ECLI:CZ:US:2013:4.US.4213.12.1
sp. zn. IV. ÚS 4213/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 29. ledna 2013 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného v právní věci stěžovatele P. V., zastoupeného Mgr. Hanou Kuchyňkovou Palizovou, advokátkou se sídlem Československé armády 954/7, Hradec Králové, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 12 To 298/2012-137 ze dne 29. 8. 2012 a rozsudku Okresního soudu v Náchodě č. j. 11 T 50/2012-117 ze dne 31. 5. 2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 4. 11. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.
Z obsahu ústavní stížnosti a ze spisu Okresního soudu v Náchodě (dále jen "okresní soud"), který si Ústavní soud za účelem posouzení důvodnosti ústavní stížnosti vyžádal, bylo zjištěno, že stěžovatel byl rozsudkem okresního soudu č. j. 11 T 50/2012-117 ze dne 31. 5. 2012 shledán vinným zločinem loupeže dle §173 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání pěti let. Odvolání stěžovatele proti tomuto rozsudku bylo usnesením Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") č. j. 12 To 298/2012-137 ze dne 29. 8. 2012 zamítnuto.
Posledně uvedená rozhodnutí okresního a krajského soudu napadl stěžovatel ústavní stížností, v níž namítal, že obecné soudy porušily jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), neboť jimi zjištěný skutkový stav neodpovídal provedeným důkazům. Stěžovatel v této souvislosti uvedl, že se dle svědeckých výpovědí v rozhodné době nacházel na jiném místě a tedy nemohl trestný čin spáchat; obecné soudy ovšem tyto výpovědi neopodstatněně označily za nevěrohodné. Přitom s výjimkou výpovědi poškozeného Báši neexistoval žádný důkaz o tom, že by se měl stěžovatel jednání popsaného v rozsudku okresního soudu dopustit. Stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 215/99 a vyslovil názor, že i v jeho trestní věci existovala zásadní pochybnost, vyplývající z navzájem si odporujících důkazů. Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že obecné soudy dospěly k závěru o jeho vině toliko na základě jeho předchozích odsouzení. K tomu podotkl, že svou trestní minulost nepopírá, nicméně v poslední době, zejména v souvislosti s narozením potomka, své chování přehodnotil a od toho okamžiku se již žádného protiprávního jednání nedopustil. Stěžovatel rovněž namítl, že uložením nepřiměřeně vysokého trestu odnětí svobody bylo neoprávněně zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva na ochranu rodinného života dle čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny a čl. 8 Úmluvy. Stěžovatel konstatoval, že je otcem malého dítěte, poukázal na význam úplné rodiny pro zdravý rozvoj potomka a uvedl výčet negativních dopadů výkonu trestu odnětí svobody na rodinu. Na podporu své argumentace předložil Ústavnímu soudu zprávu MUDr. Karly Kaválkové ze dne 22. 10. 2012. Dle stěžovatele obecné soudy při ukládání trestu tyto aspekty zcela pominuly a stejně tak nepřihlédly ani k nízké společenské nebezpečnosti činu, kdy škoda na majetku a zdraví byla jen nepatrná.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Poté, co tak Ústavní soud učinil, shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze tehdy, jestliže by takovým rozhodnutím bylo neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout a napadená rozhodnutí zrušit. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.
Jádrem ústavní stížnosti byla polemika stěžovatele se způsobem, jímž obecné soudy hodnotily důkazy, dále pak i nesouhlas s výměrou uloženého trestu odnětí svobody. K tomu lze uvést následující: Ústavnímu soudu dle jeho ustálené judikatury nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41). Ústavní soud by byl povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257), popřípadě, byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 4, nález č. 79, str. 255 a násl.). Výše uvedené lze vztáhnout rovněž na rozhodování obecných soudů o druhu trestu a jeho výměře (srov. např. body 49 a 50 nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2011/10 ze dne 28. 11. 2011, bod 13 usnesení sp. zn. IV. ÚS 1124/09 ze dne 22. 7. 2010, usnesení sp. zn. II. ÚS 2059/11 ze dne 20. 10. 2011 a řadu dalších, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, nenalezl. Obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí podrobně vyložily, jakými úvahami se při hodnocení jednotlivých důkazů řídily a své závěry o vině stěžovatele a o výši vyměřeného trestu logicky a přesvědčivě zdůvodnily, přičemž se důsledně vypořádaly se všemi námitkami, které stěžovatel v rámci své obhajoby vznesl. Jelikož obecným soudům nebylo možno z ústavněprávního hlediska nic vytknout, Ústavnímu soudu nepříslušelo jejich závěry jakkoliv přehodnocovat. K námitkám obsaženým v ústavní stížnosti je možno toliko podotknout, že nález sp. zn. II. ÚS 215/99 byl přijat za odlišných skutkových okolností a jeho závěry na nyní projednávanou věc nedopadají. Výpověď poškozeného Báši nestála osamoceně, nýbrž byla podepřena dalšími důkazy, jak je podrobně rozvedeno v odůvodnění napadených rozhodnutí, na něž lze v dalším odkázat.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti toliko opakoval svou obhajobu z předchozího průběhu řízení, s níž se obecné soudy, jak již bylo výše uvedeno, řádně vypořádaly. Takto pojatou ústavní stížností stavěl stěžovatel Ústavní soud do role další instance v systému obecného soudnictví, která mu však zásadně nepřísluší. Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. ledna 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu