelný. Nejvyšší soud ponechal věcně neřešenou i další s tím související dovolací námitku stěžovatelů, že při posuzování omluvitelnosti omylu vydržitele je nutno přihlížet i ke konkrétním poměrům vydržitele a jeho rozpoznávacím schopnostem s tím, že na veřejnoprávní subjekty je nutno klást vyšší nároky než na běžného občana. Svědek Dobroslav Voženílek, který vykonával v období, kdy obec nabyla vlastnictví k parcele č. 2603 funkci starosty, výslovně potvrdil, že v praxi existují podstatné rozdíly mezi uživatelskými a vlastnickými hranicemi pozemků. Přesto nebyla ani za jeho funkčního období, ani kdykoli později provedena kontrola nabytých nemovitostí, z čehož stěžovatelé dovozují, že obec Libina nepostupovala s obvyklou běžnou opatrností. Dovolání mělo proto být podle názoru stěžovatelů shledáno přípustným, neboť otázka, zda lze klást na veřejnoprávní subjekty vyšší požadavky na běžnou opatrnost při zjišťování stavu a rozsahu majetku než na běžného občana, nebyla dosud v judikatuře Nejvyššího soudu řešena. Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem stěžovatelé v ústavní stížnosti navrhují, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušil.
II.
4. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Okresního soudu v Šumperku sp. zn. 17 C 195/2008.
5. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost stěžovatelů i s připojeným spisovým materiálem a v prvé řadě konstatuje, že stěžovatelé v zásadě polemizují s právními názory dovolacího soudu a uplatňují argumentaci v zásadě obsahově totožnou s tou, kterou již uvedli v odvolání a dovolání. Domáhají se tak ze strany Ústavního soudu přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčovat opodstatněnosti jejich právního názoru. V té souvislosti Ústavní soud zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze v případě, že by takovým rozhodnutím bylo neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelů [§82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], byl by Ústavní soud povolán k jejich ochraně zasáhnout a napadené rozhodnutí zrušit.
6. Meritum ústavní stížnosti představují námitky stěžovatelů směřující proti usnesení Nejvyššího soudu, jenž v rozporu s čl. 36 a čl. 11 Listiny neposkytl ochranu jejich základním právům tím, že se náležitě nevypořádal s jejich dovolacími námitkami, a prezentují v ústavní stížnosti vlastní právní výklad dané věci, na jehož základě vyslovují nesouhlas s rozhodnutím Nejvyššího soudu v jejich neprospěch. Stěžovateli vznesená právní otázka má však zásadní právní význam tehdy, shledá-li ji takovou Nejvyšší soud, a nikoliv dovolatel. Pro učinění závěru o porušení ústavně zaručených práv a svobod nelze brát v potaz pouze sám o sobě odlišný právní názor stěžovatelů na výklad pozitivního práva a z toho se odvíjející závěry, že v posuzovaném případě byl zákon nesprávně vyložen a že uplatněné námitky mají ústavněprávní přesah. Ústavní soud ustáleně judikuje, že zásadně nepřezkoumává vlastní obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž tento konstatuje přípustnost či nepřípustnost dovolání, tedy zda se ve věci jednalo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Pokud tedy dovolací soud v projednávané věci dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní právní význam, nelze v tomto jeho názoru spatřovat nic protiústavního.
7. Ve vztahu k výtkám stěžovatelů o nenáležitém vypořádání se s jejich námitkami ze strany Nejvyššího soudu je třeba poznamenat, že soud není povinen se vypořádat s každou dílčí námitkou jednotlivě, nýbrž postačí, je-li z obsahu odůvodnění dostatečně zřejmé a seznatelné, byť i implicitně, proč ta která námitka nemohla obstát. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud ve svém usnesení, byť ne zcela výstižně odůvodněném, dospěl k jednoznačnému závěru, že stěžovateli v dovolání uvedené okolnosti nemohou zvrátit závěr odvolacího soudu o dobré víře vedlejší účastnice, přičemž Nejvyšší soud poukázal i na umístění plotu zhotoveného předchůdci stěžovatelů, od nichž stěžovatelé v roce 2000 v takto naznačených hranicích dům s pozemkem koupili. Při posouzení ústavní stížností napadeného usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud shledal, že z jeho odůvodnění vyplývá jasná argumentační linie, kterou Nejvyšší soud opřel o svou předchozí judikaturu, a tím pádem věnoval reakcím na námitky stěžovatelů omezenější prostor. Tato skutečnost však nemůže ve svém důsledku dosáhnout intenzity zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelů. Jak již konstatoval Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 12. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 989/08 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 52, nález č. 26, str. 265), není porušením práva na spravedlivý proces (a v konečném důsledku porušením práva na soudní ochranu), jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná. Nalézací a odvolací soud se ostatně otázkou posuzování omluvitelnosti omylu vydražitele v odůvodnění svých rozhodnutí dostatečně podrobně zabýval (č. l. 100-101, 136-138).
8. K argumentaci stěžovatelů, že obecné soudy uplatňovaly volně procesní zásady důkazního břemene a břemene tvrzení, Ústavní soud připomíná, že z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy České republiky vychází též zásada volného hodnocení důkazů, z níž mimo jiné vyplývá, že obecné soudy hodnotí důkazy podle své úvahy, v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. Ústavnímu soudu nenáleží ve smyslu uvedené zásady provádět přezkoumávání a přehodnocování důkazního procesu a jeho závěrů.
9. V posuzované věci Ústavní soud neshledal nic, co by nasvědčovalo tomu, že Nejvyšší soud svévolně přehlédl některé argumenty či námitky stěžovatelů, jejichž právní význam by mohl vést k rozhodnutí v jejich prospěch. Při zvážení všech tvrzení stěžovatelů Ústavní soud s ohledem na výše uvedené shledal ústavní stížnost stěžovatelů zjevně neopodstatněnou, a proto nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. ledna 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu